Můj svět
Renata Pospiechová
Nějak to vždycky dopadne. To je životní filozofie lidí, kteří se i v dospělosti chovají nezodpovědně a spoléhají, že se o ně někdo vždy postará. Někdy se jim říká věčné děti.
Ukázkový úvodní text článku
Truhlářství. Vůně trámů, fošen, pilin, prostě dřeva v jakékoli podobě, mně připomene dětství. Vlastně dny prázdnin v Plzni. V domě, který dříve patřil praprarodičům a ve kterém bylo prarodičům umožněno bydlet. Než byl majetek zabrán.
K historkám lázeňským patří neodmyslitelně švihák lázeňský. Jak prdel na hrnec, abych tak lapidárně podotkla.
Když jsme si se ségrou koupily své první hole nordic walking, byly jsme plny nadšeného turistického očekávání. Neboť jsme byly okouzlené. Jimi. Na dovolené na Šumavě nám totiž hole půjčili. Šlo o první vzájemné setkání.
Je s podivem, jak je obtížné charakterizovat blíže člověka, se kterým trávíte dlouhá léta mládí každou volnou chvíli. Člověk přitom nezkoumá jeho charakterové rysy, nehodnotí jeho chování, nesnaží se za každou cenu vniknout do jeho osobnosti, tím méně ji nějak ovlivňovat.
Slyšela jsme kdysi hezký vtip. „V okamžiku smrti se Vám promítne celý život jako film. Pak příjde Mirka Spáčilová a dá vám 36 %.“ Vždycky jsme přemýšlela, kolik bych od filmové kritičky dostala procent já, za svůj život plný zvratů, dramatických události…
Také to tak někdy máte, že si bloumáte po venku, je vám po těle lehounce, cítíte se svěže, nic nebolí, samovolně se usmíváte? Jindy kousavý svetr vás něžně hřeje a něco ošlapané boty netlačí, ba naopak sedí, jako ulité?
Dnes jsem na besedě s dětmi mluvila o zvířátkách. Vyprávěla jsem jim známou bajku o lišce a vráně a vzápětí jsem ji zažila na vlastní kůži v obchodě.
Bude mi 80 roků, takže už mám pochopitelně svůj každodenní rituál. Vždy se probouzím a pokorně děkuji nebesům za klidný spánek a za to, že se dožívám dalšího nového dne. Právě dnešní ráno je v čerstvé sněhobílé kráse překrásné.
Letošní zima s přívaly sněhu a mrazem přivádí mé dva vnoučky - 4 a 7 let - v úžas a nadšení. Dá se sáňkovat i bobovat, bruslit a lyžovat. Opakovaně jim vysvětluji, že takovéto zimy bývaly za mého dětství a mládí běžné.
Moje maminka klesla před branami vyššího vzdělání, jak občas sama trochu smutně konstatovala. Na rozdíl od tatínka, jenž neklesl, naopak, branou hrdě prošel. No a já, dítě svých rodičů, jsem skončila tak nějak mezi dveřmi.
Tak, jak postupuje čas, ubíhají nám léta a člověk stárne. A je, bohužel, stále méně událostí, které nám pozitivně ovlivňují život. Spíše se množí události, sice významné, ale mající většinou více, či méně negativní charakter. To je neúprosná realita života.
Zakazujeme ti řídit auto. Tuto větu slyší hodně lidí vyššího věku od svých dětí, vnoučat, příbuzných. Někdy je na místě, někdy jde o nemístné zasahování do života.
Pokud si myslíte, že neuvěřitelné historky mě potkávají jen o Vánocích nebo státem uznávaných svátcích, jste na omylu. Mě se nějaká blbost může stát kdykoli a kdekoli. Třeba i na pohřbu.
Když mi bylo téměř 13 roků, naši se rozhodli k návratu do rodného kraje, na Hradecko. Mamka pocházela z Plačic, což je dnes součást Hradce Králové. Taťka z vesnice nedaleko Hradce, ze Světí. A moje babičky bydlely tam, odkud rodiče pocházeli.
Před třemi lety mně zemřel manžel. Vybudovali jsme docela úspěšně fungující firmu a vždy nám bylo jasné, že ji převezmou naši synové. Jenže teď se mezi sebou hádají. Je za tím žena.
Vždycky se mi líbilo motto: „Můžeš všechno, když se nebojíš.“ Ano. Ale celý život jsem se bála. Teď už se bojím míň. Zase už úplně všechno nemůžu. Možná někdy ani nechci.
Hotely, restaurace, vagóny ve vlacích určené pouze pro dospělé. Když o nich slyší rodiče malých dětí, zuří. Mnozí lidé naopak taková omezení vítají a říkají: máme právo na ticho a klid.
Máte rádi změny? Asi jak které, viďte? Ale obecně – spíš ano, nebo spíš ne? Já spíš ne. Jsem dost konzervativní a trochu skeptická. Jeden aforismus praví: „Každá změna je k horšímu. Změna je život.“ Tak černě to ale nevidím. Vím, že mnohé změny jsou i k lepšímu.
No fakt! A jsem jí po celý svůj život, představte si to! A taky se mi líbí chlapi, proč to nepřiznat. Jenže jim někdy nerozumím...
Ještě dvacet let zpátky lidé uváděli jako nejčastější místo, kde nalézají své životní partnery, zaměstnání. Nyní většina lásek vzniká na sociálních sítích, na internetu. Přesto však většina lidí sní o tom, že ideálního partnera potká náhodou.
Nikdo z nás neví, co ho čeká v letošním roce 2026. Znáte to pořekadlo: "Člověk míní, Pán Bůh mění". Článek by se měl proto raději jmenovat, co bychom chtěli prožít, vidět a procestovat v následujících měsících.
Mně jo. Jen v nich kupodivu nikdy nehrál hlavní roli manžel. Ani ten minulý, ani ten přeminulý. Koneckonců, od toho jsou sny, aby v nich měla hlavní slovo fantazie. A tou domácí scéna obvykle neoplývá...
Já jsem člověk komunikativní a konverzuji s lidmi velmi rád. Pochopitelně, pokud je s kým. Samomluvou netrpím. Velmi důležité je, jestli člověka, s kým mluvíme, dobře známe, nebo je to osoba zcela neznámá. Jinak mluvím s dcerou, s blízkými přáteli, s přítelkyní, s úředníkem či s náhodným chodcem.
Nikdy jsem tam nebyla, ale viděla jsem ho! Od té doby mám tenhle ostrov ráda. Zvláštní zemi plnou ledu, která se přesto občas zazelená...
Ukázkový úvodní text článku
Zábava a aktivity. Na to se nyní ve většině domovů seniorů dbá více než na kvalitní jídlo a péči. I v životě lidí vyššího věku se projevuje současná posedlost společnosti zábavou. Ne všem lidem to ovšem sedí.
V červnu loňského roku jsem začala vzpomínat na setkání s režisérem Václavem Chaloupkem. Nezůstalo jen u jednoho. Po seznámení se s večerníčkovým Vydrýskem v květnu 2003 následovala soukromá návštěva u Chaloupků na chalupě.
Jako malá jsem toužila žít v pohádkovém světě, kde by mi na rozcestích, čáry-máry, kouzelné peříčko ukázalo: „Tudy.“ Žila jsme, nakonec jako my všichni, v tvrdé realitě.
Po krátkém, ale o to strategičtějším přesluhování jsem se rozhodla uzavřít jednu významnou kapitolu svého profesního života a otevřít kapitolu ještě významnější – kapitolu důchodovou.
O politiku jsem se, nevím proč, zajímala už od dětství. Nemám ráda nespravedlnost a hlavně násilí na lidech a zvířatech ve všech formách. Noční můry po povinné návštěvě válečného filmu, mě pronásledovaly vždy hodně dlouho.
Pamatuju si to jako dnes. Bylo mi osmnáct, vlasy jsem měl hustší než plot u sousedů a sebevědomí tak velké, že by se do něj vešla celá vesnice i s kravínem.
Příroda po čase zase ukázala svou nadvládu nad člověkem. Po dvou týdnech mrazů, které my, dříve narození, považujeme za normální zimu, přišla změna a před oblevou českou zemi pokryl ledový koberec.
Myslím, že se občas stane, že se propojí minulost - dávná minulost - s přítomností. Mně se to stalo a je to tak správně. Jsem v předsíni, mám namířeno do koupelny. Z domovní chodby je slyšet zvláštní zvuk, kterého jsem si už dřív párkrát všimla.
Předveďme si pár ukázek klasických telefonních hovorů mezi určitými dvojicemi lidských jedinců, jako například matky s vdanou dcerou nebo dvou chlapů kamarádů. S trochou nadsázky se zamysleme nad jejich obsahem a délkou.
Dávat si novoroční předsevzetí je celkem normální praxe. Otázkou ale je, do jaké míry je pak tito lidé naplňují. Respektive, jak jsou schopni je naplnit.
Kedysi mali naše staré mamy na stene ručne vyšívané „nástenky“, kde bolo okrem iného vyšité „Hosť do domu, Boh do domu...“ , čo vyjadrovalo dôležitosť pohostinstva a prijatie hosťa v dome. Ibaže, nie každý hosť je požehnaním.
Nový rok. Připíjíme si na zdraví, štěstí, přejeme si pohodu, klid a mír. Nový rok je nový začátek. Čistý, nepopsaný list. A my sami sobě dáváme slib. Být tolerantnější, lepší, hubenější, pilnější…
Dveře do zlonického kostela, připomínající ošuntělou katedrálu, byly zavřené. Otevřely se až po mém velkém úsilí. Zůstal jsem s údivem stát na prahu a vnímal ten šum nebo spíš rachot kostela, narvaného lidmi romského původu.
Do penze jsem odcházela se spoustou plánů. Bylo to stejné, jako když jsem si na začátku každého nového roku dávala různá předsevzetí. Měla jsem ráda, když byl můj život nalinkovaný. Už vím, že je to zbytečné.
Lúčime sa so starým rokom a vítame rok nový. Hovorí sa, že zvyk je železná košeľa, a tak si mnohí z nás rok, čo rok dávame predsavzatia. Veríme, očakávame že budúci rok bude k nám láskavý a štedrý.
Zase se sejdem. Mám na mysli nejen letošní Vánoce, ale i mnoho dalších zážitků, které nás, vás, mě, čekají i v příštím roce. Vždyť proto si podáváme ruce, obejmeme se a říkáme si "na shledanou".
Ťuká na mě únor: „Budeš mít sedmdesát dva, vrať se do reality“. Sním. Jaké to asi muselo být, když mě kojila šestnáctiletá dívka? Má maminka. Dnes ji nějaké roky přibyly. Má 88 let, ale pro mě je stále mladinká. Takovou si ji pamatuji a taková mi zůstala v srdci i mysli.
Za pár dnů se s námi rozloučí letošní rok, a začnou se odvíjet nové kuličky dnů na náhrdelníku života. Nikdy jsem nijak zvlášť neprožívala Silvestra ani oslavy Nového roku. Nemám ráda organizované veselí, a vůbec cokoli, do čeho jsem nucena proti své vůli a svému přesvědčení.
„Paní Maruško, měla bych k vám obrovskou prosbu. Myslíte, že byste byla tak laskavá a pohlídala nám s Frantou přespříští víkend naší Betynku? My jsme dostali od syna poukaz na wellness pobyt a nemůžeme si ji vzít s sebou."
Je dlouho po půlnoci, někdy v roce 1975. Venku je socialismus, moc jim to tam nahoře nejde a veřejnost se s ním neztotožnila, jen přizpůsobila. A pár lidí chce dělat proti režimu aspoň něco.
Štědrý den jsme strávili sami dva s manželem, dospělé děti už dávno vyletěly z hnízda. Celý den proběhl pokojně, podle zavedených zvyklostí. V noci mě však ze spánku vyrušil nepříjemný zvuk. Jak může někdo odpalovat petardy i v této posvátné noci?
Vánoce jsme během dětství slavili vždy na chalupě v Beskydech. U štědrovečerního stolu se nás sešlo každý rok nejmíň deset – naše rodina, tedy já s bratrem a rodiče, naši bratranci s rodiči, dědeček a babička, a někdy i nějaký osamělý soused z horské chalupy, kterého pozval děda.
Ve stáří už nejde ani tak o dosažení nějakého konkrétního cíle, jako o tu cestu k němu. Nejde o to, co všechno se naučíš nebo kam až vystoupíš, ale o to, že se cestou učíš a že pořád jdeš.
Tradice. Někde se udržují, jinde ne. Někdy jsou prastaré, jindy novější. Domácí i cizí. Vznikají samy od sebe nebo si je odněkud přivezeme. Jako třeba já.
Připadám si jako sultán v harému. Kéž by se mi něco takového stávalo za mlada. To jsem býval opačným pohlavím považován za nudného, bezvýrazného ňoumu. Ale teď na stará kolena je o mě zájem.
Nevyhazovat jídlo. To je trend, kterému podléhá čím dál více lidí. Zpracovávat přebytky, podělit se s jinými, je v módě víc, než bezmyšlenkovitě nakupovat potraviny a pak nevědět co s nimi.
Adventní (neboli v minulém režimu předvánoční) čas pro mne nikdy nebyl dobou nervů, shánění dárků, nákupů, a už vůbec ne šíleného úklidu. Dárky svým blízkým nakupuji během roku, na adventních trzích už jen nějaké drobnosti pro radost, a to především v charitativních stáncích.
Mexičanka se vším všudy. U Aztéků byla natolik populární a posvátná, že před ní ustoupili i misionáři. A tak zrodila se Vánoční hvězda...
Přiznávám, nikdy jsem neviděla zlaté prasátko. Ale vinu beru na sebe. Neochota postít se, mlsná pusa a také pochybnosti o pravdivosti tohoto rčení. I když už to tvrdí i v televizi. Čert vem zlaté prasátko. Já jsem totiž letos viděla opravdového anděla. Nevěříte?
Nelahozeveský venkovský fotbal, to byla kdysi paráda. Říkalo se tomu sice sport, ale většinou to bylo z poloviny jakési divadelní představení, na kterém se lidé skutečně pobavili.
Píše se rok 2025 a za chvíli budou Vánoce... Vánoce roku 2020 byly pracovní; budovala jsem svůj domov. V únoru 2021 jsem se do něj nastěhovala a nastalo období nejkrásnější – zařizování. Každá holka určitě potvrdí, že je to prostě radost snášet do hnízda.
Zdeňka jsem si nedokázala nikam zařadit. Nepatřil ani do skupiny rádoby alfa samců, kteří se napřed kasají, jací jsou v posteli mistři světa, ale když dojde na věc, většinou se na nic pořádně nezmůžou.
Před Vánocemi nejde útokům na naši peněženku formou reklamy uniknout. Chrlí to na nás televize, rozhlas, noviny i módní časopisy. V mobilu a v počítači si zprávu kvůli vnucovaným nabídkám nemůžete v klidu přečíst.
Vojenský důstojník, lékař, umělec… Jsou osamělí nebo se ocitli v tíživé životní situaci a hledají někoho, kdo jim pomůže. Najdou. Osamělé ženy, které potřebují mít pocit, že o ně má někdo zájem. To je klasický scénář internetových podvodů. Jsou čím dál víc propracované.
Co bude pod stromečkem a co bude na stole? To jsou pro většinu lidí zásadní otázky spojené s Vánocemi. Dříve byly Vánoce více duchovní? Říká se to, ale není tomu tak.
Víte, že je mi tak trochu líto, když vidím, jak neosobní samoobslužné pokladny v obchodech čím dál víc vytlačují ty klasické? Asi jsem staromilec, ale i tu krátkou chvilku s paní v kase považuji za společenskou záležitost.
Když občas slyším nebo vidím někde napsané slovo KONTAKT, mívám obvykle až trochu hříšné myšlenky, protože mne napadne vedle dalších významů tohoto slova, především kontakt velmi blízký, až intimní. Ale rychle takové myšlenky hodím za hlavu. Holt, život už popošel.
Každý rok by nejraději počátkem prosince zalezli do brlohu jako medvědi. Na rozdíl od nich by však už v lednu vylezli ven. Leden už je dobrý, je po všem. Je po Mikuláši, po Vánocích, po Silvestru. Prosinec je pro ně krizový měsíc.
V listopadu letošního roku jsem se ocitla na konci tunelu a světýlko se stalo světlem. Získala jsem vysněný byt. Tři čtvrtiny roku na mě čekal. Chodila jsem denně kolem domu, ve kterém je onen byt a doufala, že se stane mým domovem.
Myslím tím tu „zakázanou“, tu nevítanou. Je to potvora, která někdy koroduje vztahy. To pevné jako kyselina rozleptá. Spouští laviny, které náš spokojený vztah zadusí. Mění dlouholetou spokojenost. Časem vyprchá jako těkavá kapalina, ale co potom?
První dojem je hodně široký pojem. Mám na mysli první dojem nás mužů při setkání se ženou. Mnohdy je nám vyčítáno, že hledíme-li na ženu, myslíme jen na TO jedno. No, ve dvaceti možná, ale mě je skoro sedmdesát.
Budete se možná divit, ale do té party patří i MIKULÁŠ, JEŽÍŠEK, DĚDA MRÁZ ovšem také islandští TROLLOVÉ a jiní vyvolení, půjdeme-li po nadělovacích tradicích pouze po naší evropské domovině.
Muž má být starší? O kolik let? Nebo je lepší, když jsou partneři staří stejně? Když přijde debata na to, co je ideální věkový rozdíl ve vztahu, shodne se málokdo. A je jedno, jestli o tom mluví třicátníci, šedesátníci či ještě starší.
Popisovat návštěvu hřbitova se může zdát morbidní. No, jak kdy. Moje žena zemřela v roce 2001. Jednoho sychravého dne, jsem jel kolem hřbitova, kde je pochována, a tak jsem pojal myšlenku, že by bylo dobré se zastavit, podumat, zapálit svíčičku.
Stát se migrantkou je snadné. Popadnete kabelku, mobil, obujete si tenisky a zdrhnete. A už se nevrátíte…
Když jsem přibyla do rodiny svého muže, bydleli jsme společně s jeho maminkou v klidné vilové čtvrti pražského Braníka.
Ozvala se nám známá z Moravy. Chce přijet do Prahy, trošku si užít předvánoční shon a něco koupit k Vánocům. Ještě se stačila svěřit, že jí chytly záda, ale že to zvládne. Přechod je prevít, dodala.
Ukázkový úvodní text článku
Jsem optimistka. Na známou otázku, zda-li je sklenice napůl plná nebo napůl prázdná, odpovídám: „Dolij do plné.“ Ale občas se stane, že pohár přeteče.
Tohle bude krátké, ale výstižné. Protože to, co se mi poslední dobou děje, to už prostě musím ventilovat ven, hlavně v naději, že se mnou souzníte a potvrdíte, že to není tím, že už blbnu, ale že ta hlava už je doslova přehlcená!
Psal se rok 1987. Bylo mi 29 let, pomalu se mi blížila třicítka a já se rozhodla změnit zaměstnání. Odešla jsem z kanceláře a vzala práci uklízečky. Byla to obrovská změna v mém životě. V práci jsem trávila dvě hodiny každé ráno, domů jsem se vrátila kolem deváté hodiny.
Už to na mně zase jde. Vánoční cukroví. Jak se blíží Mikuláš, mám pocit, že je na čase začít. Upozorňuji pány, kteří teď znechuceně od textu odvracejí zrak a sahají po myši, že tohle píšu i pro ně. Abyste konečně pochopili naši neklidnou tvůrčí duši aspoň jednou do roka.
Jen někdy se mi to malinko vymkne, ale to se stává i těm, co nejsou jako já migranti. Někdy je se mnou legrace, to mi věřte. Celej život jsem s někým žila. S rodiči a sestrou, s prvním manželem a dětmi, druhým manželem. Celej život, jen poslední rok žiju sama. A líbí se mi to.
Určitě se vám to už někdy stalo. Jedete z práce, těšíte se domů na své blízké, a najednou to na vás přijde. Potřebujete bezodkladně navštívit ona místa, jinak se může stát malér. Mně se to přihodilo před pár dny v metru a měl jsem kliku.
Strejda Google i AI svorně tvrdí, že kustod v muzeu, galerii, knihovně či archivu je odborník (též nazývaný kurátor), který se stará o sbírku a zajišťuje její ochranu.
Nestěžují si, vydrží víc než mladí, nehroutí se z malých problémů. To se často říká o lidech v seniorském věku. Ale není dobré zaměňovat skromnost a odolnost s pocitem, že člověk nechce být na obtíž, nemá odvahu dát najevo, co mu není příjemné.
Moje dnešní cesta autobusem do města byla, jak to jen říct, rozmanitá. Nejdříve jsem chvíli nechtíc poslouchala hlasitý hovor dvou pánů za mnou.
Prožila jsem pěkné, dlouhé manželství. Děti nám nebyly dopřány, ale manžel měl dceru z prvního vztahu. Brala jsem ji jako by byla naše, i když jsme se nevídali často, protože žije v Praze a já v Beskydech. Ale když se jí narodila dcerka, často ji k nám vozila na léto a já byla šťastná, že mám vnučku.
"Podzime, podzime, zas už nosíš déšť a sníh, pěkně tě prosím - počkej ještě chvíli..."
Pracuj na tom, abys byl lepší. To je věta, která se nyní objevuje v médiích, na internetu velmi často. Ale co si pod pojmem „být lepší“ představit, když je každý člověk něčím odlišný? A nevede tento hon za lepším životem naopak k tomu, že si ho děláme těžší?
Myšlenkou potrestat válečné zločince se spojenci zabývali už na konferenci v Teheránu. Stalin navrhoval popravit 50 000 štábních důstojníků. Nakonec se shodli, že budou souzeni Mezinárodním vojenským tribunálem v justičním paláci v Norimberku.
Čas je relativní. Někdy to vypadá, že letí jako splašená kobyla, jindy se tááááhne jako slimák. A jak to tak bývá, najednou je času namále, jsme na obzoru a za ním je… nic.
V životě každého člověka je jistě mnoho krásného. Něco trvá kratší dobu, něco déle, někdy to jsou jen prchavé okamžiky. Ale i v tom nejlepším období se občas objeví stíny. Proto je těžké některou životní etapu označit jako nejlepší.
Už dávno jsem si zvykl, že občas tuto větu slýchám od různých lidí v hromadných dopravních prostředcích. Přiznám se bez mučení, že někdy jejich nabídky využiju, ale spíš ji odmítám s výmluvou, že jedu jen kousek.
Kde jsem byla a co jsem dělala 17. listopadu 1989, přesně nevím. Zřejmě jsem, jako každodenně, pečovala o našeho tehdy čtyřměsíčního syna. Ostatně o tom, co se děje v Praze, jsme nic nevěděli.
Nultá fáze: otroctví, první fáze: konec otroctví, druhá fáze: 40 let na poušti, třetí fáze: dosažení země zaslíbené.
Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva je státní svátek České republiky připadající na 17. listopad. Připomeňme si prostřednictvím fotografií události ze dne 17. listopadu 1989.
Mám ráda příběhy o lidech, i o věcech. Příběhy z klikatých uliček starého města jsou zaprášené, ty z dětských hřišť mají otlučená kolena. Ten, který píši, byl zakutálený v čekárně u zubaře.
Ukázkový úvodní text článku
Ukázkový úvodní text článku
„Babi, kde mám vzduchovku?“ byla moje první starost, když jsem přijela na prázdniny. „Půjčil si ji syn pana ředitele ze zámku.“ „Jo syn pana ředitele. To bude asi pěkný mazánek a náfuka,“ pomyslela jsem si zklamaně a odešla se podívat na fotbalové hřiště, jestli tam nebude někdo známý.
Mám to jednodušší; jsem totiž půl roku na útěku a na samotu jsem si nejen zvykla, samotu jsem před půl rokem cíleně zvolila.
Slyšela jsem bezva vtip. „Skvělého chlapa najdeš na každém rohu,“ pravil Bůh. Pak se zamyslel a udělal zemi kulatou. Každý muž, kterému vtip vyprávím, okamžitě oponuje. „Ale dá se to říct i opačně, ne?“
Čím se baví senioři? Co jednotlivec, to jiné zájmy, jiné koníčky, ale přesto si myslím, že zde na i60 máme mnoho společného. Cestování, fotografování, básnění, psaní, aktivity společenské a mnoho dalších.
Má dcera – lehce přes čtyřicet let – se předevčírem, tedy 7. 11. zeptala kolegyň v práci, jestlipak vědí, co je dnes za datum. Nevěděly. Šťastné to ženy. Šťastná to generace. To my tohle věděli od dětství. Už díky lampiónovým průvodům. Ostatně ty byly fajn.
Většinou si hlídáním dětí přivydělávají studentky, mladé ženy. Jenže mnoho rodin by své děti raději svěřilo ženám zralým, zkušeným, starším. Starších chův však mnoho není.
Můj tatínek miloval fotbal. Napjatě sledoval všechny přenosy v televizi, vášnivě fandil před obrazovkou a dost často si vyrazil přímo na stadion. Moje maminka se o tuhle hru nezajímala, ale tatínkovu vášeň přijímala s pochopením.
Kto by netúžil po dlhom živote? Ibaže dôležitejšie, ako dlhovekosť je prežiť roky života v dobrom zdraví. Ako na to? „Vezmime zdravie do svojich rúk“, buďme manažérom svojho zdravia, potom si môžeme povedať: „Vek je iba číslo.“
Kterou babičku máš raději? S kterým dědou je větší zábava? Kdo ti dává lepší dárky? Takové otázky některé děti slyší běžně. Skrývá se za nimi porovnávání, snaha být oblíbený, oceňovaný prarodič.
Valentýn? Co to jako je? Já vám teda něco povím. Valentýna jsem neslavila nikdy, protože nebyli lidi.
Hned v úvodu se přiznávám: žádné specifické nemám. Hezké a šťastné chvíle ano. A těch bylo a je spousta. Všechny se mi pak samovolně slepuji do zmíněných období a taky mist. Už od dětstvi. Ono šumavské začalo před osmašedesati lety.
Tato příhoda se mi stala před několika lety. Jezdívala jsem pravidelně trasu Praha – Písek. Jednou nastoupila žena s dítětem, asi pětiletým. Posadila se dozadu. Po chvíli si k ní přisedla další mladá žena zhruba se stejně starým dítětem.
Na půdě u dědečka jsem našla deštník po pradědovi. Byl starý, velký, krásný, černý, s dřevěnou rukojetí, líbil se mi moc. A tak jsem si ho vzala.
Dříve mi byla k smíchu nyní často používaná slova jako je vyhoření, úzkost a podobně. Teď jim rozumím. Místo toho, abych odpočívala v penzi, pečuju o nemocného tatínka a tchána. Jenže, jak je známo, muži často přijímají pomoc obtížněji než ženy.
Nikde není v dušičkovém období tak veselo jako v Mexiku. Vyzubené cukrové lebky - calaveras - se usmívají z každé výlohy. Přátelé, milenci i rodina si je totiž dávají jako dárek. Jméno podarovaného bývá na jejím čele.
Naplno si to uvědomíte, až se migrantkou stanete. Zde je několik příkladů, přestože tento elaborát píšu se značným tělesným omezením.
V posledních letech mezi seniory významně roste zájem o studium cizích jazyků. Na univerzitách třetího věku bývá výuka cizích jazyků nejvyhledávanějším oborem, který je okamžitě obsazený.
Aniž by tušila budoucí významné datum, začala si moje prateta Anna dne 22. března roku 1918 psát deník.
Budu si užívat, cestovat, bavit se. Tak si většina lidí nyní představuje život v penzi. Ekonomové začali v této souvislosti používat výraz penzijní iluze.
Nemám ráda podzim a zimu přímo nesnáším, ale protože nechci být pesimistou, snažím se na tom nynějším ročním období nalézt něco pěkného, nebo aspoň pozitivního.
Občas si připadám děsně mladá a skotačivá. Ráno spolknu ibalgin, aby mě nebolelo koleno, obleču se do čehosi hodně extravagantního, zmaluju pusu načerveno a vyrazím.
Kraj hlubokých hvozdů, mozolů a teskných balad. Tak jsem vnímala krajinu na moravsko-slovenském pomezí před mnoha lety - při studiu lidových zvyků pro národopisný festival a při práci na dokumentu o jedné z významných osobností tohoto regionu.
Dnes má kouče kdekdo. Každému, kdo chce dosáhnout ve svém oboru nejvyšších met, tomu pomůže stoprocentně jeho mentální nebo jakej kouč. Nebo ne?
Začnu popisem toho žebráka, ať víme, s kým máme tu čest. Občas ho potkávám na trase metra B, výrazně kulhá po vagónu, opírá se o hůl, a když se přitočí k cestujícímu za účelem somrování, nasadí silný parkinsonovský třas.
Řád, neřád, pořádek, chaos. Tyto pojmy jsou příliš relativní a každý z nás si může představit pod nimi něco jiného. Nemohu tvrdit, že se můj život řídí jakýmsi řádem. K tomu jsem se bohudík zatím nedopracoval. A těžko to už doženu. A ani nechci.
Když přijdete o vlastní střechu nad hlavou a octnete se v bytě, který patří někomu jinému, je sice dostatečně vybavený a je v něm sucho a teplo, tak zaručeně ztratíte chuť zabývat se vánočním zdobením, vařením a usebráním. To vám můžu potvrdit.
Přestali jsme se náhodně setkávat. Náš život je organizovaný, schůzky jsou předem domluvené. Pryč je doba, kdy lidé vyšli na náměstí, na promenádu nebo do obchodu a tam potkali někoho známého.
Když už jsem vypadla z toho kolotoče, mým problémem bylo, jak sdělit mámě, že jsem si zažádala o penzi. Bylo mi žinantní jí říct, že už má tak starou dceru. Jakmile jsem to ze sebe vysoukala, máma mi řekla: „Ja, děvčičko moja, moc sa netěš, ty dni sů strašně dlůhé.“
Zakládám si na své samostatnosti a nezávislosti. To je nejvíc! Jasně že bych mohla udělat psí oči, fňuknout a poprosit o pomoc. To je sice snadný, ale já jsem si snadnou cestu rozhodně nezvolila.
Život do stovky. Dlouhověkost. Nesmrtelnost. Toto jsou témata, která se v poslední době rozebírají čím dál víc. Méně se ale mluví o tom, že důležitější než dlouhověkost, je život ve zdraví.
Když pozoruji své vnuky, ty do 13 let, tak si říkám, co všechno dokáže pochytit dětské ucho. A vzpomínám na své dětství v 50. a na začátku 60. let. Přidejte se.
„Dnes musíš poradnu zvládnout sama, pokud nechceš dělat doprovod do léčebny ty,“ varuje mě kolegyně, která věří, že mě už dostatečně zasvětila. Zasvětila do tajů sexuologické poradny. „Anamnézy nemusíš psát tak podrobně jako u alkoholiků a toxíků. Stejně ti toho moc neřeknou. Šéf si to dělá více méně sám.“
Pokud jste si ještě nevšimli, tak časem určitě poznáte, že ráda píšu o sexu. Někoho z vás to možná pobaví, ale najdou se tu i tací, kterým polezu svou otevřeností na nervy. To už je zkrátka život a já to dneska trochu odlehčím, abyste to skousli všichni.
Jsou tací, co mají sny a cíle náročné a obdivuhodné. Ne tak já. Sledovala jsem mladou kolegyni blogerku, na rozdíl ode mě slavnou a mající fanoušky napříč nejen republikou, jak si plní svůj sen, a zamyslela se nad životem jejím i svým. Výsledek je zde.
„Pane Pražáku, nemůžu založit fakturu, nejde mi tam číslo účtu a dost to spěchá. Můžete přijít?“ ozvalo se přednaštvaně v telefonu. Měl jsem poslední den před dovolenou, už se viděl někde v českých luzích a hájích, a teď tohle.
„Nešla bys se mnou na koncert?“ ozvala se po krátkem pozdravení její nejbližší kamarádka. Sice se právě zmítala ve víru nových pracovních poznatků, v obavách, že to snad nikdy nemůže zvládnout a následné příšerné únavy, avšak při té nabídce bývalé kolegyně docela pookřála.
Život mi připadá jako jízda na řetízkovém kolotoči. Jednou vám vítr cuchá vlasy a jízda je opojná, smějete se štěstím, svět je růžový. Jindy jde na vás blitíčko a kolotoč se točí dál a dál.
Snívala som odjakživa, dokázala som si predstaviť situáciu, krajinu, primyslela som si zaujímavé postavy. Snívala som o tom, kde budem o päť, o desať rokov. Chvíľu som si tam so svojimi myšlienkami pobudla lietala a dúfala.
Povzbuzen a rozpohybován činností na zahradě, dostal nápad podívat se do nedalekého lesa. Jsa si vědom stářím opotřebovaného pohybového aparátu, v záchvatu euforie vydal se na cestu. Tu si dobře rozplánoval. Napřed ke splavu a když kolena dovolí, tak dál k mostu.
...jenže někdy to prostě nejde, někdy se musíte nejen obrátit, ale i vrátit tam, odkud jste utekli. Důvod je zcela prozaický. Musela jsem si jet do bývalého domova pro zimní oblečení; přece jenom jsou už rána studená a dny sychravé, a já prchala v oblečení prakticky letním.
Občas mívám zvláštní dny. Trochu přemýšlivé, trochu vzpomínací. Před očima mi defilují až rozostřené obrazy minulosti jak starý film. Matka na starém kuchyňském sporáku vaří bramboračku, otec sedí v obýváku na gauči a čte si noviny.
Nesdílí s tebou pocity. Nedokáže projevit lásku. Pořád jen mlčí. Není schopen vnímat, co cítí ostatní. Takové věty často říkají mladé ženy o svých otcích, dědečcích, tedy o starších mužích.
Zástupci Národního archivu a Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd za přítomnosti prezidenta ČR Petra Pavla dnes otevřeli na zámku v Lánech v přímém přenosu Českého rozhlasu Radiožurnálu zapečetěnou „tajemnou“ obálku.
Pánové, obdivujete rádi ladné a okulibé ženské tvary? Dámy, nosíte s oblibou takové oblečení, které posiluje vaše sebevědomí a zdůrazňuje vnadnou krásu? Však to je správné, a kdyby tomu tak nebylo, asi bychom brzy vyhynuli.
Jsem na útěku už druhý měsíc. Přináším zde vědecké pojednání o tom, co je a co není potřebné v životě běžencově. Vezmeme to pěkně popořádku.
Někteří jsou kapánek mladší, jiní zase starší. Rozdíl je ale mezi námi nebetyčný. Oproti mně věkem na kráse a ceně získávají.
Když je člověku dvacet zpravidla si nedovedete představit, že se lidé fyzicky milují i v padesáti, v šedesáti, v sedmdesáti. Takoví starci „to“ přece už nedělají, myslí si mladí. Jak stárnou, názor mění.
Bylo nás šest chlapů a vyrazili jsme na Slovensko. Sportovat, tancovat, grilovat a odpočívat. Od čtvrtka do neděle. Celý týden jsem vytvářel „mužské menu.“
Procházím uličkami města, které jsem si, právě tak jako před dávnými lety Prahu, okamžitě zamilovala. Zdají se mi povědomé, ač jsem tu prokazatelně prvně v životě.
Dostala se mi do rukou tato zajímavá fotografie. A co je na ní vyjímečného? Byl to první autobus, který vyjel v roce 1924 z Boskovic do mé rodné vesničky Protivanov.
Jsme v davu. A v tom davu byl jednoho slunečného červnového dne roku 1936 v hamburské loděnici, kam zavítal i německý vůdce Adolf Hitler při spuštění hotové lodi na vodu, také dělník loděnic August Landmesser, který vstoupil do dějin jako "muž, co nehajloval".
A stane se to dřív, než bys řekl švec. Ještě někdy v srpnu by mě ve snu nenapadlo, že zrovna já budu patřit mezi uprchlíky, a stačil jeden exces, jedna symbolická poslední kapka, a z venkovské řepy, žijící v domku kousek u Prahy, se stala migrantka.
Dámy, vadí vám, když se váš partner po milování otočí na druhý bok, ukáže vám záda, usne jako špalek a vaše intimní odevzdání odmění hudbou hlasitého chrápání zrovna ve chvíli, když byste si s ním chtěla povídat?
Kdo by to řekl, zvláště, když v paměti máme pořádně jen Václava a Zikmunda, ale i mnozí další jsou zajímavé persony.
Několik dnů na konci prázdnin...
Stalo se jednoho z nejžhavějších dní tohoto léta. Cestou z práce jsem po celkem snesitelném prostředí v metru doufal, že budu mít kapku štěstí a na Černém Mostě narazím na klimatizovaný autobus, který mě doveze až domů.
…a žízeň uhasíš, po dlouhé, dlouhé době. Jako když z podzemí na čerstvý vzduch do chladného rána vyjdeš a zhluboka se nadechneš. A oči, uvyklé šeru, nejprve opatrně pootevřeš, a teprve po čase se odvážíš otevřít je dokořán stejně jako srdce a duši. A hudba ozve se slabounce, jako když zdálky šumí déšť a vítr jemně zavane.
Nezobecňuji, ale stává se to. Píši o příbězích, které se staly. Nic jsem si nevymyslel. Pouze tento jev popisuji. Neodsuzuji. Několikrát jsem na našem webu četl, jak je singl výhodný. Hlavně pro ženy, které se umí o sebe lépe postarat. Prý se kvůli tomu začíná více stavět malometrážních bytů.
Vy spíte každý zvlášť? Fakt? Aha! Když někdo zjistí, že pár má oddělené ložnice, hledá za tím problém. Určitě jim to ve vztahu neklape, myslí si. Často je pravdou pravý opak.
„Dobrý den, Irenko, račte, prosím. Vám to dnes tak krásně sluší, nešla byste se mnou rande?“ Odpoledne horkého dne, já celá upocená nesla krabici se zbožím, když mě Koblížek podržel dveře, uklonil se, udělal pukrle a pozval na schůzku.
„Jirko, nešel bys se mnou na dvojku? Potřebovala bych ti něco říct.“ Mirčina prosba mě zaskočila. Nebyl bych pomyslel, že si se mnou tahle spoustu let šťastně vdaná žena bude chtít dát rande v intimním zákoutí místní vinárny.
Netřeba zvlášť připomínat, jak humor působí blahodárně v mezilidských vztazích. Dokonce se říká, že pomocí humoru lze vpravit do člověka mnoho dobrého. Svatý Filip Neri byl veselý svatý a traduje se o něm celá řada historek.
Mám ráda cizojazyčná jména. A taky jsem amatérský filolog pomlčka pátrač. Pročež si zjišťuji, co veškerá pojmenování znamenají a kde je jejich původ. V tomto směru jsem už poměrně vzdělaná.
Zážitky z onoho 21.srpna 1968 ti, kteří to pamatují, mají takové, jak to oni sami prožili. V paměti se vybavují vzpomínky, tenkrát ještě mladíka s trochu vojenským pohledem. Zřejmě důsledek dvouleté a povinné vojenské služby ukončené před necelým rokem.
Bože, vy vypadáte o 10 let mladší a jak jste štíhlá! To snad není možné, po třech dětech! Je to možné. Já jsem ty tři děti porodila před desítkami let.
V jedno krásne prázdninové popoludnie sa v našom meste zišla skupina čitateľov inšpirovaná témou: „Detstvo včera a dnes.“ Vytvorili krásnu a zmysluplnú atmosféru.
Letní snění – moc hezké téma. Příjemná představa – ležím s otevřenýma nebo zavřenýma očima – a sním. I když mé mírně melancholické povaze by vyhovovalo víc snění podzimní. Na podzim s jeho krásnými barvami, mlhou a deštěm. Ale konečně, proč bych se nemohla zasnít i v létě, kdy jsem se narodila?
BORO je zkratka, která se používala za socíku v armádě. Znamená Bojové rozdílení. Umělá inteligence nám řekne, že jde o termín používaný ve vojenském prostředí pro rozdělení a určení úkolů, stanovišť a dalších záležitostí v rámci přípravy na bojovou činnost nebo cvičení.
Sešly se po letech. Naposled se viděly v létě v osmašedesátém a pak dlouho nic. Dvě odešly, jedna zůstala. Seděly v kavárně na Petříně a dívaly se dolů na Prahu. Tři kamarádky.
Na to srpnové ráno nikdy nezapomenu. Bylo 21. 8. 1968. To ráno nás vzbudila máma, byla ubrečená a řekla: "Vstávejte, Rusi jsou tady." Bylo mi devět a moc jsem toho ještě nechápala.
Počasí, pokud má být snesitelné, mělo by mít své limity. Jak nahoru, tak i směrem dolů. Mám rád příjemné teplo, ale nikoli vedro. 43 stupňů, které jsme si se ženou užili v řecké Makedonii před více než dvaceti lety, bylo skutečně až moc. Trochu nám to dovolenou znepříjemnilo.
Neumějí anglicky. Mají proto obavu jet do zahraničí sami a volí služby cestovních kanceláří. A když nějaký jazyk trochu ovládají, nedají to najevo, protože si nevěří. Generaci padesát plus trápí neznalost jazyků.
Pro začátek jenom takový krátký postřeh. Holt, sedíte-li v kase supermarketu, mimoděk toho postřehnete víc než dost a ne vždy se vám to musí líbit.
Svého času se skoro všechna havířovská miminka narodila v Ráji. Tedy, abych to uvedla na pravou míru – nikoli v zahradě Eden, nýbrž v Karviné – Ráji, jak se známá čtvrť našeho okresního města doposud jmenuje, a kde stále sídlí (už ne jediná pro město Havířov) nemocnice s poliklinikou.
Jednou do roka lázně s přáteli, jeden týden s kamarádkou u moře, jednou společné setkání na chatě s bývalými spolužáky, v den výročí seznámení s manželem večeře v restauraci. A co třeba každý den procházka? Dodržování rituálů je skvělý návyk.
Vstala jsem jako vždycky nejdřív ze všech. Musela jsem udělat snídani pro ostatní na našem statku. V kuchyni nejprve roztopím v kamnech, dřevo mi připravuje náš Pepík. Nanosím vodu, postavím na plotnu hrnec, ve kterém se vaří káva. Pak přinesu ze sklípku kus slaniny a vyndám z police pecen chleba. Ten nakrájí sám hospodář.
Nikdy mě nenapadlo, že by se můj pragmatický vztah k zahradě mohl nějak výrazně změnit. Jsem sice zvyklá žít ve městě, ale v každé životní etapě jsem měla do nějaké té zahrady přístup.
Než jsem se narodila, byla jsem po devět měsíců klukem a jmenovala se Franta. Tatínek si byl totiž stoprocentně jistý, že jsem kluk, což mu potvrdilo celé konzilium kolegů lékařů.
Máte rádi poštu? Myslím jako instituci? Já ne. Jsem moc ráda, že si v případě odesílání zásilky mohu vybrat jiné dopravce, v případě přijímání už je to horší. O "zkvalitňování" služeb prostřednictvím neustálého zdražování ani nemluvě.
Vztahy se sousedy jsou stejně důležité jako vztahy v rodině. A kdo má dobré vztahy, stárne se mu lépe. Jestli spolu dobře vycházíme, se často projeví ve vyšším věku.
Blízkých lidí, kteří v různých fázích času můj život pozitivně provázeli a ovlivňovali, bylo hodně. Někdo z nich pro mne znamenal víc, někdo o trochu méně, ale všichni stáli v mém životě různě dlouhý čas po mém boku.
Sňatky vládnoucích byly především státnické činy a nebraly ohledy na něco tak nepodstatného, jako sympatie nebo dokonce city. Jestli Oldřich zahořel k Boženě okamžitě láskou, pak jeho syn Břetislav uviděl svoji Jitku až při únosu. Takový urozený zajíc v pytli.
Ke konci 60. let minulého století už byla strojírenská základna OKD sestěhována a koncentrována do nově postavených objektů. Modernizované a lepší pracovní prostředí, ale s podstatnou vadou.
S partnerem jsme spolu žili téměř třicet let. Říkali jsme, že v našem věku už nemá smysl dělat svatbu. Oba jsme měli za sebou dost těžké rozvody. Když Jirka zemřel, došlo mi, že to byla chyba.
Dělá mi radost dávat lidi dohromady. Hlavně ty, které k sobě pasují a kteří jsou si navzájem sympatičtí, nebo lidi se stejnými či podobnými zájmy. Jaké předpoklady pro spojování lidí musí člověk mít?
Někdy se zdá, že jsme na světě jen chvíli a někdy zase, že čas se nekonečně vleče. A někdy je noc tak temná a spánek nepřichází. V mládí se díváme dopředu, jsme nedočkaví a dychtiví, hledáme dobrodružství a zdá se nám, že jsme na světě napořád.
Neexistuje snad kontroverznější postava nežli kněz, biskup, prostě duchovní osoba. Jedni je zbožšťují a titulují je "důstojný pane" jako v 19. století, jiní je podezírají z nejrůznějších sexuálních úchylek a pohrdají jimi.
Rozejdeme se. Tato věta zní velmi často v letních měsících. Místo toho, aby dovolená a letní zážitky páry stmelovaly, tak je narušují.
Nevím, proč zrovna v hospodě mívám obvykle myšlenky, které vůbec nesouvisí s prostředím, které je kolem mne. Dnes jsem si například, při popíjení obvyklé sklenky červeného, vzpomněl na svého oblíbeného polského romantika Julia Słowackého a na jeho báseň „Ve Švýcařích.“ Byla to trochu divná asociace. To přiznávám.
„Ukaž, otoč se… Vždyť máš ty kalhoty celé ušmudlané, tady je dokonce flek, dej to sem, rovnou je strčím do pračky. A tu košili si zítra taky vezmi čistou, prosím tebe, ať mi nechodíš do práce jako vandrák.“
Někdo na dovolené pracuje, někdo hlídá vnoučata, někdo si stanoví tolik aktivit, až se vrací unavenější než dříve. Jen tak se válet a koukat do dálky přestalo být v módě.
Už vidím, jak se řada z vás, kteří nemají rádi náboženské úvahy, oklepe a dál nečte. Chápu to. Taky nemám rád fráze. Riskni to, a čti dál. Nechci polemizovat ani nabízet nic, co byste sami neznali z vlastní zkušenosti. Chci se s vámi podělit s tím, na co jsem přišel.
Někdy i blondýna cítí, že je potřeba vyjádřit se na vědecké úrovni. Na mě právě teď taková potřeba vlezla. K tomuto elaborátu mě donutila naléhavá situace. Všude na nás vyskakují reklamy, články a různé zaručené návody, kterak sobě život prodloužit, jak si jen tak z fleku pořídit patnáct let navrch.
Ten kompost tam byl snad odnepaměti. V rohu zahrady ho založil někdy ke konci padesátých let můj děda. Dlouhá léta tam pak vozil ze zahrady za ranního kuropění trávu kosou posekanou.
Budu vám vyprávět příběh, který se stal před patnácti lety. A tentokrát vůbec není humorný, ale zato hodně napínavý, ale co je nejdůležitější, má šťastný konec.
Díky návštěvě večerníčkového Vydrýska ve Stanici ochrany fauny Pavlov (dnes Záchranná stanice živočichů Pavlov) u Ledče nad Sázavou v květnu 2003 (viz minulé vyprávění) jsem získala kontakt na režiséra Václava Chaloupka.
Verše mého milovaného básníka Jaroslava Vrchlického jsem si dovolila vypůjčit do své dnešní úvahy. Láska má mnoho podob – mateřská, rodičovská, dětsky důvěřivá, láska k práci, straně a vládě… (ale fuj, to už tu bylo a již nikdy více). Chtěla bych dnes popřemýšlet o té partnerské.
Ten den jsem neměla moc dobrou náladu, a tak mě poslední jedovatý telefonát prostě dorazil. Mrskla jsem mobil na stolek a odevzdaně jsem si sedla na pohovku. V tom okamžiku to zřetelně křuplo! Hned mi bylo jasné, co se stalo. Prostě jsem si sedla na své dioptrické brýle!
Malovat pozadí je totiž zodpovědná a důležitá práce, která si žádá podpůrných prostředků pivem počínaje a dejme tomu fernetem konče. Oblibě největší se ovšem těšilo bílé víno.
Ukázkový úvodní text článku
O smrti nechceme mluvit. Děláme, jakoby se nás netýkala. Malé děti, které bereme s sebou rozloučit se naposled s babičkou či dědečkem vidí, jak jednou skončí. Také my, kteří si užíváme důchodu, se s ní musíme smířit. Jsme k ní blíž. Patří k životu.
Umělá inteligence je v poslední době často skloňované slovo. Možná jste ho slyšeli v televizi, četli v novinách, nebo ho zmiňují děti a vnoučata. Může to znít složitě, možná trochu strašidelně – ale pravda je, že s trochou porozumění se z ní může stát užitečný pomocník i pro vás.
V televizi nejde momentálně nic zajímavého, politické zprávy na webu jsou vlezle hnusné, a tak jsem si raději nalil sklenku střiku a v myšlenkách se vrátil až do doby, kdy jsem si velmi pilně, a hlavně tajně psal deník.
Narodil se v Trhových Svinech, právě dnes je tomu 153 let. Je nadmíru složité, hodnotit jeho osobu, když si ani neumíme představit, v jakém prostředí a pod jakým nátlakem vykonával svůj úřad, zvláště, když ho čím dál víc limitovala nemoc.
Mám dvě přítelkyně stejného věku jako já. Poprvé jsme se setkaly v 6. třídě základní školy, kdy k nám nastoupily z vesnické malotřídky. Z původně neznámých holčiček jsme se staly spolužačkami a kamarádkami.
Přes polovina Čechů ve svém volnu ráda usedá před televizi. Stejný počet jich ovšem ve chvílích volna otevírá knihu. To je zajímavé zjištění, v době, kdy se spíše mluví o tom, že lidé tráví více času na internetu než u knížek.
Tuhle necitlivou otázku a související rozhovor jsem vyslechl náhodou a možná bych byl radši, kdybych jej ani neslyšel. Ale když už se stalo a ti dva seděli naproti mně na dvojsedačce v ranním metru, tak se vámi o něj podělím.
Dvakrát nadšená jsem z nich tedy nebyla, přesouvali se pomalu a navíc mi zasedli strategické místo v autobusu. Celou cestu do Prahy jsme nepromluvili ani slovo. V ruzyňské odbavovací hale už tahle dvojice budila pozornost úplně všech.
Mám některé kamarády, kamarádky, známé, kteří žijí několik let ve vztahu. Po určité době to skončí a opět hledají a zase ztrácí. Jako koloběh vody v přírodě.
Protože jsem se narodila jako holka, což táta fakt nečekal. A tak mi aspoň vybral jiné efektní jméno, když mu ten jeho Kamil nevyšel. Proč efektní? V padesátých letech bylo jméno Šárka docela rarita, o čemž svědčí i dopis mé o sedm let starší sestry.
Není nad to, když dítě vychováváte k pravdomluvnosti. Moje dcera Terezka i syn Jakub byly hodné, slušně vychované a hlavně pravdomluvné děti. Terezka byla navíc ukecaná a jízda v dopravním prostředku proto stávala se jízdou dobrodružnou, plnou nečekaných situací.
Není to obyčejná zahrada. Je to sad pro malé děti. Možná je i kouzelná. Aspoň já to tak cítím. Jakoby mě někdo posunul o 66 let zpět. Vidím se v punčocháčích v mateřské škole. Jak já je nenáviděl. Každé ráno, jak mi je maminka soukala, tak jsem se vztekal, že je nechci.
Když se nad sebou někdy zamyslím, tak si uvědomuji, že jsem občas hrubě nespokojený se svým stavem a vůbec s životem. A stěžuji si. A protože tu moc lidí neznám, odnášejí to moji nemnozí přátelé.
V rádiu byl rozhovor s Helenou Fibingerovou. O jejich úspěších, zážitcích i počátku sportovní činnosti. To mělo být ještě na základní škole. Zkusila to a koule doletěla daleko přes 8 metrů. Tak daleko! Tento údaj vyvolal vzpomínku na školní léta.
Pamatujete si na tramvaje našeho dětství? Dnes už jsou umístěny v Muzeu MHD nebo je potkáváme jako atrakci pro turisty v historickém centru Prahy. A právě okružní linka č. 42 mě inspirovala k napsání této krátké vzpomínky.
Je konec prosince 1944. Sníh pokrývá zem jako těžká přikrývka a mráz se drží ve vzduchu jako nevyřčené slovo mezi dvěma lidmi. Za oknem buší silný déšť. Kapky sklouzávají z povrchu oken, jako vojáci, kteří ustupují z boje – tiše, bez řečí.
Starší lidé ji často slýchávali v dětství. Trendem bylo nevybočovat z davu, neupozorňovat na sebe, zároveň byla v módě slušnost a pokora. Teď tu větu děti slyší čím dál méně. Je to dobře i špatně zároveň.
Kdo začal? Toť otázka a přísluší i další. A kdy to vlastně nastalo a za jakých okolností? Dozví se veřejnost někdy pravdu, kdo je ten zlý a špatný a kdo jen nevinná oběť?
Bez chytrého mobilu a nejrůznějších aplikací si už dnes člověk téměř ani nenakoupí, neobjedná se k lékaři, nekoupí si jízdenku. Součástí našich životů se stala věta: Máte naši aplikaci? Přibývá lidí, kterým to leze na nervy.
„Tak bratři, nazdar, zase za týden,“ rozloučil se třiaosmdesátiletý pan Alois, posadil si na hlavu klobouk a vydal se z tělocvičny domů. Pravidelné cvičení sice trochu unavilo jeho opotřebované tělo, ale rozjasnilo mu mysl.
Užiju si život, budu teď hodně cestovat. To jsou přání mnoha žen vyššího věku. Jenže nemálo z nich je singl nebo jejich muži zrovna výletům neholdují. A tak si kladou otázku: Mám někam jet sama? Nebo si hledat spolucestující? Co je lepší?
Pardubice 1975. Husáka zvolili prezidentem a my maturujeme. V novém perfektně padnoucím obleku kráčím do školy. Na ten mi dal peníze dědeček, mistr kolářský, když na trhu zpeněžil své řemeslné výrobky.
Od 24. dubna 2023 brázdí železniční koleje České republiky vlak Lemkin. Netypická souprava čtyř speciálně upravených nákladních vagonů nabízí veřejnosti na železničních stanicích výstavní a vzdělávací aktivity k tématu historie a prevence genocidního násilí a významu mezinárodního práva pro budoucnost Evropy a lidstva.
„Tak jak ses vyspal?“ ptá se žena po ránu. Po pravdě řečeno, nijak moc. Několikrát probuzen, to ano. Mohou za to myšlenky na dávno zapomenuté události, které se samovolně vynořují z hlubin dávných časů.
Seděl v metru a hltal. Horké lasagne. Stačil si je, ještě než vběhl do metra, ohřát. Hltal i slečnu, která seděla naproti němu. Hltal jí očima, ale i ušima.
Byla v nejlepších letech. Ani mladá, ani stará. Byla pohledná, sympatická, chytrá a vtipná. Život doma uspořádaný jel v nalajnovaných kolejích. Ač nebyla vdaná, muže měla. Skoro dvacet let. Děti neměli, on je nechtěl. Marta se přizpůsobila, i když to bolelo.
Cestující autobusovou dopravou se od počátku letošního května setkávají na jihlavském nádraží se smutnou ženou v černém, věšící vyprané prádlo.
Dříve byly se slovem senior spojovány výrazy jako stáří, nemoci, ubručenost, smutek. Nyní je tomu přesně naopak, píše a mluví se především o tom, že senioři jsou spokojení, akční, finančně zabezpečení. Jeden mýtus vystřídal druhý.
V neděli ráno otevřu stránky i60 a vyskočí na mě zpráva o Vašem odchodu do nebe. To není spravedlivé, lidé jako Vy, přinášející ostatním alespoň malou naději, že to se světem může být zase lepší, si jen tak klíďopíďo odkráčejí do věčných lovišť.
Letos zima přišla brzy, mrzne už od začátku listopadu a sv. Martin přijel na obzvlášť bílém koni. Na Tři krále sněžilo naposledy. Teď je víc jak dva týdny po svátcích a sněhové kopice jen tak nezmizí. Plzeň je skoro neprůchodná.
Když vysloví svůj názor, často slyší: dnes je jiná doba, tomu ty nerozumíš, žije se teď úplně jinak. Mnozí lidé vyššího věku si proto zvykli fungovat stylem: nic neříkám, k ničemu se nevyjadřuju, ať si mladí dělají, co chtějí.
Tyhle prázdniny si užiju. Tyhle prázdniny budou jiný. V květnu mi bylo šestnáct, a to je nejvyšší čas něco zásadního prožít.
„Tahle země není jenom pro mladý“, je sloganem webu i60 neboli íčka, jak je familiárně nazýváno. Myslím, že naprosto přesně vyjadřuje to, co všichni účastníci, ať už do obsahu aktivně přispívají nebo jsou jenom čtenáři, cítí.
„Zvířata to stejně mají na světě lepší než lidi,“ filozofuje Vilda nad skvělým ryzlinkem, který přivezl Lubošovi synovec z Moravy. „Proč já jsem se nenarodil třeba jako támhleta ryba,“ ukazuje na Lubošovo akvárium. „Co jí chybí?“
Přiznám se, že mě iritují články rádobyhodnotící chování současných seniorů, jejich zesměšňování, odsuzování, pochybování o jasném uvažování. Většinou přečtu titulek a pár dalších slov.
Maminka těžce onemocněla. Mrtvice v souběhu s dřívějšími zdravotními potížemi na ní zanechala následky. Mluvila s obtížemi, ochrnula na polovinu těla, přestala chodit, nebyla soběstačná. A před námi se objevila otázka – kdo se postará?
Někdo by se vody z kohoutku nenapil ani za nic. Někdo naopak nechápe, proč platit za vodu v plastové láhvi. Zdánlivě obyčejná voda ukazuje, jak rozdílné jsou naše zvyklosti a názory.
Milda s Ančou si pořídili velkostatek. Teda on to není velkostatek, spíš jen taková plantážička. Co plantážička, ve skutečnosti je to plácek dvacet krát patnáct v zahrádkářské kolonii. Ale pro ně je to velkostatek a jsou tím úplně posedlí.
I v dnešní době se to může stát. Prostě jsou mezi námi někteří neposkvrnění. Nebo chcete-li nepolíbení informačním tokem.
Maminka se narodila v roce 1916 a bylo o 16 let mladší než tatínek. Bydlela v malém městečku v polochudé rodině, dnes známém z natáčení filmu Všichni dobří rodáci.
Vyzvednout ze školy. Odvézt na kroužek. Počkat a přivézt z kroužku. Čtyřikrát týdně. A na víkend výlet. Výlet na celý den, být doma je zakázáno.
Tak jsem si po nějakém čase opět otevřel, již před spaním, zajímavou knihu amerického autora Arthura Blocha „Murphyho zákony“. Je to příjemné, a hlavně zábavné čtení.
Cukrárna ve Velkých Losinách, myslím tu u zámku, je boží. Z dálky vítá vůní čokolády. Na pultě různé druhy pralinek, ve skleněné vitríně zákusky. Některé znám, s ostatními se postupně seznámím.
Teta Dalecká naší pokrevní tetou nebyla, ale říkali jsme jí tak. Do naší široké rozvětvené svinčanské (odvozeno od názvu vesnice!) rodiny plnohodnotně patřila. Navíc se neskutečně líbila mému tátovi. Sice byla starší než on, ale to jeho obdiv nezastavilo.
Z oken mateřské školky zní perličky dětských sopránků s doprovodem klavíru paní učitelky. Je to fajn, dokonce se na moment zastavím, abych si užil něžnou vehemenci, s níž mrňousci pějí o Nanynce, co šla do zelí.
Třikrát černý, počtvrté kouř bílý. Kardinálové ve čtvrté volbě zvolili novou hlavu římskokatolické církve. Novým papežem se stal americký kardinál Robert Previs Prevost, který si zvolil jméno Lev XIV.
O čase jsem už napsal ve svých předcházejících knihách docela dost. Škoda, že člověk nemůže někdy čas na chvíli zastavit, aby si vychutnal jeho momentální hodnotu.
Je tomu 80 let, co skončila válka. Něco, co si - naštěstí - na vlastní kůži nedokáže má generace představit. A to ani ve snu. V posledních letech je to vzpomínání a připomínání jaksi mrazivější.
Na začátek článku se dávají co nejkrásnější fotky. Takovou nemám – a přesto pro mne má sílu, neboť tohle je místo, kde stával náš dům.
Máme mimořádnou schůzi. Telefonicky ji svolal Pepa, že prej potřebuje poradit v zapeklité záležitosti a že to velmi spěchá. Oč jde se prej dozvíme na místě. Než zavěsil jen smutně naznačil: „Zařehtal na mě ouřední šiml a já to nezvládám.“
Máj je memoár z mé prvotiny Láska podle Párala, která vyšla v říjnu 2024 v nakladatelství ČAS a pamětníci se v ní mohou se mnou vrátit do hořkosladkého mládí v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století.
Standa byl pohledný mladík. Vyučil se dobrému řemeslu, děvčata se kolem něj jenom točila. Tak se stalo, že se ještě před vojnou oženil a již jako vojín základní služby se stal hrdým otcem.
Stojím na zastávce autobusu, je všední pracovní odpoledne, lidí plno, autobus nejede a nejede. Maminka s asi pětiletou holčičkou stojí vedle mě.
Holčička se zjevně nudí a neví roupama coby. Nechce nabízený banán, nechce pít, nechce pusu od mámy, ani pusu od plyšového medvěda.
V noci jsem opět nemohl usnout, a tak jsem použil svůj osvědčený prostředek. Jídlo. Dostal jsem chuť na něco sladkého, a tak jsem vstal a šel do kouta kuchyně, kde leží na skřínce proutěný koš s mnoha lákavými pochutinami. Tam mohu obvykle své četné chuti náležitě uspokojit.
V noci volá člověk, který se představí jako pracovník banky, a tvrdí, že bylo zjištěno napadení účtu volaného. Ten zpanikaří. Volající ho přesvědčí, že společně mohou podvodu zabránit a žádá po něm potvrzení různých údajů.
Rady, doporučení, poučky. Z knih, ze sociálních sítí, z časopisů a rozličných webů se na nás léta valí nejrůznější doporučení. Jak jíst, jak cvičit, co si myslet, co říkat v různých situacích, jak dýchat, jak zacházet s emocemi…. Kdo je z nich už unaven a znechucen vyznává opačný životní styl – uprdelismus.
Zeptejte se lidí, co by nejradši udělali, kdyby měli dost peněz, a určitě vám většina z nich řekne, že by hlavně chtěli cestovat. Po krásných, tajemných a zajímavých místech světa. No, proč ne, poznávání jak to chodí v cizích krajích je bezesporu činností ušlechtilou.
Chodime tak všichni. Někdy hloubám, proč se mi tam občas dějí záhady. Přijde mi, že ona mista mají jistou magii. Jak jinak si vysvětlit události, které se tam dějí?
Můžu, ale i nemusím. Každý se snažíme vybrat partnera, který nám vyhovuje a imponuje. Mladé dívky a ženy musí do výběru ještě zakomponovat, zda potenciální otec jejích dětí je již zralý na tuto roli. Jestliže se dokáže postarat o rodinu, je spolehlivý a odpovědný.
Když jsem přišla před třemi lety o manžela, kontaktovala mě kamarádka z mládí. Psala, že také ovdověla. Začaly jsme se vídat. Jenže to, co mi mělo přinést do života radost a vzpruhu, mě nakonec ještě víc srazilo na kolena.
Na Velikonoční pondělí 21. dubna 2025 v 7.35 hodn zemřel ve své rezidenci Dům svaté Marty papež František. Bylo mu 88 let. Ještě včera krátce pozdravil věřící při kázání Urbi et orbi. V čele katolické církve byl 12 let.
František je kantor v důchodu. Celý život učil češtinu a dějepis na druhém stupni základky a ještě dnes si ho občas škola povolá na výpomoc. Má v zásobě nespočet srandovních žákovsko-učitelských historek a umí je skvěle vyprávět. Milujeme to.
Letos v červnu uplyne dvacet let od úmrtí akademického malíře, grafika a ilustrátora Josefa Jíry (1929 – 2005). Miloval maloskalskou přírodu, lyžování, cestování, koně a kočky.
Zamilovali se ve vyšším věku. Našli parťáka, se kterým chtějí strávit zbytek života. Jsou spokojení. Jenže dospělé děti a vnoučata jim do idylky přinášejí komplikace, starosti, nepohodu.
Nejlepší velikonoce jsem kdysi prožívala v Mexiku. Neboť není lepšího místa na udržování českych tradic, než je daleká cizina.
Středě před Zeleným čtvrtkem se říká Sazometná. To proto, že všechny stesky a splíny se z domu vyháněly vymetáním komína. Více se však vžilo pojmenování Škaredá středa. Je to den, kdy Jidáš zradil Ježíše. Podle zvyků není dobré se tento den mračit, špatná nálada by pak vydržela celý rok.
Jsou jisté spojníky mezi námi všemi. Nic nemáme víc společného než vyměšování. Je to tak, ať se na to koukáte, z které chcete strany.
V naší rodině, tam, kde jsem vyrůstal, se tradovalo několik příhod. Dvě vám napíšu. Neslyšeli jste nikdy o vagónu čokolády z Itálie? Ani o srážce se senem?
Lidstvo je rozděleno do spousty názorově znepřátelených táborů. Tak tomu vždy bylo, je a bude. Každého z nás prostě životní zkušenosti, životní praxe či třeba nějaká ojedinělá událost dovedou pod ideovou vlajku, které je pak celoživotně věrný.
Na litoměřický Střelecký ostrov naplno dopadá slunce a jaro se vehementně přihlásilo o slovo. Po hodně dlouhé době opět sedím u stolu před ostrovní hospůdkou U letního kina, před sebou dvojku dobrého červeného a všude kolem mne je spousta lidí, dětí a pohody.
Za vlády jedné strany jsem měla s policajty jen samé neblahé zkušenosti. Dokonce jsem se ocitla v hledáčku policie tajné, a byla několikrát předvolaná k výslechu.
Honza byl velký kamarád mého táty. Potkali se v Klubu českých turistů v Praze. Za války spolu brázdili na kole a tandemu tehdejší protektorát. A taky se svou bandou dělali strašné voloviny.
Jaro za dveřmi a moje Múza mě opustila! Přemýšlím ráno, cestou do práce, v tramvaji a autobuse o čem psát. Většinou mě totiž napadají slovíčka k článkům, nebo básničkám v MHD.
Kdo dobře vychází s bývalým partnerem či partnerkou, může to mít doma těžké. Takový vztah je podezřelý. Vadí víc, než kdyby dotyčného někdo cizí pozval na drink nebo k tanci.
Luboš září širokým úsměvem: „Dámy a pánové, svět je krásné místo k životu. Nechť ptáčci pějí kantilény a květiny voní. Nechť andělé hrají na loutny, vlahý větřík se mazlí s vlnkami vod, objímá koruny stromů a něžně čechrá podušky strání. Já mám totiž SOS!“
V posledních týdnech nabízí jedna komerční televizní stanice svým divákům dokumentární reality show pod názvem Extrémní proměny, s podtitulkem Druhá šance pro život. Pomiňme teď, prosím, své sympatie či antipatie k oné TV stanici, a rovněž tak své mínění o reality show jako takových.
„Snažte se vypátrat a zpracovat co nejvíce zajímavých poznatků o vašich předcích. Nejlepší práce pošleme do celostátní soutěže,“ vyzvala jednoho dne češtinářka třídu mé mladší dcery.
Nedůvěra k státním institucím a médiím, strach z války, zdražování, blbá nálada, tolik dezinformací, že člověk neví, co si má myslet… Takové výrazy se v poslední době objevují ve veřejném prostoru často. Ale pozor, neznamená to, že Češi jsou pesimisté. Rozhodně ne všichni.
„Ach, ta láska nebeská,“ povzdechla si babička Anna, když sledovala za záclonou svou stejnojmennou vnučku, jak v těsném objetí odchází z domu se svým vyvoleným. Je to pořád stejné, ale přece jiné, uvažuje.
Byl krásný jarní den, celá, celičká příroda se začínala probouzet ze zimního spánku, rozkvétaly první jarní kytičky, už začínala kvést meruňka i zlatý déšť.
Milá Carmen,
je to už pár let, co jsem byla na Vašem pohřbu a pořád, opravdu pořád na Vás musím myslet. A co všechno se mi při tom vzpomínání honí hlavou!
Tatínek se narodil v roce 1900. Dobře se mu počítají narozky, letos by měl 125 let. Jako mlaďák nastoupil do CK armády, ale moc toho za císaře nenabojoval, protože byl na italské frontě zajat.
JJ, nz, mmnt, pls… Zkratky ovládly řeč dětí a dospívajících. Začaly se v jejich mluvě objevovat před několika lety, ale nyní jejich obliba dosáhla vrcholu. Pro někoho jsou nepochopitelné, pro někoho zábavné.
Ukázkový úvodní text článku
Musím upřímně přiznat, že velmi obdivuji všechny ty hvězdy šoubyznysu, herečky, zpěváky, baviče, modelky, moderátory a podobně. Pro mě jsou to prostě úžasní frajeři a frajerky – uvědomte si, co všechno pro nás obyčejné lidi dělají.
V posledních týdnech jsem byla několikrát postavena před otázku, co je v mém životě důležitější. Zda přátelství, nebo partnerství (neboli láska).
Už dávno všichni víme, že rosomák není pták. Olympik kdysi žertovným rýmem vnesl do národa informační zmatek, který pak Petr Janda vysvětloval a vysvětloval...
Jsem manuálně zručná, dokážu si poradit se spoustou věcí. Umím například vyměnit vypínač, těsnění vodovodního kohoutku, pracovat s příklepovou vrtačkou, s menší pomocí smontovat nábytek, plést, háčkovat, trochu šít… Jsem i dost tvořivá. Umím docela dobře psát.
Poučila jsem se, že nemám dávat na rady druhých. Neustále jsem od kamarádek a kolegyň slýchala že nemám žít sama, že jsem ještě mladá a musím si někoho najít. Necítila jsem se na to, ale podlehla jsem tlaku. A tak to nemá být.
Mluví se často o stále trvajícím určitém nerovnoprávném postavení žen ve společnosti. Pokud bourání genderových stereotypů skutečně vede k emancipaci a vyrovnání pozice žen ve společnosti, pak nelze nic namítat.
Když jsem před lety objevila portál i60, zaujal mne natolik, že jsem se zaregistrovala. Řízením Osudu se až letos stalo, že mám dosti času a mohla bych se zapojit i aktivně. Jako nováček však spíše čtu, sem tam napíšu několikavětný názor, a to je vše.
Já bych ho zabil! Chytrý telefon! On vypadá děsně chytře, dokud se něco nestane. Ale když ho necháte někde na parkovišti, tak aby začal hned křičet, že upadl, nebo za námi dokonce běžel, to ne. Zůstane ležet na asfaltu jako slíva. Na to je blbej dost.
Samota je pro mnohé strašákem. Ale je to mýtus. Realita je taková, že mnoho starších žen je spokojených, pokud žijí samy. Podle mnoha studií jim dokonce samota prospívá.
...tak jsem tam byla já. Tři dny jsme bydleli tak sto metrů od veleslavných ruin v luxusnim hotelu. Na tu dobu normál, jelikož tehdy byly zcela jiné standardy.
Krištof, kterému odjakživa nikdo neřekne jinak než Štófi, je už několik dnů zasmušilej. Chodí jako bez ducha, nechechtá se našim fórům, neraduje se, když mu přijde dobrá karta, netěší ho ani to, že se blíží zahájení sezóny na pstruhových vodách.
V první polovině měsíce března jsme se vypravili na návštěvu k naší dceři do Zlína. Ta si pro nás připravila několik výletů. Protože ví, že miluji baroko a Santiniho, tak naším prvním výletním cílem byly:
Život se se mnou vážně nemazlil. Bylo to dost hrozné od samého začátku, ale abych se nerouhala, mohlo to být ještě daleko horší, a když se mi koncem studií podařilo z toho utéct, spadla jsem z bláta do louže, tedy do manželství, a na dalších dvacet dva let, do dospělosti dětí, tak „měla vystaráno.“
Rozradostněná a poplatná jsem odcházela z práce. Všechny svěřené úkoly byly splněny, vše klaplo a nebyl žádný žlučový rozruch. Byl to takový hezký obyčejný pracovní den.
Reklamní urologické přestávky patří nedílně k výdobytkům televizní doby. Při jedné z nich jsem k vlastnímu úžasu, patrně nedostatečným přísunem tekutiny, zůstal sedět a díky tomu objevil prostenal.
Spím sama. Nemůžu přece nikoho nutit, když se mnou nechce sdílet postel; mám svou hrdost. Mám hrdost a je mi samotné v posteli smutno.
Život seniorů neprobíhá jen na růžovém obláčku s katalogem slev a s televizními seriály. Během života a zejména ve stáří se jim nahromadilo tolik starostí, problémů a negativních událostí, že není divu, když to poškodí jejich životní pohodu a duševní stav. Co je především stresuje a jak na to reagují?
Na osmileté střední škole jsme měli na ruštinu pana učitele Linharta. Byl to takový divný, svérázný človíček. V zimě i v létě chodil v jednom sáčku se šálou na krku. To by ale nebylo tak zajímavé, jako jeho způsob výuky.
Nedávno jsem se zastavila u výlepové plochy v našem městě, kde se právě čerstvě skvěly nabídky zábavy v únoru. Únor byl odjakživa měsícem masopustních veselic, zabíjaček, karnevalů a zejména plesů.
Digitalizace postupně prostupuje všemi úřady a ačkoli ji provází celá řada potíží, např. nepovedené stavební řízení, je možné už nyní vyřídit si celou řadu záležitostí on-line, tedy bez toho, aniž by člověk musel jednotlivé úřady obíhat.
Ani nevím, jak tě nazvat. Vždyť jsem neměla pro tebe jméno. Bylo to všechno tak rychlé. Přišel jsi v nesprávný čas. Vzpamatovávala jsem se z těžkého období a byla jsem nesmírně zranitelná, bolavá.
Vzpomínám, jak v páté třídě základky k nám přibyl nový žák. Byl to jistý Rudolf Křepelka, neúspěšný absolvent minulého ročníku studia neboli takzvaný propadlík. Pamatuju, že on sám bral svůj úděl stoicky: „Byl jsem přece v pátý třídě, tak jsem musel mít pětky.“
Ukázkový úvodní text článku
Jsme v polovině března a stará pranostika tvrdí, že bychom ho měli trávit za kamny. Možná je právě proto oblíbený zejména u čtenářů, protože zalézt si do tepla s pěknou knížkou v ruce je docela příjemná představa. Zejména, když se ochladí…
O relativitě času jsem už párkrát psal. A tak se nechci moc opakovat. Jenže ta relativita na mne doléhá čím dál, tím víc. Čím jsem totiž starší, tak se mi zdá, že ten čas přímo letí.
Jako úvodní obrázek ukazuji naši školu v rodné vesničce Protivanov, kam jsem velmi ráda chodila až do páté třídy - je to ta patrová budova v perokresbě mého tatínka z mládí.
Mládí je úžasné období. Bylo mi právě 16 a půl roku a moc jsem se těšila do tanečních. Přiznávám ale bez mučení, prožívala jsem součastně i určité obavy. Jelikož byla moje maminka vdova, penězi jsme příliš neoplývali a já jsem se obávala, zda maminka vůbec finační stránku zvládne a do kurzu mne přihlásí.
Na začátku své vzpomínky na paní učitelku českého jazyka musím napsat, že jsem ve škole nikdy nebyla šprt. Je to divné, ale kromě spolužačky Jiřinky, která si udělala zemědělku s maturitou, neměl nikdo jiný se spolužáků vyšší vzdělání než výuční list a většina dívek šla v patnácti hned do práce.
Gymnáziem J.A. Komenského prošly za dobu jeho historie tisíce studentů, stovky vyučujících a desítky ředitelů, kteří vedli tuto proslavenou školu. Každý z posledně jmenovaných zanechal po sobě stopu, někteří z nich doslova nesmazatelnou, na kterou se nedá nikdy zapomenout.
Psychologové začali používat výraz „ne-růst“. Označuje pocit mnoha lidí, že je společnost nyní neustále tlačí k výkonům, k porovnávání se s druhými, k růstu a už jim to trochu vadí. Přicházejí na to, že pustit si do života opačný trend může být zdraví prospěšné.
Ten náhodou vyslechnutý rozhovor mě hodně potěšil. Asi šestnáctiletý gentleman zrovna balil asi patnáctiletou dámu. Na vlastní uši jsem slyšel, jak jí říká: „Největší bourák z naší rodiny je můj děda Leoš. Je to fakt hustej řízek, já ho úplně žeru. Představím ti ho.“
„Na štíru s paragrafy“ byl za socialismu pravidelný sloupek v Rudém Právu, který popisoval kriminální případy. Některé neměly ani s kriminální činností nic společného. Jednoho takového publikovaného případu jsem byl v sedmdesátých letech minulého století aktérem.
Doby velkých oslav jsou už pryč, ale vzpomenout na den karafiátů se hodí. Zároveň je fér přiznat, že to byl zrovna tak báječný svátek mužů a možná že i větší.
Možná někomu bude moje trápení připadat malicherné, ale nemám komu se svěřit. Nemám blízkou kamarádku a nejsem typ, který by o osobních problémech vyprávěl sousedkám. Jenže jsem čím dál víc zoufalá.
Už je to dávno, kdy jsem usedla do školní lavice coby vykulená copatá holčička. Byla jsem zvědavá na vše nové, zejména na paní učitelku, která mi měla nahradit na pár hodin denně mou maminku.
Co se vám vybaví při slově pravidla? A působí na vás příjemně, nebo nepříjemně? Nedělá vám problém pravidla dodržovat, nebo se jim spíš vzpíráte?
Kdysi jsem kdesi četla, že zapomeneme za týden jmého slavného rekordmana, mezinárodní miss, jména zpěváků, hercú, politiků, ale nikdy nezapomeneme jméno naší paní učitelky.
Ukázkový úvodní text článku
„Čas oponou trhnul - a změněn svět! Kam, kam padlo lidstvo staré?“ Tuhle otázku položil Jan Neruda v 19. století a ono to platí pořád. Jen bych to drobet aktualizoval, že čas trhnul digitální oponou a my, staré lidstvo, na to nestačíme čumět.
Ukázkový úvodní text článku
Většina z nás má doma na stěnách rozvěšeny obrazy, které se staly, společně s nábytkem, každodenní nedílnou součástí našeho života. Postupem času je už ani moc nevnímáme. A přitom každý z nich má svou historii vzniku a svůj příběh o tom, za jakých okolností se k nám dostal.
Člověk by pro sebe měl něco dělat, nikdy není pozdě, i když může být brzy. Nejlépe je skloubit všechny činnosti, které blahodárně působí na organismus v jeden celek. Na to jsou lázně ideální.
Ve společnosti je okouzlující, dámy ho zpravidla obdivují. Jeho bezstarostnost je sympatická. On je věčně mladý, říká se o něm. Nebo taky: Je pořád jako kluk. Ovšem pozor, žít s věčným klukem bývá náročné.
Jsem smutný z toho, že se dnes vytrácí solidarita, soucit, vzájemná pomoc, ohledy na druhé lidi. Současná společnost považuje především za nejvyšší hodnoty výkon, kariéru, úspěch, zdraví, mládí a krásu, vypracované tělo, plete si důstojnost člověka s užitečností.
Bydlení na venkově, byť za humny naší matičky Prahy, mělo svá úskalí. Například doprava do zaměstnání.
„Co do mě strkáte, nejste náhodou pošuk?“ „Abyste se nepo…, nejste vy náhodou přecitlivělej?“ Dva pánové tak kolem padesátky na sebe v uličce tramvaje číslo deset divoce koulí očima a cestující dychtivě zpozorní v očekávání fyzického pokračování.
Netrpím Diogenovým syndromem, hoardigem neboli hamouněním, chorobným sběratelstvím, planým syslením, kompulsivním hromaděním ani křečkováním. Jinými slovy, chorobné sběratelství si našlo cestu k jinému cíli.
Žena v kuchyni tvoří nějakou dobrotu. Vánoční pohoda je narušena jejími nadávkami a kletbami, že to nejede! A vzápětí přichází požadavek: „Pojď se na to podívat, možná by to šlo opravit.“ A následuje další nepublikovatelný, hanlivý výraz na adresu spotřebiče, který včera fungoval a dnes stávkuje.
Ty mrcho jedna, jestli okamžitě neslezeš, tak za tebou na tu hrušku vylezu a za trest tě tam přivážu na celou noc! – řval šeptem na svou šampiónku můj ex. Byl vášnivý holubář a jeho holubice přiletěla ve skvělém čase z Německa.
Nejsem vaše neplacená brigádnice. A dostanu za to slevu? Proč bych se měl obsluhovat sám, když platím? Nevidím na to, nebudu si kvůli vám nosit do obchodu brýle. Taková slova často zní v souvislosti se samoobslužnými pokladnami.
Každou chvíli se dočteme o trápení, ponižování a ubližování, a nejen to, dokonce se můžeme i podívat! V dnešní době internetové jsou často útoky na slabší a zranitelné natáčeny a posléze i zveřejněny
Čím dál více mě iritují řeči o seberozvoji, nutnosti se neustále vzdělávat, být aktivní. Mám pocit, že si lidé zvykli používat v běžné řeči výrazy z motivačních knih a článků. Kdo se neúčastní, je považován za neúspěšného nýmanda.
Nejsem věřící, do kostela jsem nechodila. Věci mezi nebem a zemí chci vidět, slyšet, ohmatat si, cítit, ochutnat. Jakmile na mě někdo vybalí čakry, mantry, meditace, duchovní síly a podobné cesty, kanály, směry, vyslechnu, ale nezapojím se.
No dobrá, já to teda přiznávám, už nemám chuť bránit se těm věčným narážkám a připomínkám. Ano, jsem bordelář! Vždycky jsem byl bordelář a patrně jím už vždycky budu. Zřejmě o tom rozhodla konstelace planet v okamžiku mého příchodu na svět.
Tak jsem doma, při sklence střiku, přemýšlel o tom, co mi ten nový rok 2025 vlastně přinesl dobrého. Ale aby bylo jasno. V žádném případě nechci být negativní. Snažím se hledat jen samá pozitiva. A s těmi do tohoto roku vstoupit.
Žárlivost se na začátku vztahu může jevit jako projev lásky, zájmu, vášně. Může být příjemná. Časem zpravidla začne vadit. A když je výrazná i ve vyšším věku, dovede lézt pořádně na nervy.
Podle mě je nám dobře v tom důchodu. Ještě, aby nám to zdraví vydrželo. Samozřejmě to bude horší. S tím počítám a nějak se na to připravuji. Dívám se kolem sebe. Někteří, i o deset let a více starší, jsou pro mě příkladem, jak na sobě pracovat.
V předpubertálním věku jsem obdivoval pana Kubištu. On totiž v naší vesnici zastával hned dvě významné funkce. Jednak byl vedoucím a zároveň jediným zaměstnancem v prodejně Smíšené zboží a jednak skvělým znalcem a klasifikátorem místních lidiček.
Senior se pečlivě rozhlédl, široko daleko nic nejelo, překročil jízdní pruh, zastavil se na nástupním ostrůvku tramvaje a s úlevou se opřel o zábradlí. Viděl poblíž lelkující dvojici městských strážníků a oni zase jeho. Nelenili a konali.
Život je nejvzácnější a velmi křehký dar, předaný nám při narození. S přibývajícími léty si to většinou začneme uvědomovat mnohem více než za mlada. Teprve když se propadneme až na dno svých sil, musíme se vzchopit, chceme-li přežít.
Pokud vzpomínáme na školní léta, vybavíme si nejspíš své oblíbené učitele. Tak zní i zadání této soutěže. Vzpomínka na učitele, kterého jsme měli rádi.
Co připadalo babičkám nepřijatelné, považují jejich vnučky za normální. A naopak. Když jde o sex, intimitu a lásku, je dobře vidět, jak se postoje různých generací liší a vyvíjejí.
Ukázkový úvodní text článku
Alena, dlouholetá kamarádka, jezdí do práce do Prahy vlakem ze stanice Neratovice - sídliště. Auto nechává na nedalekém parkovišti, po návratu z pracovního procesu si vozidlo vyzvedne na cestu domů.
V roce 1951 se na jednom popíjecím mejdanu myslivců v Irsku chlapi pohádali, jestli je koroptev rychlejší než kulík zlatý. Byl mezi nimi i jistý sir Hugh Beaver, ředitel slavného pivovaru Guinness, a tomu se v hlavě zrodila bohulibá myšlenka…
Téma učitel mě zaujalo a přemýšlela jsem jen pár sekund. Jako první mi naskočila učitelka angličtiny. Ta jediná v pozitivním smyslu, pak byl průměr a velmi kuriózní figurky. Těmi začnu.
Většina lidí se těší, až půjde do důchodu. Značně rozdílné jsou však jejich představy, co v něm budou dělat a co si pod tím pojmem vlastně představují.
Můj zdárný syn Jakub je sice mladším dítkem, ale je to hodně dávno, co jsem mu měnila plíny.Tento týden mi sám od sebe zavolal!
Je dnes hodně nevlídně, a tak velmi ráda usedám k počítači, abych si trochu zavzpomínala. Minulou neděli mi v noci začal bolel krk, zuby, a tak jsem zůstala přes den doma v teple.
Třetina všeho vyprodukovaného jídla na světě se vyhodí. Průměrná česká domácnost by ušetřila ročně kolem osmi tisíc korun, pokud by omezila plýtvání. Ale nejvíc nehospodárně se s potravinami zachází v domovech seniorů.
Udělat si "hezký" den ještě neznamená, že musí něco nutně vyletět do povětří. Bohatě stačí souhrn drobných událostí, které se s odstupem času stávají úsměvnými. Byť je to příběh malinko letitý, posuďte sami, co se může stát během jediného dopoledne.
Břetislav alias starej Chřestýš má kulaté narozeniny. Je to člověk všeobecně oblíbený a vážený, takže jsme se usnesli, že mu dáme krásný, nápaditý a hodnotný týmový dar. Za tímto účelem byla ustavena komise a svoláno jednání.
V době, ve které se odehrál tento příběh, byla v okolí mého bydliště v plném proudu těžba uranu. Okolnosti tomu chtěly, že jsem tenkrát pracovala na ředitelství dolů jako admistrativní pracovnice. Mým nadřízeným byl všemi kolegyněmi obávaný Bedřich M., takový "studený čumák."
Když vzpomenu na své taneční v roce 1961 až 1962, vybaví se mi spíš naše parta lyžařská. Taneční byly v sobotu a to my vyjížděli na Kubovku, často v dobytčáku připojeném k vlaku.
Dělala jsem si legraci z lidí, kteří mluvili o tom, že chodí na terapie. Smála jsem se každému, kdo veřejně mluvil o svých psychických problémech. Byla jsem přesvědčená, že se tak jen chtějí dělat zajímaví.
Někdo mě potřebuje. Můžu někomu pomoct. Udělala jsem dnes dobrou věc. Kdo si říká podobné věty, zvládá lépe nástrahy, které přináší život ve vyšším věku. Pocit užitečnosti je při stárnutí důležitější než botox a heroické sportovní výkony.
Mám jedno velké přání. Musíme být zdraví ještě aspoň jeden rok. V posledních letech na začátku každého roku slibuji manželovi, dětem a kamarádům, že se konečně usadíme, a budeme sedět na lavičce na naší zahrádce nad potokem, každý s jedním kocourem na klíně.
Píše se rok 2025, od sametové revoluce utekla už více než třicítka dlouhých let a já si zavzpomínala na dobu v úsvitu nových dějin plnou radostného očekávání příštích dnů.
Miluju televizní dokumenty o zvířátkách. Fascinují mě témata, jak jsou některá živočišná společenství organizovaná a disciplinovaná. Například včely, smečky vlků, rodinky surikat, hejna mořských kosatek, sloni atd., mohl bych jmenovat další.
V nedávných dnech hladinu poklidného povánočního života rozbouřila informace o rasistických výrocích místostarostky z Ostravy Přívozu. V diskusních příspěvcích mnozí poukazovali na neznalost tamější situace.
Určitě souhlasně přikyvujete, když si u rádia s Karlem Gottem pobrukujete „Když jsem já byl tenkrát kluk…“ Já též. I když se občas vyskytl nějaký ten kaz, dětství bylo zlatými časy a dnes už člověk vzpomíná jen na to hezké a milé.
Když zemře člověk, zpravidla nám velmi blízký, míváme ve zvyku někdy říkat: „Věřím, že se na nás (shora, z nebe) dívá.“ Vyjadřujeme tím nejspíš pocit, že jsme s ním ještě spojeni. Že on je spojen s námi.
Můj tatínek strašně rád používal neotřelá slova. Jak jsem později zjistila, vymýšlel si je a stejně tak i měnil lidem jména. Jenomže než jsem na to přišla, dopustila jsem se, k velké tatínkově radosti, ve svém raném věku mnoha omylů a přehmatů.
Nad zážitky z loňské zářijové dovolené jsem se zamyslela po přečtení článku "I s malými dětmi mám právo na dovolenou i zábavu", který byl tento týden zveřejněn na Seznamu.
Ve středním věku prožijeme krizi a pak s přibývajícími léty jsme čím dál více šťastní. Toto tvrzení se v poslední době objevuje v řadě článků, výzkumů i odborných studiích. Je prezentováno jako fakt. Jenže je ve skutečnosti je naprostý nesmysl přisuzovat lidem stejné pocity a názory jen proto, že mají stejný věk.
Sedím na zastávce a čekám na spoj č. 136. Dvě postarší dámy nadávají na autobusácké šmejdy, co kašlou na jízdní řád. Stotřicetšestka nakonec přijíždí a je ozdobena velkým náborovým nápisem „Staň se řidičem autobusu a pomáhej lidem dostat se, kam potřebují.“
Po snídani jsem otevřela počítač, nahlédla do pošty, prošla aktuální zprávy a po chvíli mě na Seznam.cz zaujal článek s titulkem „Chcete si udržet paměť až do stáří? Zahoďte chytré telefony!“
Sociální sítě jako fenomén doby nelze podceňovat. Tak i starý pán nemohoucí dohnat a předehnat ty mladé, ba ani vyrovnat se jim, snaží se alespoň neztratit je z dohledu.
Moje snacha všechno ví nejlépe a je mistryní v interpretaci toho, co četla na internetu. Léta jsem mlčela, protože jsem nechtěla být protivná tchyně. Ale nyní dlouho hromaděné napětí v rodině vybouchlo. Zažívám nepříjemné období a naději na změnu nevidím.
Česku připadlo v rámci letošního sledování zdraví a bezpečnosti Indexu prosperity a finančního zdraví historicky první prvenství. Do karet nám hraje velmi kvalitní a dostupná lékařská péče, nadprůměrné bezpečí a zároveň i celosvětově nejlepší výsledky srovnání přístupu ke kyberbezpečnosti.
Ukázkový úvodní text článku
Nevykecávej se pořád. Neděláš nic jiného, než klábosíš s kamarádkami. Visíš na tom telefonu už hodinu, skonči, taky si potřebuju zavolat. Tyto věty patří do historie. Ale nejen proto, že každý má svůj mobil. Především proto, že lidé si telefonují čím dál méně.
A je to za námi. Zase jedny Vánoční svátky i oslavy Nového roku jsou již minulostí. Jen ještě připomínka v podobě stromečku a vánoční výzdoby a některých neuklizených dárků.
Občas se naše drsné chlapské pokecy nad dvoudeckou Frankovky změní ve festival povzdechů. To když někdo vyloví z hlubin paměti vzpomínku na cosi minulého, co už není a už nikdy nebude. No a z nás je najednou stádečko dojatých nostalgických dědků.
Odpustila jsem. Už necítím ublíženost, křivdu, zlost. Nemyslím na minulost, jdu dál… Kdo si umí říct tyto věty, má šanci prožít spokojený život. Jenže nestačí je vyslovit, důležité je jim skutečně uvěřit.
Doma nebo u přátel. S televizí, s alkoholem a s chlebíčky. Tak tráví poslední den roku tradičně většina Čechů. Přibývá těch, kteří odjeli do zahraničí, především do tepla, k moři. Ubývá těch, které další den bolí hlava.
Byl jednou jeden úplně šedivý den. Nebe bylo zatažené a ptáci nelétali a nezpívali. Někam zalezli. A lidé byli také někde zalezlí. Zřejmě doma. Ani děti si nehrály na hřišti. Sídliště ovládlo ticho. A ten den byl celý úplně šedivý.
Netrpím cestovatelskou vášní, ale kdybych měl stroj času, tak bych určitě poletoval dějinami jako pták. Řešil bych historické nepředloženosti. Především bych zaletěl za praotcem Čechem a přemluvil ho, aby pokračoval v cestě a dovedl náš národ až na francouzskou Riviéru.
Celý život tvrdí, že správný chlap všechno vydrží. Mlčí, nesvěřuje se s trápením a pochybnostmi. A pak spáchá sebevraždu. Nikdy bychom do něho neřekli, shodují se pak jeho blízcí a známí. Takové případy jsou časté.
Nadcházející rok bude stejný anebo o trochu lepší než rok 2024, myslí si respondenti průzkumu Psychologického ústavu AV ČR. Ten se ve spolupráci s agenturou Median ptal téměř 1000 lidí nejen na příští rok, ale také na to, co podle nich občany ČR spojuje a rozděluje.
Co jsme v končícím roce zažili hezkého? Jaké zajímavé lidi jsme potkali? Jaké místo nás okouzlilo? Otázky týkající se toho, co bylo hezké, si klademe málo, místo nich dáváme novoroční předsevzetí. Ale není to škoda?
Je spousta věcí, které člověk tak nějak ví, ale v reálném životě je z nejrůznějších důvodů neuplatňuje. Byla jsem v posledních dnech často unavená, přičítala jsem to lecčemu. Ale nakonec mi pomohla úplně obyčejná věc. Světlo.
Franta a Lojza byli kamarádi od narození. Dá se říci, že se od sebe nehnuli. Kde byl Franta, tam byl i Lojza, a naopak. Byli spolu v dobrém i zlém, v době, kdy chtěli každému vytřít zrak, ale i tehdy, když třeli bídu s nouzí.
Byla středa nebo čtvrtek prvního adventního týdne, když mi zvoní telefon právě ve chvíli, kdy vyzvedávám balíček u poštovní přepážky. Přepnu rychle vyzvánění do tichého režimu a nechávám mobil vrnět v kapse. Vrní až do doby, co vyjdu z pošty.
Jedna z výhod vyššího věku je to, že přestáváte být hlavním organizátorem vánočních svátků. Nesháníte na poslední chvíli ten největší stromek. Nelámete si hlavu nad tím, co chtěl k vánocům Honzíček a co Adámek, pokud dopisy Ježíškovi objevíte až druhého ledna, založené mezi účetní uzávěrkou.
Ty jsi o svátcích sám? To nemůžeš! O Vánocích musejí být rodiny pohromadě. Když tyto věty slyší někdo, kdo žije single, je to k zbláznění. Zatímco v mnoha oblastech života padla tabu a došlo k převratným změnám, když jde o Vánoce, urputně se držíme pravidel. I když si jimi vzájemně škodíme.
Vánoce jsou esencí rodinného soužití. Domácnosti jsou provoněny vzájemnou láskou, škvařícím se kaprem, jehličím, vanilkovými rohlíčky a všelikými čisticími prostředky, jimiž maminka celej bejvák v potu tváře vygruntovala. Rolničky dojatě pocinkávají nad tou pohodičkou.
Vánoce jsou u nás období neshod a nepohody. Můj muž vyžaduje cukroví, řízek, salát, ale pak svátky stejně prospí na gauči u televize. Já mám pocit, že nám život protéká mezi prsty a chtěla bych něco vidět, zažít. Místo toho, abych se na svátky těšila, jsem naštvaná už od listopadu.
Po silnici si to šine hráškově zelená škodovka R Coupé, v oknech má apartní květované záclonky. Za předním sklem se rýsují mladé tváře muže a ženy, v očích jim jiskří rozechvělé očekávání. Osud jim nachystal do cesty tak významnou křižovatku, až se jim tají dech!
Jako první obrázek ukazuji naši třídu ve škole v Protivanově v roce 1956 - chodila jsem do 5. třídy. V zimě se zde topilo ve vysokých kamnech, začátek vyučovací hodiny se ohlašoval kravským zvonečkem, kterým vždy služba proběhla vyšlapané schody v naší stařičké budově.
Ukázkový úvodní text článku
V neděli v pět přivezl syn z Ústí vnuka Péťu, je prý nemocný a potřebuje si dojet zítra ráno k doktorce do Úštěka. A akorát když přijeli, přestal jít proud.
Pár let si říkám, že už mě ty vánoce vlastně ani nebaví. Že se na ně prostě vykašlu. Jenže něco jiného je říkat si, a něco úplně jiného je holá skutečnost.
Ukázkový úvodní text článku
Z hlubokého snu mě probouzí jasná zlatavá záře, která vchází tabulkou skla přímo do mé ložnice. “Aha” pochopila jsem, když mé oči opět přivykly světu lidí. Zapomněla jsem zhasnout lampu s hvězdou na parapetu.
Na téma jak žít co nejdéle v co možno nejlepší fyzické a psychické kondici se v posledních letech objevují tisíce rad a doporučení. Jisté je, že průměrem je nyní o dvacet let delší věk, než bývalo běžné u našich prarodičů.
Doktor mi předepsal prášky. Prý ve mně blázní nějaká chemie nebo kýho čerta. Zdůraznil, že tablety musím baštit pravidelně, ale nejdřív si mám pečlivě přečíst příbalový leták, který najdu v krabičce. Nu což, nic mi to neudělá a informací není nikdy dost, že ano.
Zásadní životní události? Třeba vlastní svatba, první zaměstnání, narození dětí, první maratón? Jo, ty všechny byly důležité a přinesly spoustu emocí. Ale pro mne jsou nejdůležitější, existenčně nejvýznamnější tři jiné.
Tohle přísloví mi říkávali Italové, když jsem jim vyprávěla nějaký příběh z naší historie či z mého života. Ano, ogni medaglia ha il suo rovescio, opakovali. A já jsem si toto přísloví uvědomovala, když se mi vybavovala nějaká křižovatka v mém životě.
Bylo mi 18 let a zamilovala jsem se. Byli jsme stejně staří, blázniví, ztřeštění a plni ideálů. Rok a půl společných výletů, návštěv výstav, kin, chtěli jsme se prostě bavit.
Asi 50 km východně od Nilu v dnes extrémně suché oblasti centrálního Súdánu objevili čeští vědci zaniklé vodní prameny a u některých z nich důkazy o lidském osídlení.
Každý se těší na Vánoce. Já taky, přestože vím, že to bude stejný. Žiji v domě pro seniory, to je moderní pojmenování pro staré a nemohoucí. Rozhodla jsem se sama. Nikoho blízkého už nemám, prostě jsem to nezvládala.
Zhruba jednou do roka tu zveřejnuji nové série fotek, které jsem kdesi nafotil, protože mě překvapily svým obsahem. O diskriminaci mužů, jak si definitivně dobít mobil, kudy se jde z Vru do Ru nebo zda EU nezapomněla na plot.
Také se skloňuje podle vzoru žena. Něžné pohlaví touží zažívat romantické chvíle a nezáleží na věku. Chtějí to mladé holky, zralé ženy i babičky. Večeře při svíčkách, procházky rukou v ruce, a další činnosti, co nám přinášejí potěšení.
Hned po pubertě jsem sám sobě slíbil, že až zdědkovatím, nebudu takovým tím otravným žvanilem, co furt mele o starých dobrých časech. O tom, jak bejvalo lepší počasí, víc hub, poctivější fotbal, slušnější mládež, žlutější žloutky vajíček, voňavější kafe a tak podobně.
"Čím chceš být?" ptala se nás učitelka ve třetí třídě a já hrdě hlásala: já chci být taky učitelka!
Jako učitelka jsem se celý život setkávala, a stále ještě i setkávám, s mladší generací. V poslední době tedy s těmi mladými lidmi posedlými mobily, počítači, sítěmi, virtuální realitou a teď už postupně i umělou inteligencí. A proto mne tak překvapila, možná až zaskočila jedna hodina dějepisu.
Chci poskytnout svým blízkým osobní péči, až to budou potřebovat. To tvrdí šedesát jedna procent Čechů. Ale jen čtyřicet devět ji od svých blízkých očekává. Chceme více dávat než brát? Je to dobrá nebo špatná zpráva?
Ukázkový úvodní text článku
Všude kolem nich byly stoly i zem pod kaštany plné zlatých táců, talířů i mincí, jak slunce probleskovalo přes rozložité staré koruny. Hosté usrkávali ledové pivo, do kterého jim lezly ožralé vosy, a u zdi nervózně střihal ušima vypelichaný pes.
Tonda je vztekloun. Nebo, chcete-li, cholerik. Má abnormálně krátkou zápalnou šňůru, k explodování a případnému pokusu o fyzickou agresi mu stačí doslova setina vteřiny. Naštěstí je to mrňous a vychrtlík, takže jeho výbuchy obvykle nemívají fatální následky.
Už od mládí jsem byla samotářská, neměla jsem ráda nic divokého, ale přesto jsem si užívala života jako každý normální mladý člověk. Hříchy mládí se mne nějak moc netýkaly, náboženské hříchy už vůbec ne. Ale přece jen si něco vybavím, každý máme nějaké „něco“.
Nepatřím mezi ty, kteří se často zabývají svou minulostí. Možná proto, že na tom, co se stalo, už nic nezměním. Žiji plně v přítomnosti a zamýšlím se spíš nad blízkou budoucností. A tajně doufám, že ještě něco hezkého zažiji.
A je to tady zase. Opět přicházejí vánoční svátky. A s nimi hodně starostí. S čím, komu udělat radost, jaký stromek si letos koupím, také bych měla něco upéct a pořádně vygruntovat byt.
Tak jsem si nedávno uvědomil, že čím jsem starší, tím méně se na něco těším. A je úplně jedno, na co. Okruh mých možných těšení se s přibývajícím věkem neustále zužuje. Už jsem toho zažil, zkrátka, až příliš. A fůru těšení jsem tak vyčerpal.
Podívej, co všechno pro tebe dělám. Vděčnosti se od vás nedočkám. Aspoň poděkovat byste mi mohli. Lidé, kteří říkají takové věty, si zpravidla komplikují život přehnanými očekáváními. Spokojenější jsou ti, kteří dělají to, co uznají za vhodné, ale obdiv, úctu a díky za to slyšet nepotřebují.
O plnění svých snů jsem již tady psala. Trošku Vám je připomenu. Začalo to letem v balóně, následovalo pilotování sportovního letadla (4x), potom jsem šla do tandemového seskoku (4x). A teď jsem si splnila a mohu si odškrtnout další položku ze seznamu. A to let stíhačkou.
Ukázkový úvodní text článku
Legrácky, piškuntálie, fórky, sranda, švanda, psina, žert beru jako vítané zpestření běžného života. Nemám na mysli anekdoty, ale neplánované slovní přestřelky, nebo situace tu i onde.
Ukázkový úvodní text článku
Mám tři prasynovce neboli syny syna mého bráchy. Planu k těm ogárkům vřelým citem, byť teď zrovna o trochu míň, protože mě naštvali. Sice je omlouvá, že ve svém telecím věku ještě vědí o životě houby, ale říkat mi, že nejsem žádnej suprák nemuseli!
Ukázkový úvodní text článku
"Koukej sekat latinu, nebo uvidíš," vyprovázela mě maminka do školy. Moje sedmiletá hlava očekávala přísun nějakého sečného předmětu a hledala něco hmatatelného na rozmašírování. Později jsem pochopila, že mám ve škole dávat pozor a nezlobit paní učitelku.
Ukázkový úvodní text článku
Když jsem se ve středu 20. listopadu podívala u nás v Boskovicích v podvečer z okna, tak jsem ke svému milému překvapení uviděla padat drobné sněhové vločky. Právě jsem se chtěla jít trochu projít. Ale vzdala jsem to a raději si vychutnávala ten milý příchod nadcházejících zimních dnů, a i když se občas opakuji, trochu si zavzpomínala.
Jíst se musí, to dá rozum. Bez jídla bychom to nedali, a to by byla škoda. Jde jen o to, co jíme, kde jíme a jak jíme.
Uprostřed svaťáku se kamarádi setkali, potřebovali se ubezpečit, že nic neumí, a že jsou v háji. Matka chodila po špičkách a nosila kafe a buchty, mazánci papali a zkoukli nějaké švédské časopisy plné artistických poloh, protože Jan chtěl k maturitě umět alespoň něco. To je na dlouho zbavilo schopnosti matematicko-fyzikálního usebrání.
Přemýšlím, jestli tato úvaha nevyznívá příliš bilančně. Doufám ale, že ne. Snad jen trochu. Už jsem v některých předcházejících glosách naznačil, že na bilancování mám ještě dost času. Tedy doufám, že mám.
Pořád jen koukají do mobilu. Pokud to někdo říká o mladších generacích, pozor. Přestává to platit. Opojení internetem dosáhlo vrcholu a začíná klesat. Mnozí lidé přestávají používat sociální sítě k vyhledávání zpráv.
Narodil jsem se po dvou sestrách rodičům, kteří měli na náměstí malého městečka drogerii. Otec chodil vypomáhat zemědělcům, matka byla v krámě, sestry ve škole, a tak dopoledne jsem pobýval doma sám. Seděl jsem na pohodlném nočníku, vedle stolička, na ní hrneček čaje a chleba a krabice hraček. A právě tady začala serie válečných průšvihů.
Když jsem se zamyslela nad svým životem, nemyslím si, že bych měla chuť cokoli nazvat křižovatkou. Já to tak vážně nevnímala. Nejdřív jsem se životem spíš vznášela a létala si a ve vzduchu se přece o "křižovatkách" mluvit nedá.
Vlastně to tenkrát před dávnými léty nebylo nic extra a on nedostal víc než většina lidí, jenom takový normální poklad. Štěstí, lásku, závrať, všechno, co dává životu smysl, a když ne smysl, tak aspoň pořádnou porci radosti.
Jak to ta ženská dělá? Je neuvěřitelné, že ona skoro všechno vždycky předem uhodne. Co předpoví, to se splní. A přitom nepoužívá žádné věštecké pomůcky, nemá křišťálovou kouli, nevykládá karty, nestuduje kávový lógr. Prostě něco jen tak plácne a ono to tak dopadne!
Ukázkový úvodní text článku
Pátek, sedm hodin, dvacet šest minut: Modro, slunečno, nablito. Tuto noc Ruda opět skoro nespal, Jan podle jeho naprosté ztrhanosti předpokládal, že to s Janou nedopadlo.
Ve vyprávění píši druhou vzpomínku na návštěvu maličké vesničky Repechy, a to v roce 1959.
je reklama jen pro mladé? Myslím tím situační fotky, které propagují zboží. Copak křečové žíly, inkontinence, hemeroidy a další se týkají mladých modelek, které tyto výrobky propagují? Nikoliv. Potýkáme se s tím my, starší. Mladá modelka mě těžko přesvědčí, že má problémy s únikem moči.
Každý máme nastavené možnosti a hranice, přes které už nejede vlak. Já nejsem výjimkou, jak jsem se mockrát přesvědčila.
Vznášet se ve vzduchu byl odvěký sen pozemšťanů. Zkoušeli to mnozí, snad bájným Ikarem počínaje, až teprve bratři Mongolfierové zabodovali s horkovzdušným balónem.
Mirda nám přinesl na okoštování nakládané houbičky z letošního sběru a chvástavě prohlašuje: „Jen dlabejte, pánové, kochejte se tím koncertem v hubě! Takový skvost nikde jinde nedostanete. Při vší skromnosti vám říkám, že na houbový žrádýlka jsem celosvětová jednička!“
Den jako každý druhý s výhledem na krátkou práci v kanceláři, vyzvednutí zásilky, čekání na servisního technika a večerní opětovné a nevěřícné sledování televizního programu. Co na to říci?
Maličká a miloučká vesnička na Drahanské vrchovině schovaná v malebném údolí - to jsou Repechy u Protivanova. A já se s ní seznámila už v nejútlejším dětství, a to tím nejzajímavějším způsobem.
Na svoji první, a zároveň největší, životní křižovatku jsem vstoupila koncem studia na gymnáziu. Otázka, co dál, byla nabíledni. Nebyla jsem ctižádostivá, vyrůstala jsem v nepříznivých rodinných podmínkách.
Otevírám skříňku a pohledem přejíždím uzavřené láhve skleněné i plastové. To je na okno, to na podlahu, toto na nábytek, toto na dlaždice, tamto je desinfekce. Všechno je určeno na úklid.
To nezvládnu. Nebudu tam nic platná. Nic mi nesluší. Jsem úplně obyčejná ženská. Takové věty často říkají osoby, které mají nízké sebevědomí. A často jde o lidi vyššího věku, kteří v dětství nebyli zvyklí slýchat pochvaly a povzbuzování.
Mít v partě takzvaného chronického analytika, to je někdy fakt k zbláznění. Ale mít v ní dokonce hned dva, to už je na vylítnutí z kůže. Vím, co říkám, my totiž máme Luboše a Oťase. Oba tito pánové jsou v analyzování nejrůznějších situací pravými mistry.
Jezdím často noční Prahou a povím vám, není to nic příjemného. Na ulicích, v tramvaji i v metru se pohybují jiní lidé než za denního světla. Nebojím se, nikdy jsem se nebála, ale necítím se dobře ve společnosti hlučných a podnapilých osob.
Už jste někdy slyšeli o Zoubkové víle? Neslyšeli? Je to tak, když vypadne lidskému mláďátku první mléčný zoubek, ono si ho schová pod polštář a ráno se podívá, co mu zoubková víla nadělí. Našemu prvňáčkovi vypadl první zoubek, a tak si ho s nadšením schoval pod polštář.
Tak jsem se opět na chvíli vrátil ke známému dotazníku francouzského spisovatele Marcela Prousta. Následující jeho otázku jsem si už kdysi položil, ale tehdy jsem si na ni neodpověděl. Až nyní se o to pokusím.
Budeme mít klid, o nic se nemusíme starat, stejně by po nás jednou vše dědili. Těmito slovy zdůvodnil manžel nápad, že majetek přepíšeme na dceru a syna. Souhlasila jsem. Jenže teď máme obavy, že to nebylo dobré rozhodnutí.
Koho životem neprovázejí přátelé z mládí, těžko si nějaké další najde. To často říkají lidé, kteří ve vyšším věku žijí osaměle, bez kamarádů. Jenže mnohdy si za to mohou sami. V navazování společenských kontaktů Češi zrovna nepatří mezi špičku.
„Pánové, viděl jsem v televizi film Kmotr a rozhodl jsem se, že založím vlastní mafii,“ oznámil nám tuhle Béďa. „Každý z vás má právě teď vzácnou příležitost se do ní přihlásit. Vřele vám to doporučuju, neboť hodlám uplatňovat zásadu, že kdo není s námi, je proti nám!“
Nemám příliš rád podobné úvahy, protože ubírají člověku náladu a optimistický pohled na svět. Jenže současná, více než dramatická, situace nutí člověka k občasnému zamyšlení nad tím, co jsme v historii dosáhli a kam vlastně kráčíme nyní.
Když jedna etapa skončí, další začíná. Každý se občas sem tam ohlédne a přemýšlí, co mohl udělat jinak, proč tomu či onomu řekl to, čeho dnes lituje, kdy se život otočil neplánovaným směrem...
Dám ti dobrou radu. Věděla jsem, že to takhle dopadne, měli jste to dělat jinak. Nechci vám do toho mluvit, ale děláte to špatně…. Snad každý se setkal se situací, kdy mu někdo radil, přestože o to nestál. Nevyžádané rady neradi slyšíme, ale rádi je dáváme.
Navlékat co nejvíc příjemných zážitků, úsměvných událostí a chvil pohody na šňůru korálků šedých všedních dnů – kdo by to nechtěl? Kdo by se bránil drobným zpestřením onoho věčného klopotného shánění chleba vezdejšího? Zrovna včera jsme o tom diskutovali při mariáši.
Je o mě přímo boj. Nevěříte? Podám nyní důkaz a podrobně zpracovanou analýzu. Sběr materiálu je starý tři dny a já se tímto omlouvám, že jsem předchozí cenné materiály průběžně mazala.
Národní den zadků. Takový svátek skutečně existuje. Hnutí za věnování větší pozornosti zadním částem těla vzniklo ve Spojených státech a mluví se o něm.
Vezmi si teplejší svetr. Co jdi dnes jedl? Nezhubla jsi? Nechci ti do toho mluvit, ale… Rodiče, kteří jsou zvyklí o své děti silně pečovat, se této touhy často nezbaví ani ve vysokém věku. Tento jev bude čím dál častější, až zestárne současná generace považující své potomky za božstvo.
Myslím si, že známé a slavné literární postavy jsou zcela právoplatnými členy lidské společnosti. Dokonce členy významnými. Vezměte si třeba to, jakou celebritou je pro nás Čechy dobrý voják Švejk. Každý ho zná, máme ho v povědomí, je to prostě náš velký spoluobčan.
Rána jsou většinou krásná, protože se překvapivě probudím a vidím, že jsem živá. Zaujme mě to a chvíli o tom přemýšlím. Záleží na tom, jak se probudím. Bolí mě něco, no určitě ano, jinak už bych byla asi mrtvá. Pokud to bolí snesitelně, tak se raduji.
Usedám unaveně na pohovku s hrnečkem čerstvé, omamně vonící kávy v ruce. Muž na druhém konci pohovky zaujatě čte na tabletu. Následující dialog se během našeho dlouholetého vztahu odehrál už tisíckrát.
Jsem poměrně spokojený dědek. Nad politikou jsem už zlomil hůl, do zaměstnání dávno nedocházím, ženu mám tolerantní, a tak mě rozhodí jen máloco a málokdo. A přeci se dějí v dnešním světě věci, které mi dokáží zvýšit tlak a zvednout žluč.
Když člověk pročítá zprávy, získá často pocit, že kdo má nad šedesát, je nesvéprávný jedinec. Zejména, když jde o informace od policie. Slovo senior je v nich často spojováno se zločiny, v nichž starší občan hraje roli oklamaného, okradeného pitomce.
Dnešek začal skutečně lahůdkově. V práci nás sedí šest - tři a tři stoly sražené čelem k sobě. Dorazila jsem první, pojedla snídani a upíjela první z mnoha kofeinových vzpruh.
Za půl roku zhubnu dvacet kilo. Za rok se naučím perfektně anglicky. Až nastoupím do penze, začnu každý den hodinu cvičit. Náročné úkoly jsou v módě. Hlavní je předstírat, že náročné nejsou. Tuto zásadu vyznává čím dál více lidí.
Padla! Odbila šestá, brány ZOO se hermeticky uzavřely a mě už čeká jen dopravit prapotomky na parkoviště, kde si je převezmou právoplatní rodičové. Uff, byla to šichta, pět hodin dotazů, sledování toho, kam zase strkají ručičky, řešení žízničky a hladíčku, vyhledávání míst pro čurání…
My, co jsme dospěli do věku, kdy nás začnou zrádně opouštět i opečovávané - o těch zanedbávaných nemluvě - součástky našeho organismu, musíme občas počítat s nějakou tou nepříjemností, jako je například návštěva ordinace zubního lékaře.
Když jsem si spočítal výdaje, které jsem vynaložil na snahu najít si ženu, zděsil jsem se. A přiznal jsem si: chlapče, už na hledání lásky nemáš. Psychicky, fyzicky, ale hlavně finančně.
Tak se mi zase zadařilo. Odpoledne jsem jen tak lehce poklízela, protože vlastně žádný binec nebyl a čerstvě vykoupaná jsem trávila večer zachumlaná v měkoučkém županu v křesle ve společnosti slečny Marplové. Idylka.
Kdo umí cizí jazyky, má šanci najít dobrou práci. Platí to v každém věku u mladých i u seniorů. Pokud starší člověk dokáže perfektně komunikovat i jinak než česky, má příležitosti, jak si vydělat.
Karolína je drobná éterická žena, ale v jejím nevelkém těle sídlí mohutný duch vlastenectví a nehynoucí lásky k českým kulturním hodnotám. Je to zřejmě genetického původu, už její dědeček se přátelil s T. G. Masarykem, otec hrál na housle v cimbálovce a máma učila české dějiny na vysoké škole.
Minulý týden jsem byl účastníkem srazu prostatiků. Ne, nejsem v žádné pacientské organizaci sdružující muže postižené nemocemi předstojné žlázy, jak se prostatě odborně říká. Byl to sraz ještě žijících spolužáků z vysoké školy, který se koná jednou za dva roky.
Pomlouvání je druhá lidská vlastnost po závisti, která se mi příčí. Dejte si pozor, jak nasloucháte někoho, který jiné špiní. Jistě ani vás nevynechá. Je to jednoduché. Takovému člověku se můžete vyhnout. V práci to nejde. Leda, že byste změnili pracovní místo. Právě o tom bych chtěl psát.
Je toho dost, jako u většiny lidí. Vesměs to jsou ale běžné záležitosti. Hlavně nemám rád extrémy. Velké horko, velkou zimu, velké řeči, kravál, násilí ve filmech a krváky, politické a válečné štváče a války vůbec. A taky koprovou omáčku a alkoholickou klubovou kolegyni.
Kdo má kamarády, má větší šanci najít lásku. Nejčastěji se lidé seznamují díky přátelům. To platilo a platí i v současné internetové době, kdy se způsoby hledání partnerů výrazně změnily. U lidí vyššího věku je to nejvíce patrné.
To mám nejradši, ty poučky, že jsem už starej na to, abych dělal tohleto a támhleto, abych přestal s tímhle a tímhle a abych se konečně začal chovat takhle a takhle, jelikož to odpovídá mému věku. Sakra, vydal snad nějaký světový parlament nařízení, co se smí a nesmí v té a té etapě života?
Když se dcery dozvěděly, že jsem poslal větší obnos do sbírky na pomoc lidem postiženým povodněmi, rozzlobily se. Syn řekl, že bych neměl rozhazovat peníze. A pak mi přišli oznámit, že by se rodina o veškerých výdajích měla radit společně.
Psal se rok 1968, byly jsme se sestrou v té době u Aninky na chalupě, blížil se konec prázdnin. Všechno se seběhlo toho rána tak rychle, sousedka stála s malým tranzistorovým rádiem na kopci, rádio hrálo příliš hlasitě.
Takový obyčejný důchodcovský web, kde si babičky vyměňují recepty na borůvkové koláče a dědkové diskutují o velikosti prostaty? Kdepak, to ani náhodou.
Je pozdně večerní neděle. Sedím ve své oblíbené hospůdce, na stole je vedle sklenky vína i zápisník s propiskou a mám fůru času se ohlédnout za uplynulým týdnem, který byl plný oslav. A něco z toho si třeba i poznamenat.
Měl jsem příšernej sen. Byl jsem instalatérem, čistil jsem na chalupě kamaráda Luboše odpadové potrubí, strčil jsem ruku do stoupačky, ta se najednou zúžila a já nemohl ruku vyndat. Luboš svolal instalatérské sympozium, ale to konstatovalo, že neexistuje řešení a budu muset takhle zůstat navždy.
Na pátek 13. září připadá Mezinárodní den závětí, kdy si lidé po celém světě připomenou jejich význam a možnosti věnování peněz, nemovitostí či cenných papírů dobročinné nebo veřejně prospěšné organizaci.
… a jak za to ale nemůžu, protože mi příroda prostě velký prsa nenadělila, a já tím pádem zřejmě přišla o mnohé milostné příležitosti.
Pro neznalé, tehdy za hluboké totality to byla Cestovní Kancelář Mládeže. Aby byla skutečně pro mladé, měli stanoven limit do 30 let věku. Pro manželské dvojice stačilo, když aspoň jeden byl v požadovaném věku. To moje žena ještě splňovala, a tak jsme jeli k moři jako mládežníci.
„Krásná dívko, nechtěla byste vidět mou sbírku molů, co jsem nachytal doma v šatníku?“ Musím se hryznout do rtu, abych se nahlas potěšeně nezachechtal. Na vedlejší lavičce se čipernej mládenec snaží sbalit slečnu a aplikuje při tom prastarou profláknutou fintu s lákáním dam na sbírku motýlů.
Bylo to v létě, o prázdninách, na Moravě v Ketkovicích, někdy z kraje padesátých let. Byl to ten rok, jak v rádiu hlásili, že k nám začaly létat ze západu balóny, co mají pod sebou zavěšeny koše, nebo schránky s letáky a jiným štvavým a propagačním materiálem.
Jak přežít stáří? Poradili jsme se s umělou inteligencí a ta vytvořila desatero, kterým bychom se měli řídit - třeba tančit v obýváku s kočkou. Berte to s rezervou, pokud už její rady nebudete brát jako inspiraci, tak vás snad alespoň trochu pobaví.
„Tatínku, a jsou tady i žraloci?“ ptá se zvědavě holčička v jeho náručí. Drží se pevně jako klíště a rozhlíží se okolo sebe. Voda proudí směrem na Prahu a je v pozdním odpoledni tmavá s nádechem do zelena. Na dno nedohlédneš.
Pojedu sama k moři. Tu větu jsem převalovala v hlavě asi pět let. Jsem nerozhodná, mluvím mizerně anglicky. A jsem mistr v představách, jaké katastrofy člověka na cestách mohou potkat. Nakonec jsem to udělala.
Od mala mám ráda míče. Malé, velké, hladké, krásně barevné, kulaté, příjemné do ruky. Míče v barevných síťkách. Doma jsem měla jeden pověšený.
Ano, mám moc rád klid. Sice ne pořád, ale občas taková potřeba nastane. V tom případě vyndávám z uší obě sluchadla, neboť když jsou zasunutá, slyším nepříjemně i zvuk tikajících hodin a také fůru dalších zvuků. Působí to na mne velmi rušivě, a já si přece chci užít ten svůj klid.
Které to byly? Pro mě ty mezi druhým a třetím ročníkem vysokoškolského studia v roce 1973. Začaly i končily na vodě. Možná si říkáte, co je to za nesmysl. Vodáci tuší a ostatním vysvětlím.
Tak nevím, jsem pesimista nebo optimista? Do jaké kategorie patřím? Někteří kamarádi mě obviňujou z pesimismu, protože prej jen nadávám a všechno vidím černě, jiní zase oceňujou můj vlastně optimistický pohled, že je ještě relativně dobře, neboť všechno by mohlo dopadnout daleko hůř.
Ony už to vlastně nebyly prázdniny, byla to naše první dovolená. Bylo nás pět, a měly jsme za sebou první rok v pracovním procesu po maturitě na SEŠ v Gottwaldově. Bylo nám dvacet, všechny jsme byly svobodné, ta pravá láska na nás teprve někde čekala.
V těchto dnech nám masmédia připomínají události ze srpna 1968. I já se zahloubávám do vzpomínek z této doby a následující normalizace. To už rok jsem byl doma po vojně, tedy nejvyšší čas osamostatnit se a založit vlastní rodinu.
Svým tempem plynula sedmdesátá léta 20. století. V té době jsme spolužačky, i já, již dávno odrostly školním lavicím. Myšlenky na „Dva roky prázdnin“ podle klukovských hrdinů z románu Julese Verna nás nadlouho úplně opustily.
Pár spolu vychovává děti, chová se k sobě hezky, okolí ho považuje za ideální. Ve skutečnosti je jeden z partnerů nevěrný. Druhý to ví, ale vše toleruje. Tato forma soužití není výjimečná a dočkala se pojmenování – tolyamorie.
Dne 26. srpna tomu bylo přesně 746 let, co na zmíněném poli Rudolf I. Habsburský porazil Přemysla Otakara II. V učebnicích dějepisu se za nás pravilo, že ho zradili vlastní spolubojovníci. Není to tak jisté, vlastně to vůbec není jisté. Co všechno dnes víme?
Chodíme méně do restaurací. Spotřeba piva klesá. Zároveň ale my, Češi, stále patříme mezi národy, které pijí alkoholu nejvíce. Jen se mění způsob, jakým si ho dopřáváme.
Marcus Tullius Cicero byl slavný starořímský, politik a filosof. Doteď je velebeno jeho řečnické umění. Například Luboš s sebou furt tahá sešitek s jeho citáty, při všemožných příležitostech jimi glosuje debatu. Třeba nedávno, když si Láďa stěžoval na aktuální stav svých financí.
Tento příspěvek jsem vytvořila spolu se seniory v Domově Barbora v Kutné Hoře, kam chodím jako dobrovolník. Bylo zajímavé si poslechnout, co se komu vybaví pod heslem "vůně lěta". Snad jsem je svým psaním nezklamala. Byla to hezká spolupráce, děkuji.
Může být náš svět dospělých, také plný kouzel a fantazie stejně, jako jsou jimi dětská srdce naplněná až k prasknutí? Možná, že ano. Určitě je to možné alespoň ve vzpomínkách.
Všechno zvládnou. Vždy jsou připravené pomoci druhým. Všichni na ně spoléhají. Ovládají umění dělat několik věcí najednou. Takové superženy se vyskytují ve všech věkových kategoriích. Pro mnohé jsou hrdinky. Jejich životnost však nebývá dlouhá.
Ukázkový úvodní text článku
Ne, ne, nechci psát o dramatických událostech léta 68. Ráda bych pouze doplnila kaleidoskop doby o střípky, které uvízly v paměti jedné skoro třináctileté holky. Střípky, které se čas od času zablýskly v běhu dalších let a byly určitou korekcí při utváření vlastního názoru.
Moje povolání je zdravotní sestra. Dne 20. srpna 1968 jsem nastoupila na noční službu v nemocnici na interním oddělení. Byl klid, pacienti spali, žádný akutní příjem, běžné administrativní práce, chystaní pomůcek na ráno, úklid.
Lidé se kvůli lásce trápí i umírají. Je to vlastně jen rozmnožování, které probíhá mezi živočichy v přírodě. Je to především o zachování živočišného druhu. To jen my lidé z toho děláme velký problém.
Nebuď sám. Někoho si najdi. Ještě jsi mladá na to, abys žila sama. Musíš se snažit seznamovat. Buď více aktivní. To jsou dobře míněné věty, z nichž by ten, ke komu směřují, často vyletěl z kůže.
Ukázkový úvodní text článku
Luboš přišel na mariáš o dvacet minut pozdě a omlouval svůj neodpustitelný prohřešek tím, že ho zastavily dvě pohledné tazatelky sociologického výzkumu. Byly to prej tak hezké kočičky, že jim nedokázal odmítnout a odpovídal na otázky, co si myslí o umělé inteligenci a jestli v ní vidí perspektivu lidstva.
Ukázkový úvodní text článku
Ukázkový úvodní text článku
Nedokážu sedět sama doma, koukat na televizi. Vždy jsem byla ráda ve společnosti. Když manžel zemřel, je pro mě samota ještě horší. Cíleně hledám zábavu, nové známé. Jenže rodina to nechápe.
Rady a tipy, co dělat, když je vám padesát či šedesát zaplavují internet a časopisy. Jejich tvůrci vycházejí z toho, že populace stárne a tudíž cílí na početnou skupinu zákazníků. Problém je v tom, že oni často o podobné rady nestojí.
Prázdniny, jak moc jsme se na ně vždy těšili. V posledním červnovém týdnu ztratila škola svůj přísný řád. Přestala strašit zkoušením a vyhrožovat písemkami. Ve třídách bylo plno neobvyklého ruchu a štěbetání. Uklízely se pomůcky a vyměňovaly učebnice.
Titul Miss Alabama nedávno získala dívka, kterou veřejnost i lékaři a odborníci na zdravý životní styl řadí do kategorie morbidně obézní. Na sociálních sítích vydělává čím dál více žen tím, že pózují v prádle či plavkách velikost XXL.
„Týývole, je to borec, měl by mít na Václaváku sochu místo toho Venci!“ Výkřik mladíka s nápisem „No problem!“ na tričku mě zaujal. Doteď jsem debatu hošanů stojících nade mnou v tramvaji moc neposlouchal, ale kdo by teda jako měl býti vysochán a posléze nahradit pomník Svatého Václava mě fakt zajímá.
Když jsem se stavila minulý týden u kamarádky Ivy na kafi, ptala se mě, jak to, že nic nepíšu, že to marně na íčku hledá. No nepíšu, teda píšu si, ale jenom pro sebe.
Nedávno mi sousedka řekla, že mi závidí rodinu. Připadáme jí prý perfektní. Obdivuje, jak se často scházíme, stále něco slavíme, jsme prý družní, veselí. Řekla mi to právě v době, kdy mě situace v naší rodině čím dál více trápí.
Každý z nás proživá svůj životní příběh. Každý máme svůj příběh trochu jiný, ale jedno máme všichni společné. Jednou přijdeme a jednou odejdeme. A mezitím? Mezitím žijeme. Žijeme podle svých možností a schopností.
Připadám si jako zpráskanej pes. Totálně jsem propadl z obou předmětů – jak z logického myšlení, tak z tvůrčí představivosti. Odborná komise mě rozcupovala na kousky, srazila mé sebevědomí na kolena, zřetelně mi dala najevo, že můj inteligenční kvocient se pohybuje někde v úrovni kynutého těsta.
Jeden z momentů, proč jsem se ponořila do jejich "života", bylo zjištění, že v zrcadle na dveřích naší skříně jsem útlejší než při pohledu ve výtahu. Jsem na tom lépe, než ten z řecké mytologie: kochal se vlastním obrazem na hladině studánky tak zamilovaně a vášnivě, až se překotil a utopil se. Kdo? Narcis.
Radosti života. To je hodně vděčné téma. Ať už je to jakýkoli úspěch, výhra v loterii, krásný den, láska, dobrý oběd. Jsou ale i radosti méně obvyklé, třeba cestování.
Péče o děti a domácnost mají rovným dílem zvládat oba partneři. Tak to je názor už více než tří čtvrtin Čechů a Češek. Oproti minulým rokům je to značný posun, zastánců takzvaně tradičních rolí v domácnosti přibývá.
Slyšel jsem recept, že když člověka bolí hlava, měl by se chvíli třískat kladívkem do palce a rychle na bolest hlavy zapomene. Téhle metodě se říká „vytloukání klínu klínem“ a spočívá ve vytěsňování jednoho problému problémem jiným. Nevím jak vy, ale já tenhle způsob jednání používám prakticky celý život.
Touhou. Vzpomínkami. Dětstvím. První láskou. Lesními jahodami. A taky první tajně vykouřenou cigaretou.
Ten, kdo cestuje výhradně vlastním vozidlem, je ochuzen o více či méně zajímavé situace v prostředcích hromadné dopravy. Může však namítnout, že cestující v tramajích, autobusech, vlacích se nemohou pochlubit zážitky s jinými řidiči, které velmi často vyústí ve slovní přestřelku svým obsahem nevysílatelnou v televizi po 22. hodině.
U dědy Antonína a babičky Marie jsem trávila všechny letní prázdniny. A věřte, či nevěřte, i tenkrát bývala pořádná horka. Na to byli ovšem lidé na vsi dobře vybaveni.
Luboš a Vladěna mají zlatou svatbu. Potkali se už na fakultě, ještě během studia se vzali a od té doby kráčí životem spolu. Obdivujeme to a uspořádali jsme jim oslavu. Jak v jejím úvodu pronesl Ruda, v současné lehkomyslné a rozvody nadívané době jsou ti dva zářivou pochodní mezilidských vztahů.
Že děti mají pošetilé nápady, je všeobecně známo. Když se ale sejdou tři ženské s pocitem, že dají na frak vážným tématům, pak to zavání propustkou z psychiatrické nemocnice, nebo jízdenkou směrem právě tam.
Jak vypadá noční jízda v levostranném provozu? Jak číst jména, která začínají dvojitým L? Je vůbec možné objevit se v 67 letech na mistrovství světa se startovním číslem? A proč nechci uvést plným jménem pana P., který navštívil Allison a už s ní zůstal? Na jednu otázku odpověď nenaleznu…
Za okny motoráčku se míhá barevný pás lesů a hájů. Nedočkavě vystupujeme na malém venkovském nádraží, kde nás očekává babička s dědečkem. V očích mají šibalské světýlko a na rtech mnoho otázek.
Ráno na chatě se probudilo do jasného a slunečného dne. Modrá obloha bez mráčku předpovídala krásný letní den. Ještě chvíli ležet se zavřenýma očima, vychutnávat si poslední zbytky spánku a pomalu odplouvající sen.
Když k nám dorazili o prázdninách v roce 1968 sovětští vojáci, měl jsem 14 let. Maminka mě, než odešla do práce, zamkla na dva západy. Bála se, co zase spískám. Měla o mě jako matka strach. Já hltal televizní i rozhlasové zprávy. Přece něco proti tomu musím udělat.
Nechci to zakřiknout, ale teď už bych se konečně měl stát laureátem Metuzalémovy ceny. Myslím, že jsem jasným favoritem a komise, pokud má všech pět pohromadě, nemůže rozhodnou jinak. Čekám na to léta, několikrát jsem byl nominován, jednou už jsem se dokonce těsně umístil na druhé pozici.
Láska. Všude na ni narážím. A dobrovolně přiznávám, že s ní mám problém. Ta pravá je prý bezpodmínečná, všeobjímající a sídlí v srdci. Čtvrtá čakra, barva červená. Být v jednotě. Se vším. I sama se sebou. Splynout. Ať se snažím jak chci, nesplynu.
Jedno z přikázání Desatera praví – Pomni, abys den sváteční světil. Dnes je významný státní svátek, a i když nejsem zrovna věřící, slunce, teplo a modrá obloha mne vybízejí, abych toto přikázání nějak smysluplně naplnil.
Někdy se stane něco, co zůstane v paměti dlouhou dobu, celoživotně. Počátek události nastal v polovině minulého století na druhém stupni základní školy, kdy se přistěhovala nová učitelka s manželem.
Termální prameny mě baví, ale když někde pramení, jsou v zájmu turistů a hlavně peněz spoutané, přistaví se tobogány a nesou vznosný název Aquapark. To naopak nemusím. Nezbylo tedy, než se při návštěvě Slovenska namočit jen v místních krčmách a navázat tam zpřetrhaná přátelství.
Věděli jste, že 21. května byl Mezinárodní den čaje? Já tedy ne, ale odněkud to na mě vyskočilo, a i když to máme pro letošní rok už za sebou, vybavil se mi jeden zážitek z loňského léta…
Jako dítě jsem prázdniny trávila nejraději s babičkou a dědečkem v malé vesničce u Příbrami. O těch jsem už ale napsala článek Prázdniny na venkově. Asi od čtvrté třídy se staly součástí mých prázdnin pionýrské tábory. Bohužel.
„Dědo, jaký to je bejt starej vypelichanej?“ To mě teda podržte, takovouhle otázku jsem od Žížalky nečekal! Jak na ni to čisté nevinné dítě vůbec mohlo přijít? To nemá ze svý hlavy. Cítím spiknutí a jsem rozhodnut přijít mu na kloub. Zahajuji výslech: „A kdepak jsi, Žížalo, slyšela, že tvůj dědeček je starej a vypelichanej?“
Přestože naše nejčastější randíčka s kamarádkou Ivankou probíhají v naší oblíbené květinové kavárně, občas si je zpestříme nějakým uměleckým zážitkem v metropoli. Poslední z nich jsme si dopřály zrovna nedávno. No, dopřály…. spíš to bylo naše zbožné přání.
Celé dva měsíce, to zní jako věčnost. Koupání, výlety na kole, stát v potoce po kolena ve vodě, stavět hráz z kamení a větví, jen aby byla hlubina. Tak to bylo něco!
Hájíte kila navíc, celulitidu nebo špatnou paměť tím, že jste je přece zdědili po rodičích? Nebuďte ke svým předkům nespravedliví – pravda je taková, že většina genetických predispozic se dá změnit.
Buďto budeš jen čekat na smrt nebo se vzpamatuješ a začneš nový život. Tu větu mi řekla sousedka asi dva roky po smrti manžela. Vybrala jsem si druhou variantu, ale nedovedla jsem si pod ní konkrétně nic představit. Co to je nový život po sedmdesátce? Fráze. Nesmyslné slovní spojení.
S intimním životem začínají později. Nechodí do barů. Současná mladá generace působí rozumnější a zodpovědnější, než v jejich věku byli jejich rodiče a prarodiče. Ti to nechápou a říkají potomkům: Připravujete se o zážitky, o mládí.
Instalatér mi namontoval novou vodovodní baterii u vany. Poslouchám, jak říká „bylo to nutný, šéfe, s tou starou už byste měl jen potíže,“ a je mi smutno. Tak už holka zlatá dosloužila. Táhli jsme to spolu přes padesát let. Byla věrná a skromná, nikdy nic nežádala, snad jen dvakrát či třikrát výměnu těsnění kohoutků.
Chvíli sedíš v kavárně, bavíš se s lidmi, s přítelkyní, usmíváš se na pohledné servírky, popíjíš víno a vůbec ti nevadí, že je venku mizerně, že je zima a prší. Jsou to pozitivní chvíle, které máš rád. Ale pak vyjdeš ven a najednou je všechno jinak. Něco se v tobě změnilo.
Ve večerních hodinách 20. června skončilo astronomické jaro. Jaké bylo? To letošní začalo velmi brzy, ne všichni se z jeho předčasného příchodu radovali.
Bída a zmar. Česko odjíždí z Eura s jediným získaným bodem za remízu s Gruzií. Ve třech zápasech Češi nepředvedli nic mimořádného, vlastně nepředvedli vůbec nic. Jen ukázali, jak na tom český fotbal je.
Láska k domovu nevznikne na první pohled. Je to dlouhodobý proces...
Z dětství si pamatuju na paní Horáčkovou. Patřila ke koloritu naší vesnice. Byla to totiž klasická baba bylinkářka. Hubená, nahrbená osoba s kulatýma brejličkama na nose obývala domek za kostelem a místní i přespolní obyvatelstvo k ní docházelo pro rozličné lektvary na všeliké neduhy.
Jsem nenapravitelné ranní ptáče. Dokonce mi vyhovuje přechod na letní čas, protože se k ránu stejně budím, pokud je sluníčko. Přímo bych řekla, že funguji na sluneční baterie. Zamračený den mi bere veškerou chuť do života, bolí klouby i kuří oko a já mám pocit, že je mi nejmíň stopadesát let.
Příčinou žárlivosti není vždy jen podezření či jistota, že se partner dívá po jiné, partnerka po jiném. Žárlit se dá i na kamarády, koníčky, úspěchy. Tato forma je mezi lidmi vyššího věku častější než žárlivost kvůli lásky.
Rada vlády pro seniory a stárnutí populace připravuje každoroční ocenění osobností a organizací, které pomáhají budovat ČR jako společnost přátelskou pro každý věk. Nominace do jubilejního 10. ročníku soutěže jsou již spuštěny.
Pootevřu jedno oko a mrknu na budík – čtvrt na osm. Ne, ještě nevstanu, protože určitě ještě nemám ve schránce předplacené noviny. Jenže díky inkontinenci to válení v posteli prodlužovat nemůžu a na poslední chvíli, už v křeči, pádím na záchod. Super, stihla jsem to.
Já nechápu, proč lidi odsuzují tu nádhernou dobu mého dětství a mládí, ten skvělý a jistoty zaručující socialismus pod vedením rodné matky strany.
Ano, důvod k oslavě čehokoliv se vždycky najde. Nejčastější bývají narozeniny a svátky. Většinou to jsou členové našich rodin, dále rodiče partnerů našich dospělých dětí a v neposlední řadě naši přátelé.
V úvodních dekádách svého života jsem lázně vnímala jako něco, co se mě osobně až tak netýká. Lázně jsou jen pro staré a nemocné, myslela jsem si. A nevylepšila to ani jednodenní návštěva Lázní Bohdaneč s rodiči. Ty byly k mému tehdejšímu bydlišti nejblíže.
Stojím na zastávce tramvaje u Anděla směr Řepy. Obtěžkaná dvěma taškami netrpělivě vyhlížím tramvaj. Přijela, ale končila na Kotlářce a to se mi nehodí. Vystupují z ní lidé.
„Prej jsem vypasenej jako jateční vepř. Vypadám prej jako bojler a když jdu, třese se mi pupek. To mi dneska řekla Bláža, když jsem požádal, jestli by mi dozadu na kaťata nevšila klínek.“ Eda je evidentně otrávenej a k mariáši usedá bez nálady. Mimochodem – říkám to nerad – ale trochu se mu při tom třese pupek.
Sleduji to s němým úžasem, který občas přechází v pobavení a občas ve znechucení. Naposledy to bylo, když nejmenovaná firma odstranila z dámských vložek logo ženy. Protože vložky nepoužívají jen ženy. Fakt?
Jsou dny pěkné, méně vydařené i dny zvané blbec. S přibývajícím věkem jsem si blbé dny zakázal. V pětasedmdesáti je člověk rád, že ráno opravdu nastane a že ten den může, byť třeba s bolestí v kyčli, vůbec prožít.
Dokud se budu hýbat a dokud budu dýchat, půjdu ven. Mezi lidi. Někteří jste prevíti, ale přesto vás mám rád. Jako ten svět strakatý.
Neustále čtu o tom, že bychom se měli připravovat na život ve vysokém věku. Jenže moji příbuzní z toho mají legraci. Nepodporují mě v mým plánech, zlehčují mé nápady. Manžel mi také nepomáhá.
Češi jsou fotbalový a hokejový národ. Tedy, jako kdo. Prožila jsem několik desítek let na Mostecku, do školy chodila v Litvínově. Rodiče mě podporovali ve sportu, nechtěli ze mě mít mistryni, měli zájem o můj všeobecný tělesný rozvoj. Proto jsem vlastnila i brusle.
Sousedka má méně vrásek. Oblíbená herečka vypadá na svůj věk výrazně mladší. Kolega si našel mladou partnerku. Kamarádka je hubenější. Kdo si v životě zvykl porovnávat sám sebe s druhými, bude to mít ve vyšším věku těžké. Pohodářům a flegmatikům se stárne lépe.
Zjistili jsme, že kamarád Štěpán má vskutku prazvláštní hobby. Píše a odesílá nejrůznější poťapané vzkazy, průpovídky a sdělení neznámým lidem. Například vezme kus papíru, napíše na něj třeba „Nikdy si nerozškrabuj pupínky, budeš mít boláky,“ vloží to do láhve, pečlivě ji uzavře a pustí po vodě do dálav.
Ukázkový úvodní text článku
Zemřel mi spolužák a kamarád. Jel jsem mu na pohřeb z Opavy až do Roudnice. Vlakem a rád. Smuteční řečník začal monotónně mluvit. Lidé se asi nudili. Vytáhl jsem cár papíru, kde jsem měl za pět minut napsané myšlenky.
Ukázkový úvodní text článku
Letos v červnu to je právě padesát let, kdy jsme v roce 1974 opustily naší Střední průmyslovou školu oděvní a rozlétly se do všech koutů naší republiky.
Ukázkový úvodní text článku
Štefan je klasický starý mládenec. Nikdy nebyl ženat ani zasnouben a nikdy ani delší čas nežil s nějakou dámou ve společné domácnosti. Měl sice pár vztahů, které už skoro zaváněly sobášem, ale on z toho vždy zdrhnul. Nikdo mu neřekne jinak než Boháček, samozřejmě podle skvělého, slavného a všem známého českého filmu.
To, že partneři spolu nejezdí na dovolenou, neznamená, že jejich vztah je v krizi. Naopak přibývá lidí, kteří raději cestují single nebo s přáteli, než s manželem, manželkou. Hodně takových případů je mezi lidmi vyššího věku.
Bojovaly zde polní vojska radikálních husitů, vedeni Prokopem Holým, proti koalici umírněným, pod velením Diviše Bořka z Miletínka. Zvítězit a prohrát tedy mohli zase jenom husité. Proti sobě stáli ještě nedávní bratři ve zbrani.
Předem se omlouvám, že je tato úvaha zcela mimo realitu. Snažil jsem se v ní trochu předběhnout čas. Občas totiž mívám podivné, až bláznivé nápady, které mě přepadají hlavně v noci, když nemohu spát.
Jsem člověk lenošivý. Hodiny proležím na gauči, civím na televizní obrazovku a nadávám na všechno, co se na ní objeví. Je tu ale jedna výjimka – kdykoli mě kámoška Marta vyzve k výletu, čile zvednu zadek a jdu do toho. Procházky pod jejím vedením jsou totiž exkurzí do říše bezvadných příběhů a bujné fantazie.
Nebyl. Pořád tu je, máj, lásky čas… jak praví romantické klišé slavného básníka. Možná i proto byl 15. květen na základě rezoluce Valného shromáždění OSN označen jako Mezinárodní den rodiny.
„Vždyť jsi pohrdala sportem, tak co se stalo?" zeptala jsem se kamarádky. Na procházce jsem jí sotva stačila. „Rozhodla jsem se, že svému tělu dopřeji hodně pohybu."
Tak jsme se zase po čase pohádali. Štěkali jsme na sebe jako čoklové, mávali rukama, hulákali, až nás dokonce číšník pan Vincenc přišel upozornit, že jsme sice ctění štamgasti, nicméně bychom měli respektovat, že přece jen tu nejsme sami. Celé to spustilo Otovo prohlášení, že on nikdy nelže a nikdy nelhal.
Čtyři generace jejích předků plavily dříví po Vltavě. Anita Crkalová, rozená Husová, zpracovává historii nejen svého rodu, ale i dalších vorařů v Čechách. Díky jejímu mravenčímu úsilí se dnes můžeme seznámit s dávno zapomenutým řemeslem.
Rady, doporučení, sdělení, pokyny, poučení – na různá témata se toho na internetu hemží až až, do sytosti, nadbytečně, mnoho. Jak uvařit houskové knedlíky, jak vyčistit pračku, kdy přesadit fíkus, kudy nejkratší cestou do Timbuktu, jak si užít důchodu...
Nejdůležitější je mít vyřešené bydlení. A pokud jde o samostatnou ženu středního a vyššího věku, platí to dvojnásob. To je zásada, které se teď držím. Všem kamarádkám říkám, aby se hlavně kvůli mužského nikdy nezbavovaly svého bytu.
Přestože jsem v důchodu, stále ještě pracuji jako průvodkyně. Mé pracovní dny jsou nabité. Právě jsem skončila náročnou tour po Čechách a Moravě, která trvala 8 dní.
Ukázkový úvodní text článku
Šťourají se v pocitech, ze všeho dělají problém, nechce se jim pracovat, jsou jako snadno rozpustné sněhové vločky. Takto dříve narození kritizují současnou mladou generaci. Jenže řada jejích vlastností a typických rysů může právě seniorům život zpříjemnit.
Jsem již v důchodu patnáct let. Možná je to jen můj pocit, ale nechápu, proč se senioři mají lišit od ostatní populace. Víte, ještě když jsem chodil do práce, snil jsem o tom, jak to bude, až nebudu muset pracovat a budu si jenom užívat.
Nechci, aby mě lidi viděli bezmocného na vozíku. Nedovedu si představit, že mě uvidí cizí osoby nahou. Nesnesu, aby mi někdo pomáhal s umýváním. To často říkají lidé, kterým ubývá sil. Nesmysly, reagují mladí, kteří si takové pocity zatím nedovedou představit.
Neděle bývala pro mne vždy zvláštním dnem. Když si člověk za mlada v potu tváře vydělával na chléb svůj vezdejší, těšil se obvykle na ten poslední den, kdy nemusel být odkázaný na budík, ale mohl se v posteli klidně obrátit na druhou stranu a vychutnávat si to blažené nicnedělání.
„Koukejte, co jsem sehnal,“ vykřikuje Standa a s pohledem žhnoucím vášní vytahuje z batůžku umělohmotný parníček. „Jako harant jsem přesně po takovýmhle toužil a záviděl jsem ho bráchanci Kubovi. Já měl sice do vany plovacího krokodýla, žábu, kachničku, ale parníček mi naši nikdy nekoupili.“
Leží pŕede mnou velká černobílá fotografie, která vznikla před více než sto lety. Je to nejstarší a také největší snímek z mého papírového fotografického archivu. Předala mi ho moje maminka před mnoha lety, abych o něj pečovala jako o rodinnou památku.
Nevím, kdo řídil můj život, jestli existují nějaké „vyšší síly“ či jen bohapusté náhody, ale při čtení této výzvy, zadání či námětu k zamyšlení či rekapitulaci nebo hodnocení života jsem se nejprve zasmála, svůj život si přeci řídíme sami, tak jaképak „míní – mění“.
Politici, tvůrci reklamních kampaní, obchodníci, novináři, ti všichni se nyní zajímají o lidi v seniorském věku. Je to výrazná a pozoruhodná změna oproti situaci, která tady byly před deseti a více lety. Tehdy byli v centru pozornosti výhradně mladí lidé.
Když jsme byly se sestrou dětmi, vyrůstaly jsme s mamkou a babičkou na Vinohradech u Riegrových sadů v Praze 2. Byla to poslední ulice na Vinohradech, za námi už byl Žižkov. Nakupovat jsme chodili všichni na Žižkov, obchody byly v blízkosti našeho bydliště.
„Budeme se zúčastnit předvádění těch nových aut a budu apoštolovat prevenci,“ pravil muž a žena doplnila: „Kdyby jsme měli ty peníze, tak by jsme mohli zasmlouvat dobrou cenu. Je draho, je to dynamický preissing. Ale, když jsem todle pozorovala, tak ty auta jely hodně rychle a to červený mělo nízkou výšku, a to je velká drobnost.“
Vím stoprocentně, že na rozdíl od Jiříka z pohádky Zlatovláska jsem žádného kouzelného hada nesnědl, tak proč najednou rozumím tomu, co si říkají ti dva holubi, kteří právě přihopkali k mé lavičce? „Tady je to na prd, kamaráde, ten nám nic nehodí. Je to nenažranec, to já poznám.“
Jak já se těšila na odchod do důchodu. Na ta klidná, meditační rána, kdy nebudu muset vstávat po zazvonění budíku, toho hrozného, nepřítele, který dříve každé ráno nekompromisně hulákal na nočním stolku, dokud mě, na pokraji infarktu, nevyhnal z postele.
Babičkovská role, to je požehnání. Je to štěstí. Řekla bych, že je to v mnoha případech velké poděkování našich dětí za to, že jsme je navzdory lákadlu líného snobismu a konzumního nadbytku neobrali o touhu mít své vlastní děti žijící v rodině, která je o mámě a tátovi, o babičce a dědečkovi, o pejskovi a kočičce, o výletech, o písničkách i nekonečném povídání.
Asi všichni pamatujeme, že první květen se v bývalém Československu neobešel bez masových průvodů. Dnes si ho jen jako Svátek práce většinou připomínají členové a rodinní příslušníci různých politických stran či hnutí.
Každý se s ním někdy setkal. Nebo skoro každý, abych byla objektivní. Možná jsou mezi námi tací, co ho nikdy nevlastnili a ani nevyrobili, a těch je mi líto. K cucfleku totiž patří mládí. A vášeň. A láska. A potíže.
Zajímavá otázka. Objevil jsem ji, stejně, jako mnoho jiných, již před časem v přehledu dotazníkových otázek francouzského esejisty a romanopisce Marcela Prousta. Už jsem o tomto dotazníku psal ve své minulé knize Prostě jen tak žít. A proto jen stručně.
Občas si přečtu na i60 něčí příspěvek. Někdy mě zaujme, jindy pobaví nebo donutí k zamyšlení.
Když se ráno probudím, nejprve se snažím dopátrat ve své paměti, co je vlastně za den. Ve středu a v sobotu je to snadné, to trčí ze schránky noviny.
„Můj starej je pro běžnej život nepoužitelnej,“ hořekuje Lída. „Včera třeba odjel na kongres do Vídně, ale kdybych mu já nesbalila kufr, tak nad ním doteď stojí, v jedný ruce kartáček na zuby, v druhý poznámky ke svýmu referátu a jen čumí do prázdna. Ten člověk by beze mě byl úplně nemožnej.“
Nejsem ranní ptáče, z postele neskáču radostně, vím, nezní to příliš pozitivně, ale je to mé pravé já, a nyní je mu konečně dopřáno plně se projevit, už nic s tím nedělám.
Zřejmě vám při čtení nadpisu bleskne hlavou otázka, jak může být den sešívaný? Já vám to vysvětlím.
Je ráno. Symbol na hodinách mi připomíná, že je čas vstát a jít dál. Jít dál svou životní poutí časem a prostorem.
Každý z nás si přináší do dospělého života určitý žebříček životních hodnot. Ovlivňuje nás rodina, ve které jsme vyrůstali, prostředí, ve kterém jsme kdysi žili a kde žijeme nyní, škola, která nám dala základy vzdělání, a hlavně doba, ve které jsme žili a nyní žijeme.
Jistě si říkáte, co je na téhle fotografii zajímavého a historického. Nic. Je stará jen šest roků. V té době jsem studovala fotografii na U3V ve Zlíně, a moc se mi to studium líbilo.
Tak copak tu máme dneska? Dívám se ráno do stolního kalendáře. Stojí tam: 9 hodin - kontrola u revmatoložky a pak Podřipské muzeum - výstava Obojživelníci Českého středohoří.
Bylo ráno jako každé jiné, kdy musím ven se svým pejskem. Naše procházka je již předem dána, takže jako vždy přecházíme chodník na druhou stranu, kde je park.
Vědecké teorii relativity nerozumím, nicméně o tom, že spousta věcí v životě lidském je relativních a spousta absolutních, jsem přesvědčen. Jak mně a bráchovi říkával blahé paměti náš milovanej táta: „Hlavně se, vy syčáci, snažte, abyste mě těma svejma skopičinama naštvávali jen relativně a né absolutně!“
Usínám a blikne mi hlavou, co mě zítra čeká. Jako celoživotní ranní ptáče, nyní už spíše vypelichaný opeřenec, se v paneláku probouzím za skřípotu a vrzání autobusů. Bude hůř, decibely naberou na síle, až venkovní teploty stoupnou a spát zde při zavřených oknech bude očistec.
Jak se daří? Děkuji, dobře. A vy? Ani se neptejte, nestojí to za nic. Mám se fajn, zdraví slouží a nevím, kam dřív skočit. No, to já nemohu říct. Všechno mě bolí, štve a rozčiluje, v televizi nic kloudnýho nedávají.
Mladí jsou více nešťastní a otrávení životem než lidé staršího a vysokého věku. A začíná se to projevovat i na jejich zdraví. Naopak, starší lidé vyjadřují se svým životem častěji spokojenost. Je to divná zpráva o stavu světa? Nebo dobrá zpráva naznačující, že stáří se není třeba bát?
Tvářila se kysele. Kamarádka L. Potkala jsem ji za slunečného dne. Ulice plné tulipánů, narcisů, kvetoucích stromů. Na rohu stál starý cikán a tklivě hrál na housle, u nohou futrál s pár drobnými mincemi. Krásně se usmíval…
Anna Štemberová se narodila 16. dubna 1924. Zažila II. světovou válku a prošla si nuceným nasazením v Německu. S manželem byla 51 let. Narodily se jí dvě dcery, dnes má pět vnoučat a pět pravnuků. V důchodu je přes čtyřicet let, naposledy pracovala v bance.
Ukázkový úvodní text článku
Kamarád Oskar se vytasil s dalším ze svých sdružovacích nápadů. Hodlá založit Klub vzájemných lichotníků. Tvrdí, že jednak je bez občasného polichocení lidský život chudičký a jednak na nás geronty v tomto směru každej kašle. „Co si prostě sami neuděláme, to nemáme,“ zakončil své zdůvodnění.
Taky vás občas ovládá pocit, že "čas je běžec příliš rychlým krokem"? Mě jo. Zvlášť letos, kdy jaro momentálně usoudilo, že bude létem. Proč? Mé dny, zvlášť ty jarní, řídí počasí.
Vždy jsem obdivovala mámu a tátu, jak hezký vztah spolu měli. Opravdu se milovali, respektovali, neudělali krok jeden bez druhého. Bohužel, po smrti tatínka se to ukázalo být jako problém.
Nejsme pravděpodobně ti nejtypičtější senioři. Já i manžel jsme již dávno dosáhli důchodového věku, ale stále ještě pracujeme, i když na zkrácený úvazek. Proč? Protože nás naše práce stále baví a naplňuje, zůstáváme v kontaktu s lidmi stejné profese a zároveň nás to občas donutí se naučit něco nového.
Ráno jsem nikam nespěchala. Přede mnou byla neděle a mě čekal příjemný den. Budu mít dost času, abych se mohla věnovat zahrádce. V posledních dnech jsem si na ni vyšetřila vždycky jen chviličku a ještě mě pokaždé vyhnal déšť.
Ženské rády s trpně blazeovaným úsměvem konstatují, že chlapi jsou holt celoživotní hračičkové, kteří s věkem jen mění a zdražují své hračky. Já ale jménem všech mužů světa na to důrazně volám: „No a co? Co je na tom špatnýho? Kdybyste nás měly opravdu rády, tak nás v tom naopak podporujete!“
Seniorský den by podle mne měl být naplněný. Již se totiž nedá vrátit. V teplíčku doma nesedím. Táhne mě to ven. Do krásné přírody a mezi lidi. Roztoče nechám v bytě a polykám čerstvý vzduch. Potkávám příjemné lidi. Ti, co se mračí, k těm se otočím zády.
Jaro obvykle přichází už v březnu. Pokud na to ovšem nezapomene, jak se to občas stává. Přichází opatrně, připravené bojovat o své místo v kalendáři se zbytky mrazivé zimy.
Jak se máš? Ale, to víš, v našem věku to už nestojí za nic. Trápí tě nějaká nemoc? Ale, to víš v našem věku už máme všichni nemocí plno. Takové řeči jsou časté a mnohdy se jich dopouštějí i lidé, kteří sami sebe považují za optimisty.
Listina základních práv a svobod sice věkovou diskrimaci zakazuje, ale přesto existuje! Píši o tom z vlastní zkušenosti, nebo to vidím kolem sebe.
Hrůza! Strach se mi dere do duše, fyzické síly ubývají, světélko naděje zvolna uhasíná. Všude kolem jen nekonečná prázdnota oceánu a můj vytoužený Ostrov naděje nikde. Křižuji neznámým prostorem a kolem mne plují stejně zoufalé koráby. Doprčicpráce, já tu pitomou čočku snad nenajdu!
Je to hmatová, čichová, zraková a sluchová vzpomínka z mého dětství. Červivé houby, lodní kufr, mrtví Rudoarmějci a zvony.
Středě před Zeleným čtvrtkem se říká Sazometná. To proto, že všechny stesky a splíny se z domu vyháněly vymetáním komína. Více se však vžilo pojmenování Škaredá středa. Je to den, kdy Jidáš zradil Ježíše. Podle zvyků není dobré se tento den mračit, špatná nálada by pak vydržela celý rok.
Padesátka je nejlepší věk. Padesátka je nejhorší věk. Článků na toto téma se dá najít spousta a všechny se zaměřují na jediné – pokoušejí se zaškatulkovat padesátileté ženy. Padesátka je totiž pro mnohé magické číslo, které je třeba rozebrat a nějak se s ním vypořádat. Ale jaká je realita?
Tak jsem v těchto dnech procházel internetem a zajímal se o to, co je psáno na nejrůznějších moudrých stránkách o stáří. Měl jsem při tom pocity silně rozporuplné. A ty rozporuplné pocity výrazně zesílily poté, co se na pravé straně prohlížeče náhle objevily četné reklamy na dámské plavky.
Kompliment je sice společenská disciplína a může být hanebně zneužit k oplzlým cílům, ale přesto by ženy měly věřit mužům a využít toho, že jejich mozek prvotně vnímá 4/5 informací zrakem a zrcadlo prachsprostě lže.
Máme s kamarády dohodu – při našich setkáních jsou naprosto zapovězeny politické kecy. Uzavřeli jsme ji už někdy v devadesátých letech minulého století poté, co se Rudla v naší hospodě U kůzlátek jednou málem porval s Michalem kvůli sporu, jestli ministr zemědělství je blbeček nebo osvícený odborník.
Tradice se mají dodržovat. Ale za každou cenu? Někdy cena dosáhne nebeských výšin, a tu je potřeba se zamyslet. Velikonoce na Moravě mají zcela jiný rozměr než v Čechách, to mi nikdo nevyvrátí.
Kdysi bývalo zvykem, že člověk po úraze putoval na šest měsíců do rehabilitačního ústavu. Mělo to logiku – každý se tam naučil (v rámci svých možností a schopností) maximální soběstačnosti. Tam to z něho po dobrém, i po zlém, vyždímali. I já se tam ocitla.
Ukázkový úvodní text článku
Není podle mě toho mnoho. Hlavně zdraví přiměřené věku. Někdy to můžeme ovlivnit. Urval jsem si achillovku a chodím na rehabilitace. Bavím se s lidmi, co čekají na kúry. Hodně si stěžují na svůj zdravotní stav.
Patří do vztahu, který trvá přes třicet let, láska? Nebo už k sobě lidé mají cítit jen kamarádství, povinnost? Je normální, že mi partner v mnoha směrech vadí, rozčiluje mě? Je to normální součást stárnutí? Tyto otázky si pokládám čím dál častěji.
Co si budeme namlouvat, jsme národ remcalů. Věčně nespokojených. V lepším případě jen brblajících, v horším servítky si neberoucích.
Pavla jsem poznala na oslavě svých narozenin. Pozvala ho kamarádka s tím, že je muzikant a jelikož máme se sestrou rády hudbu, přivedla ho s sebou. Pavel Justich (60 let) mne zaujal, a tak jsem se rozhodla s ním udělat rozhovor.
Kvete láska v každém věku, jak se říká? Inu, je to tak, potvrzuji a dokládám rozhovorem manželů sedmikřížkového věku.
Přeskočila jiskra. Udeřil blesk. Rozbušilo se mi srdce. Jako by mi v břiše najednou létali motýli. Takovými slovy obvykle lidé popisují chvíli, kdy se seznámili s někým, do koho se zamilovali. Říká se tomu láska na první pohled. Proběhla řada výzkumů, zda skutečně existuje.
Celé to začalo, když jsme se sešli u Václava doma na partičku karbanu. Za doprovodu starých dobrých mariášnických průpovídek mažeme list, jak se říká, hádáme se o platbách, popíjíme ryzlink, co Milda přivezl z Moravy, prostě vše je tak, jak má být. Ovšem jen do chvíle, kdy na scénu vstupuje Vencova žena Líba…
Zná to každý. Některý den je zcela obyčejný, jiný plný zážitků, někdy se to sejde tak, že jednomu vstávají vlasy hrůzou na hlavě, nebo oči přecházejí či se nevychází z údivu.
Toho dne zahájila německá vojska okupaci zbytku Československa a začalo jedno z nejtemnějších období našich dějin. Vždyť podle německých plánů bychom tu dnes už nebyli.
Neznáte-li Mirka Mezeru, tak to máte obrovskou škodu! Kdo se s ním dá do řeči, docela určitě se zasměje. Býval celý život nadšeným řidičem autobusu, napřed podnikového v zemědělském družstvu, potom linkového. Všichni jsme s ním rádi jezdívali, vždycky bylo v autobuse veselo.
Která myšlenka člověka napadne, když se řekne slovo „LÁSKA“? Musela bych se zeptat lidí kolem sebe, abych si udělala správný obrázek. Opravdu správný? Vždyť význam slova – láska – má mnoho podob.
Pamatuju, že když jsem byl malej kluk, signálem začínajícího jara bylo to, že sedlák pan Šulc prohlásil: „Tak, hnůj je v zemi, můžu začít sejt.“ Mnul si při tom spokojeně ty svý velikánský tlapy a všichni jsme věděli, že teprve teď je potvrzen oficiální astronomický termín počátku tohoto ročního období.
Láska kvete, to je jisté, ale jaká je ta láska, kdy kvete a jak je to s tím věkem? Když se tak ohlédnu za svým životem a jeho láskami, mám dojem, že z toho spíš vykvetu já!
Může to, zda máme dobré vztahy s přáteli a rodinou ovlivnit naši artritidu nebo nemoci srdce? Čím dál více vědců se přiklání k odpovědi, že ano. V souvislosti s tím se používá výraz sociální fitness. Vyjadřuje, že stejně důležité jako cvičit tělo je trénovat udržování vztahů.
K tvrzení, že Mezinárodní den žen je svátek zprofanovaný, jen podotknu, že sice může být, ale ženy, kterým je věnovaný, rozhodně zprofanované nejsou.
První, co mne při takové otázce napadlo, bylo, nedělat nic. Vůbec nic. Ale pak jsem si řekl, že to není zase tak jednoduché. Otázkou je, když se nedaří co?
Když se dříve řeklo slovo single, většina lidí si představila mladého člověka, který si užívá život a do svatby se nežene. Jenže single může být stejně tak ovdovělá sedmdesátnice nebo rozvedený padesátník. Hlavní je nemyslet si, že jsou všichni stejní.
Vlahý večer u Bedřicha na chalupě. Právě jsme si nacpali pupíky opečenými buřty, ohýnek líně plápolá, Beďan přinesl ze sedmého schodu basu lahváčového potěšení. V hlavě mi bublá pocit, že život je krásná věc. Do sladké tiché pohody však náhle zazní slova: „Víte co je zajímavý, kluci? Že jsme všichni takový nuly!“
Jako houby po dešti se rozrostly útoky na sociálních sítích na seniory, kteří mnohdy pobírají slušnou penzi. „Já, chodím do práce, musím vstávat a dřu. Oni se válí doma a mají větší důchod než já mzdu.
Když se řekne tchyně, lidé si začnou vyprávět anekdoty nebo dávat k dobru více či méně hrůzostrašné historky. Žádný jiný rodinný příslušník nemá tak špatnou pověst jako matka partnera či partnerky. Jenže spousta lidí s ní má pěkný vztah, je pro ně kamarádkou, přítelkyní, váží si jí.
Hloupost. Nerozvážnost. Kouřili všichni, tak jsem se přidal. V době mého mládí bylo kouření v módě. Tak nejčastěji lidé vysvětlují, proč se cigarety staly součástí jejich životů. Senioři jsou na nich závislí mnohem více než mladí.
Budu vám vyprávět příběh lásky mezi starým mužem a jeho kočičkou. Dostal ji před deseti lety od dcery a jejího manžela k narozeninám. Byl si ji vybrat v útulku.
My jsme byli skromnější. Nehromadili jsme tolik věcí. Dříve se nekupovaly zbytečnosti. Taková slova často zní od lidí vyššího věku směrem k těm mladším. Ale je to pravda nebo jen iluze?
Když jsme s bráchou Honzou dorůstali do stádia prvního lovení holek, udělil nám náš otec s moudře vztyčeným ukazováčkem zásadní doporučení: „Především si, chlapci moji, otestujte, jestli má ta slečinka smysl pro srandu. Ale nejen to, taky si zjistěte, jak je na tom v tomhle ohledu i její matka!“
Traduje se pořekadlo, že láska kvete v každém věku. Je tomu ale skutečně tak? Když jsem byla ještě malé dítě, chovala jsem láskyplné city zejména k přírodě, která mne na vesnici ze všech stran obklopovala.
Můj příběh je krásný a hlavně nečekaný. Vůbec by mě nenapadlo, že bych mohla po ovdovění najít nového partnera a po tolika letech se znovu zamilovat. Ale stalo se.
Odpustit, prominout, přijmout omluvu. To je umění, které by měl každý ovládat. Kdo to umí, je v životě zpravidla spokojenější, ale i oblíbenější a úspěšnější než ostatní. Umět odpustit totiž rozhodně není projev slabosti.
Nebýt závislý na pomoci druhých. Mít kontakt s rodinou. Moct si dopřát zábavu, koníčky. A to až do devadesáti tří let. Pak to můžeme s klidem zabalit. Taková je představa většiny Čechů o ideálním stárnutí. Přitom mnoho z nich dělá vše pro to, aby se jejich sen nesplnil.
Píši to za sebe! Je to pouze můj názor, který nikomu nevnucuji. Každý ať si žije "po svém". V dnešní době se rapidně zvyšuje podíl lidí, kteří žijí singl. Pro mě je to odporné slovo. Nemám rád zaplevelený svůj rodný jazyk anglicizmy.
Nedávno vznikla a zase rychle utichla polemika kolem zadávání domácích úkolů dětem. Že v některých zemích je dokonce zakázali a jiní o tom uvažují. A kdy ty úkoly mají psát? Hned nebo večer nebo třeba v družině?
Kámoš Vilém se podruhé oženil. První manželství mu nevyšlo, do roka a do dne se změnilo v klasickou italskou domácnost. Pamatuju, jak nám před rozvodem rozhořčeně tvrdil, že s tou bordelářkou Máňou už se prostě žít nedá. „Ona si snad myslí, že stačí kopnout hovno pod skříň a je uklizeno,“ rozčiloval se.
Zamyšlený sedím u počítače a přemýšlím o textu, který mám právě rozepsaný. A všechny možné myšlenky mi víří hlavou, jen ne ty, které bych potřeboval. A tak mne napadlo sáhnout po starých dopisech, které pamatují již hodně vzdálenou dobu mého mládí.
Za minulý rok jsem se sešel se šestnácti ženami. Jen tak na kávu, na víno, na procházku. Nezávazné rande je součástí mého života. Koncem roku jsem si ty schůzky spočítal, vzpomínal na ně. Kamarádi se mi smějí, že jsem věčný Casanova, kamarádky i dcera mě za to odsuzují.
Vyučit se nebo vystudovat, najít si slušnou práci a tím to končí. Takový býval dříve přístup ke vzdělání, k seberozvoji. Nyní je doba tak rychlá, že se člověk často musí učit nové věci celý život. Mnohdy i ve vysokém věku.
Jindřich nám vypráví sen, který se mu prý zdál na dnešek: „Představte si, pozvali mě do Tramtárie na diskusní kongres nazvaný Dědkovská problematika napříč dějinami. Na pozvánce bylo uvedeno, že zastupuju současné středoevropské dědky nízké příjmové kategorie a že si teda mám na tohle téma připravit proslov.“
V poslední době se pánové změnili. Stačí se rozhlédnout v ulicích větších měst, v kavárnách, v kancelářích velkých firem. Mnozí vypadají úhlednější než bývali jejich tátové a dědové, povídají si o módě, o kadeřnících, dbají se o sebe, zdravě se stravují. A dělí se do skupin s podivuhodnými názvy.
Požádal jsem Zbyňka o jeho telefonní číslo, protože mi nedávno nějakej zlodějskej šmejd šlohnul mobil, já si musel pořídit nový a tak si teď obnovuju adresář. Přikývl „samozřejmě, hned to bude,“ a začal se šacovat. Nějak jsem v tu chvíli nechápal co se děje, pak mi to ale vysvětlil: „Hledám svoji vizitku, vole!“
Manžel byl ještě se mnou, když se naše bytové družstvo rozhodlo vzít si desetimilionový úvěr na rekonstrukci domu. Bylo tam dvanáct bytů. Jenže pak muž zemřel a já jsem neměla na splátky. Ze sousedů, kteří se tvářili jako kamarádi, se stali supi, lumpové, podvodníci.
Tak nevím. Asi si nechám tenhle soubor permanentně otevřený na ploše, abych do něj mohla kdykoli aktuálně zaznamenat všechny ty nepochopitelné činy a reakce mého muže, dřív než je v tom množství zapomenu… Protože buď jsem blázen já – a to si teda nemyslím, anebo on, což je daleko pravděpodobnější.
Nekonečně stále hledají. Koho? Toho pravého, toho ideálního. Jako v té pohádce, kde dívka hledala perly. Pořád je z pytle odkládala a vybírala, že tam budou ještě lepší, až na dně zbyly ty nejméně hodnotné. Jsou ti, které odmítáme horší než ti, které jsou dále v nabídce?
Všimli jste si, že spousta úspěšných a slavných chlápků, když vypráví o svém úspěšném a slavném životě, tvrdí, že původně v dětství chtěli být popelářem nebo dlaždičem? Stalo se z toho až trapné klišé. Myslím, že kecají, že jen chtějí, aby si lidstvo řeklo „Óóó, jak ta jeho velikost a proslulost vzešla z roztomile naivních kořenů.“
Také se vám někdy stane, že jakmile se probudíte, s procitnutím začne nějaká nepříjemnost? Když vyjdete z domu, začne pršet a vy zjistíte, že jste nechali deštník doma. V dopravním prostředku sotva najdete místo k stání, na což k sezení atd. Zkrátka, takový ten „Den Blbec“.
Když člověk musí do práce denně dojíždět autobusem, bývá to zdrojem stresu a nepohodlí. Ale někdy se stane, že se přihodí něco, na co se později vzpomíná s úsměvem.
Jsme ve věku, kdy bychom asi na prstech spočítali ty, kteří jsou zdraví. Ale co je to zdraví? Jen to fyzické? A co duševní, mentální, emoční, sociální, duchovní? Teprve tento komplex tvoří naši vnitřní pohodu a vnější výraz. Usmíváte se? Smějete se? Je Vám dobře na světě?
Tím výrazem je internet v poslední době doslova zahlcený. Kde co je nazýváno toxické. Vztahy matek a dcer, vztahy mezi partnery, vztahy na pracovišti. Jedná se o označení stavu, kdy se k sobě lidé chovají tak nějak jedovatě. Pro to, co se děje v mnoha rodinách, je název výstižný.
Kdykoli se objeví statistiky dokazující, že přibývá starých lidí a ještě více jich přibývat bude, jsou spojovány s výčtem problémů, které tento jev působí. Bývá to depresivní čtení. Jenže, co když se tím v něčem společnost změní k lepšímu? Jisté je, že bude jiná, než na jakou jsme zvyklí nyní.
Kdysi jsem udělal velkou chybu. Dopustil jsem, že haranti našli v rodinných dokumentech má vysvědčení z gymplu. Dodnes živě vidím, jak ta zažloutlá lejstra studují, dcera říká: „Ale hleďme, hleďme, jaký byl pantáta vzdělanec“ a kluk odpovídá: „Ale néé, to si na něj jen zasedli profesoři“.
Sedím v podloubí u sklenky vína a přemýšlím o tom, jaký bych chtěl vlastně být a také, kde bych chtěl právě teď být. A také o tom, jaký je ten dnešní svět. Takové podivné myšlenky mne přepadají vždy, když se ocitnu sám v některém místním kavárenském prostředí.
Tento příběh mi připadal legrační až z odstupem času. Patří spíš do oblasti černého humoru. Bylo mi dvacet, pracovala jsem v Otrokovicích v Moravanu, kde se vyráběla malá sportovní letadla, v plánovacím oddělení.
Před deseti lety jsem se seznámila s prima mužem. Přes seznamku, nebudu to tajit. Oba jsme dlouho rozvedení, zabezpečení, se stejnými zájmy. Všechno je fajn, až na to, že jeho syn si myslí, že musím milovat jeho děti. Jenže já si nechci hrát na babičku.
Jednoduché slovo, složitá interpretace, věčné filosofické téma již od dob Aristotela. Běžně za náhodné označujeme nečekaný souběh nesouvisejících událostí, to, co nedává smysl, čím se tedy ani nemá smysl dále zabývat.
Ztráta soukromí. Boj o prosazení si svých zvyklostí. Nemožnost dát si k jídlu to, na co mám právě chuť. Ale také nabídka zábavy, výletů, vzdělávání se. Život v domově seniorů má mnoho pro a proti a je dobré mít o nich předem jasno.
Téma „Chlap v kuchyni“ je profláklá záležitost. O tom, jak pánové vaří, jací jsou nad hrncem na sporáku či nad pekáčem v troubě úžasní vynálezci a objevitelé, již bylo napsáno mnoho. Kdejaká celebrita se před kamerami předvádí v zástěře, v hospodách se opilci trumfují unikátními recepty, kuchařské umění se prostě v naší době stalo oblíbeným důkazem pravé mužnosti.
„Jsou tam dvě holky, pěkný. A s jednou jsem chodil. Když budeš chtít, tak nabalíš tu druhou,“ řekl mi přítel Jiří kdysi hodně dávno v prázdninovém vlaku, který mířil do Jižních Čech k jeho babičce.
Nevím jak vy, ale já se do postele každý večer těším a většinou usínám tak rychle, že ani nedokoukám to, na co jsem se v televizi chtěla před spaním podívat. V noci, když se vzbudím, pak tu televizi po paměti vypnu, jenom se otočím na druhý bok a spím dál. A většinou se mi zdají sny.
Máme nový rok. Věřím, že bude k nám příjemný a my se mu za to odvděčíme tím, že nebudeme ze spousty věcí naštvaní. Zejména z těch, které nemůžeme změnit, či výrazně ovlivnit.
Kdo nemá přátele z mládí, ve stáří si už nové nenajde. Pod tu větu se podepíše většina lidí vyššího věku. Nicméně, výjimky potvrzují pravidlo. I mezi seniory vznikají nová pevná kamarádství, jde jen o to, předem je neodmítat.
Jarda je fanoušek kinematické tvorby a taky hodně ukecanej chlap. S nadšením sleduje kdejaký film a s ještě větším nadšením nám pak o něm podrobně vypráví. Už jsme si zvykli, většinou ty jeho obsáhlé referáty pouštíme jedním uchem dovnitř a druhým ven. Tentokrát nás však zaujal.
Nevím, zda je to neduh, nešvar a svízel jen naší domácnosti, anebo se vyskytuje i u vás. Totiž, náhlá ztráta věcí, které nemůžete najít zrovna ve chvíli, kdy je potřebujete, ale které jsou běžně na očích v době, kdy jich netřeba.
Dnes písmena připomínají před odchodem z domu nepostradatelné potřeby: Klíče. Mobil. Brýle. Ale původně to byli Kašpar, Melichar a Baltazar. Něco o tom vím, přestože církevní výuka mi byla jako dítěti odepřena.
Sedím v MHD a pozoruji starší lidi. Dávám si otázku, jak dlouho tu ještě budou a co já? Rok, pár roků, deset nebo více? Odpovědi neznám. Každý to má jinak.
Povánoční týden se čtyřicet let konal ve znamení bílé stopy na Vysočině. S vnoučaty přibyl snowboard a atraktivnější záznamy na chirurgii v novoměstské nemocnici.
Zbytečná tradice. Naivní víra v to, že určité datum je důležitější než jiné. Pozůstatek z minulosti, kdy lidé podstupovali magické rituály. Tak hodnotí řada psychologů zvyk dávat si k prvnímu dni nového roku předsevzetí. Když už na nich někdo trvá, měl by si dávat maximálně jedno.
Připadá mi, že teprve před několika týdny jsem na zeď pověsila íčkařský kalendář na rok 2023, před několika dny otočila list na měsíc prosinec a dneska už je v pohotovosti kalendář na rok 2024.
Nastal konec roku, tedy čas anket a hlasování, s cílem vyzvednout jeho nejzářivější osobnosti. A tak se dozvídáme třeba jméno nejmedailovějšího sportovce, nejmazanějšího podnikatele, nejhodnější paní učitelky, nejudatnějšího policajta či hasiče, nejbádavějšího badatele a tak podobně.
Pojď se mnou, lásko má... Moje láska se skládá z přemnoha dílků. A ty dílky tvoří jeden veliký silný kruh. A v tom kruhu jsou pevně ukotveny všechny mé lásky, všechny které mi dávají štěstí, energii, neustálé poznávání života. A také starosti a zodpovědnost.
Tragická událost, která se stala v minulých dnech v Klánovickém lese, probudila dávno zapadlou vzpomínku. Lépe řečeno, navždy nevyřešenou otázku.
Jsou za námi. Svátky vánoční. Já s kamarádkami oslavila i půlkulaté narozeniny. Před námi ještě Nový rok. Jaký bude?
Rozhodla jsem se s vámi podělit o zážitek roku, abych nezakrněla v psaní. Ale zjistit ten nejhezčí zážitek? To je letos dost těžký výběr. A tak budu vzpomínat…
Už mě dohnala. Kdo? No přece sedmdesátka. Mé ego se s tím smířilo. Co jako? No přece, že jsem senior, že pro některé jsem už starý. Vypadám mladší, tak jsem dlouho to slovo odmítal. Bože, jak jsme my muži ješitní.
Kamarádka Pavla s oblibou tvrdí, že chlap je v podstatě jeden z nejjednodušších tvorů na světě. Podle její teorie má mužská psychická výbava v každém svém prvku vždycky jen dvě možné polohy – buď je chytrej nebo hloupej, línej nebo pilnej, hodnej nebo zlej, pravdomluvnej nebo prolhanej a tak dál.
Parafrází titulu mého nejoblíbenějšího vánočního filmu, který určitě znáte, si dnes dovolím jedno roční retro...
Každoročně na tomto místě přejeme našim milým čtenářkám a čtenářům šťastné a veselé Vánoce. Letos se mi to přání nepíše lehce.
V dálce na obzoru, nad četnými sady a červenými střechami předměstských domků, se rýsují mírně rozostřené vlnovky středohorských kopečků. Zvlněný obzor mi připomíná až jakousi nepravidelnou sinusoidu, jejíž rovnici bych si netroufal stanovit.
Když jsem ovdověla, ozvaly se mi dvě bývalé spolužačky ze střední školy. Neviděly jsme se řadu let. Doslechly se, že manžel zemřel, obě jsou také vdovy, tak mě chtěly podpořit, rozveselit. Vzniklo tak pěkné přátelství, že trávíme společně Vánoce. Jenže to je problém, Vánoce se mají trávit s rodinou.
Moje babička byla vynikající kuchařka. A taky pekařka a cukrářka. Z jakéhokoliv pokrmu, od čočkové polévky přes koprovou omáčku po jablka v županu vytvořila báseň, kde každá sloka, každý rým byl v dokonalém rytmu a harmonii. Vždy před Vánoci vzpomínáme nejvíc na její pusinky.
Příběh je to letitý, ještě z doby, kdy vozidlem záchranky byla dvanáctsettrojka, která se současnými vozidly záchranné služby měla srovnatelnou snad jen barvu majáku, a kdo neměl doma pevnou linku, stejně pomoc nepřivolal, natož ztracen kdesi v prostoru.
Neshody, hádky, nepochopení, odlišné pohledy na svět mezi generacemi. V souvislosti s rodinnými vztahy se v médiích zprávy negativní objevují častěji než pozitivní. Realita je jiná. Osmdesát sedm procent Čechů považuje rodinu za radost.
Stromeček, dárky, bramborový salát, koledy. Tyto tradice dodržuje většina Čechů. V posledních letech přibývá těch, kteří v rodině zavedli ještě jednu, zcela novou – ve svátečních dnech omezují používání mobilů, počítačů, nejsou na internetu, na sociálních sítích.
"Vypravujete se, jako když šel chudý král do boje," častovala nás babička, když jsme se ne a nemohli vypotácet z domu. Ať jsme jeli na výlet, nebo jen na procházku, nebo do školy. Přehrabovali jsme se věcmi, tu něco přidali, tu ono zase vyndali.
Muži myslí na sex každých sedm minut a ženy každých pět. Takže já jako žena prostě myslím na sex prakticky kudy chodím.
Před lety jsem viděla pořad o starých lidech. Redaktorka se jedné dámy úctyhodného věku zeptala, jestli se jí nestýská po minulosti, po mládí. Odpověděla: "Ne, proč? Mladá už jsem byla."
Touhle dobou, při cestě přeplněným prostředkem MHD z vánočně nazdobeného tržiště, člověk leccos nechtíc vyslechne. Aniž o to stojí, naslouchá, vnímá adventní čas s atmosférou okolí a hlavou se mu honí úvahy.
Měl jsem sen. Byl jsem moucha domácí, poletovala jsem si lidskou kuchyní a intenzivně hledala něco pěkně shnilého k snídani, když vtom bác ho, já káča nepozorná jsem se chytla na mucholapku. Ach jó, s tímhle už nic nenadělám, život muší prostě není peříčko, chvilku si nedáváš bacha a jsi v hajzlu.
Vánoce. Píše se rok 1964, je mi deset let, mladšímu bráškovi sedm. Konečně je Štědrý den. Tak dlouho už na něj čekáme! Doba do večera je k nepřečkání. Na vesnici se samozřejmě i o každém svátku musí nejdřív obstarat hospodářství. Kravka, čuník, králíci, slepice…
Táta má sedmdesát tři let a poslední roky s ním není k vydržení. Co zemřela máma, přestal se zajímat o život, stárne před očima a je den ode dne protivnější. Nejhorší je, že jakoukoli pomoc odmítá. Rodina mi začala vyčítat, že problém dělám ještě horší, než je. Že mu prý moc mluvím do života.
Koukám, že už je to skoro půl roku, co jsem naposledy přispěla... levandulově. Tak to teď napravím... předvánočně. Právě jsme se totiž vrátili z cesty, která mě neodkladně inspirovala.
Tajemství, překvapení, nečekané splnění přání. Takový je v představách o ideálních Vánocích správný dárek. Realita je jiná. Většina lidí je raději, když se jich dárce předem zeptá, co by chtěli. Nejhorší jsou totiž nevydařené dárky.
Probělené ulice od čerstvě napadaného sněhu jsou vyčačkané světelnými náhrdelníky. Je tu adventní čas. Namísto „Vánoce, vánoce přicházejí“ si pobrukuji píseň „To zas byl den“ sotva slyšitelně, neboť zpívám falešně a po pravdě si nepřeji vzbuzovat další povyk.
Moudře s kamarády debatujeme o platnosti známého přísloví, které doporučuje osvojit si v mládí věci, které ve stáří jako bys našel. Začal s tím Jirka, kterého se prý vnouček Otík dotázal: „Dědo, co se teda mám teď naučit, abych to našel, až budu tak strašně starej jako ty?“
Působí to podivně, že otvírám téma záchodů? Ale přece každý den tam chodíme častěji, než jíme nebo pijeme. A kolik článků je o jídle! Tak abych to aspoň trochu vyrovnal, popíšu docela ctnostně několik příhod a zkušeností, a to pouze s pánskými záchody.
Taky jste měli jako děti památníčky? A kreslili a psali jste si do nich navzájem? A máte v nich i vzpomínku na své rodiče a prarodiče? Myslím, že předvánoční doba je na úsměvné vzpomínání vhodná.
Ukázkový úvodní text článku
Máte také někdy pocit, že vám něco schází? Já občas ano. Je to takový neurčitý pocit. Většinou to není ale nic materiálního. Co potřebuji k normálnímu životu, to mám. Mám pěkný byt, přiměřenou penzi a i přiměřené nároky na život, odpovídající mým průměrným příjmům.
S manželem jsme jezdili na Šumavu jak na podzim, tak i v zimě na běžky. Ubytovávali jsme se ve Zdíkově, denně jsme vyjížděli autobusem na Pláně a odtud různými okruhy projížděli zasněženou krajinou.
Čas rozjímaní, bilancování, klidu. Takové má být adventní období. Většina lidí si ho ale naopak spojuje s úkoly, shonem, plánováním, zmatkem, hádkami. Čeho se vyvarovat, aby se to letos neopakovalo?
Když má Pepan vítězný den, je jeho pohled jasný, chodí vzpřímeně, mluví pevným hlasem. A když má den supervítězný, dokonce vypráví fóry a sám se jim směje. Všichni hned pochopíme, že právě dosáhl nějakého pěkného, byť třeba drobného úspěchu na bitevním poli Stálé Bleší Války neboli SBV.
Kdy nám vlastně začíná podzim života? Já to vidím tak od sedmdesátky. O prázdninách v roce 2017 mi chybělo jen pár měsíců do tohoto výročí, když na mě "vyskočila" na facebooku pozvánka na fantastický pětidenní výlet na elektrokolech, pořádaný portálem i60 s názvem EKOLO 2017.
Když mi bylo 26 let, díky závadné kontrastní látce jsem byla šest týdnů v kómatu a poté kompletně celá ochrnutá. Místo toho, abych si užívala mládí, tancování, které jsem jako zdravá dělala závodně, místo cestování, romantiky, lásky jsem jezdila po nemocnicích a rehabilitačních ústavech.
Podzim bývá hezký. Sklízíme výsledky své celoživotní cesty, vidíme, jak se mění svět kolem nás, vzpomínáme na svůj životní příběh, ve kterém se toho tolik odehrálo. Vzpomínáme na dětství, na mládí, dospělost, na naši práci, na dobu, kdy byly děti malé a postupně vyrůstaly v dospělé lidi.
Jde o vztah, o kterém se nemluví. Dvě ženy, které se seznámily díky tomu, že se vzaly jejich děti. Často jde o naprosté odlišné osobnosti, které by si za jiných okolností neměly co říct. A teď jsou součástí jedné rodiny.
Podzim je krásné roční období. Příroda se zbarvuje, sluníčko ještě hřeje a láká na výlety. Proč by podzim života neměl být příjemný i u lidí? Pokud slouží zdraví, užívejme si ho plnými doušky! Je to doba, kdy máme čas na své záliby, koníčky a nabízí se spousta možností.
Jsou slova, jež v běžné komunikaci používáme buď úplně nesprávně nebo jen v částečně správném či neúplném významu. Příkladem je třeba zkratka „prduch“, kterou veřejnost mechanicky označuje uživatele starobního důchodu, který si na chléb svůj vezdejší přivydělává ještě v nějakém zaměstnání.
Byl to pro mě šok, když mi manžel oznámil, že se stěhuje k jiné ženě. Ve dvaašedesáti si našel milenku. Jak jsem se později dozvěděla, byla o šestnáct let mladší a sbalila ho v sauně tenisového klubu.
Jsem dobrá. Dokázal jsem v životě velké věci. Vypadám dobře. Práce mi dnes šla skvěle od ruky. Vyslovit takové věty je považováno za sebechválu a jak říkávaly maminky – sebechvála smrdí. Současná společnost prosazuje opačný trend – chválit se je žádoucí.
Coufal, Kuchta, Brabec. Fotbalisté, reprezentující Česko, šli před posledním zápasem kvalifikace na Euro zapařit do olomouckého nočního klubu. Ostuda, skandál, průser? Ne. Jen obraz českého fotbalu.
Obětovala jsem se pro vás. Vařím, peču a nikdo to neocení. Uvědomuješ si, co všechno jsem pro vás udělala? Takové věty se derou na jazyk, když má člověk pocit, že ho jeho blízcí dostatečně neoceňují.
Dostal jsem přání k narozeninám: „Dědku, přeju ti, aby uvnitř i na povrchu tvého těla uhynuly veškeré špatné viry, bakterie, bacily a další mikroorganismy!“ Napsal mi to kamarád Oldřich a moc mě potěšil. Dobrý přáníčko, ten kluk zlatej se perfektně strefil do toho, co je pro našince důležité.
Už jsem ve věku, kdy můžu říkat pouze ano a ne. To hnusné slovo „nevím“ jsem ze své slovní zásoby již vypustil. Těšil jsem se na to celý život. Nikdy jsem ho neměl rád. Raději mám ne, protože vím, na čem jsem.
Před lety jsem si začala psát deník a představovala jsem si, jak moje vnučka najde na půdě v truhle staré sešity. Vnučku mám, půdu a truhlu nikoli. Že by vnučka oprašovala PC, kam jsem deník přestěhovala, je představa neromantická. O čtení mého deníku více lidmi se mi tenkrát ani nezdálo.
Od chvíle, kdy jsem ovdověla, se děsím každého listopadu. Protože v naší rodině začínají Vánoce už v listopadu. Dcera i snacha začínají běsnit. Jejich touha po dokonalých Vánocích je nezměrná a nejhorší je, že mě do ní chtějí zapojit. Což odmítám.
Parta, kroužek, spolek, komunita. Někam patřit, být součástí nějakého společenství je jedna z věcí, které život zpříjemňují i prodlužují.
Zprvu to vypadalo jako další příjemné posezení a popovídání u dobrého kafíčka dle hesla - o nepřítomných jenom špatně. My tři babky naštěstí ještě nevypadáme jako vybledlé a vysušené sudičky, a to díky poněkud plnějšímu exteriéru.
Růst je pojem metaforicky hodně obsažný. Říkáme problémy růstu, růst potíží, roste třeba životní úroveň, rostou životní náklady, roste populace, roste násilí ve světě, rostou města, domy, roste příroda, rostou zdravotní problémy a rostou také lidé.
Můj děda byl mistr kolářský a kapelník. Ve vesnici byl, jak se dnes říká, celebritou. Jdeme spolu vsí a každý, kterého potkáme uctivě zdraví: „Dobrý den mistře“. Se svou dechovkou hrál na zábavách, karnevalech, na pohřbech i v kostele. Dokonce i v televizi byl.
Dostal jsem chuť na krupicovou kaši. Co chuť, přímo mě popadla vášnivá touha po té čvachtavé bělostné rozkoši, posypané cukříčkem a skořicí, pokapané máslíčkem, jak to dělávala moje maminka. Musím ji mít, dám si dva talíře, bude to dojemné setkání nejmíň po šedesáti letech.
Třicet druhů jogurtů, desítky televizních programů, tisíce typů triček či šatů, regály plné knih. Dříve narození pamatují doby, kdy podobnou pestrou nabídku všeho možného obdivovali v západních zemích a toužili po ní. Jenže nyní mnozí lidé mají pocit, že nabídka zboží či zábavy je zbytečně velká.
Pomáhat a chránit. Tento slogan asi všichni znají. A troufám si tvrdit, že je mnohým k smíchu. Ne tak mně. Mně se dokonce líbí. Ale bohužel už méně jeho naplňování v některých konkrétních situacích.
Je to skutečně trochu divné, to přiznávám, ale chybí mi ruce. Sice ne pořád, ale občas ano. Tedy, já ty své ruce mám, zaplaťpánbůh. A v pořádku. Ale chybí mi ty ruce jiné.
Nesnáším telenovely. Vadí mi jejich jednoduché schéma, kýčovitost, nedostatek humoru a takřka pohádkové prostředí, v němž se natáčejí. Jedno se jim ale nedá upřít – šťastný konec. Přes všechny zápletky a překážky osudu Esmeralda končí v náručí milovaného Juana.
Máminy boty a plesové šaty, blýskavý staniol - rekvizity potřebné pro princeznu se zlatou hvězdou. Čelo poškozené nevhodným lepidlem se uzdravovalo čtrnáct dní.
Mileniálové, generace X, generace Z, Husákovy děti, mladí senioři, staří senioři. V poslední době se ve veřejném prostoru objevila řada nálepek týkajících se věku. Mají smysl? Jsou nutné k pojmenování rozdílů mezi lidmi různého stáří? Nebo jsou zbytečné či přímo škodlivé?
Zázrak je věc nečekaná, překvapivá, šokující, dech vyrážející. Když nastane, člověk většinou jen strne v němém úžasu a nestačí koulet očima. Vím, o čem mluvím, nedávno jsem byl jednoho zázraku osobním svědkem. Řekl bych dokonce, že se jednalo o zázrak zázraků, tedy věc nečekaně nečekanou.
Léta jsem chodil k našemu obecnímu holiči. Byl rychlý, levný a hlavně nemluvný. Poté, co pověsil řemeslo v pětašedesáti letech na hřebík, byl jsem nucen přejít ke kadeřnici. Stříhá prý dobře, také rychle, ale ještě rychleji mluví.
Vyznačuje se bezstarostnou polohou na zádech s nohama nahoru, trvalým připojením k výživě, spoustou času k vývoji a k zásadním životním rozhodnutím. Pak už přijdou jen starosti.
Bude se jmenovat po tátovi. Nebo po dědovi, pradědovi... Takové rozhodnutí činí hodně lidí, kteří čekají potomka. Zpravidla se týká kluků, holčičky dostávají jména po matce či babičce podstatně méně často. A jaké jméno se nyní nejčastěji dědí? Vítězem je jednoznačně Antonín.
Ukázkový úvodní text článku
„Minulý týden jsme byli s Luboškem zazimovat chatu, letos už tam nepojedeme. Vypustit vodu, obalit vodoměr, vypnout všechno elektrický, nasadit okenice a takovýhle věci. Ono se to nezdá, ale zabralo nám to celej víkend,“ vypráví Mirka. „Teď už mi zbývá jen zazimovat Luboše.“
„Šel jsem do centra Prahy a zarazilo mě, že nejezdily tramvaje,“ popisoval Jan Werich v roce 1969 svoji vzpomínku na 28. říjen 1918. Jako třináctiletého ho překvapily zejména zavřené obchody a davy lidí, kráčejících výhradně směrem do města.
Psal se rok 1969, Pražské jaro se pomalu měnilo v tuhou zimu. Bylo mi jedenáct let a rodiče si nás dvě se sestrou (dvojčetem) rozdělili. Já měla odejít na čas k tátovi a sestra zůstala s mamkou.
Předně vás všechny chci, milí íčkaři, pozdravit. Dlouho jsem nepsala, jen sem tam občas si přečetla článek „známých tváří“ a zase počítač zavřela. Ale teď jsem se rozhodla, že to napravím. Zkusím nastínit můj podzim života.
Podle Slovníku cizích slov je idol: a) kultovní předmět pravěkých náboženství, modla; b) zbožňovaná, uctívaná osoba; c) nepravý ideál. Podle Slovníku synonym je idol předmět uctívání. Tedy něco, co je naším vzorem, ke kterému vzhlížíme.
Ukázkový úvodní text článku
Kdyby se v lidském životě střídala období jako v kalendářním roce, tak... Raději tuto myšlenku nerozvíjím, možná bych se dostala ke zjištění neskutečného zmatku, či spíše k hlouposti o něčem podobném přemýšlet.
Jsem ročník 1934, takže dětství jsem prožila pod péčí babičky v předmnichovské republice a základní školu za protektorátu. Zde mám úsměvnou vzpomínku, spojenou s prvním vysvědčením.
Vlaďan je obětavý kamarád, vzorný otec rodiny a fortelný truhlář. Ale taky těžký kverulant. To znamená, že furt proti něčemu držkuje. Vždycky si vybere jednu věc a tu zkritizuje, že na ni nezůstane suchá nit. O takové věci pak ani nemá cenu s ním diskutovat, on od svých tvrzení zásadně neustupuje.
Podívám se na datum narození a vím, že nepatřím mezi rozvíjející se poupátka. Potvrzuje to i pracovnice v obchodě u samoobslužných pokladen, když načtu kód láhve s alkoholem a displej mi přikáže, že mám počkat na obsluhu, aby potvrdila můj věk.
Některé události čekají na tu vhodnou a správnou chvíli a ta, zcela obyčejná chvíle, obyčejný kus našeho života se pak mění v nezapomenutelný zážitek. Ať už příjemný, nebo nepříjemný.
Minulou neděli jsem strávila procházkou lesoparkem obory Hvězda. Procházela jsem se mnohými cestičkami, kde krásně upraveným porostem a vysokými stromy probleskávalo slunce.
Když jsem byla hodně mladá, sbírala jsem citáty a psala si je do sešitu. Mezi nimi je i jedna básnička. Sešit leží v kufru pod postelí. Nemusím ho vytahovat, básničku si pamatuji.
Celý život, pokud nežijeme na pustém ostrově, se potkáváme s lidmi, ať se nám to líbí nebo ne. A lidé jsou různí. Nejlepší by bylo potkávat jen ty, které máme rádi, s nimiž si rozumíme a jsme naladěni na jednu notu.
Unesli mě mimozemšťani. Jdu si takhle z hospůdky, najednou prudké světlo, kolem mě pět zelených obludek, hodily na mě síť a šup se mnou do létajícího talíře. Že prej se nemusím bát, že si se mnou jen chtějí promluvit. No dobrá, jsem člověk komunikativní, proti pokecání nic nemám.
Nežárlí jeden na druhého. Nepodezírají se, věří si. Jsou rádi spolu, ale i každý sám. Mají rozdílné zájmy, každý má své přátele. Klidně jede na výlet či dovolenou každý sám. Páry, v nichž je toto samozřejmostí, bývají stabilnější než ty, které dávají světu na odiv, jak se milují a neustále se drží za ruce.
Už je to tady. Moje přelomové narozeniny, s nimiž mi prý nastal podzim života. Stala se ze mě plnohodnotná seniorka.
Je slunečný a horký červnový den. Už několik dnů si užívám vysněnou cestu do americké přírody. Zrovna máme za sebou skoro tříhodinový výstup v Národním parku Arches, jsme vyčerpaní úmorným vedrem, ale okolní scenérie jsou tak úchvatné, že nevnímáme hlad, žízeň ani únavu.
Vím přesně, kdy nastává podzim a vůbec nezáleží na datu. Nastane, když si na noc navlíknu ponožky. Letos přišel podzim později než jindy. Včera jsem si poprvé navlíkla spací ponožky, které jiné roky nosím daleko dřív. Babí léto se nám krásně protáhlo.
V našem století se začíná masověji používat umělá inteligence. Je na pořadu otázka: „Nemůže nám i škodit“? Zabývají se tím i vědci. Každý pokrok se dá zneužít. Závislost po moci je silnější než na drogách a alkoholu.
Tak se mi zdá, že podzimy jsou stále hezčí. Barvy jsou úžasné a počasí většinou také. Je to prostě krásné babí léto. Z dětství si pamatuji podzimy velmi pochmurné a nejhůře bylo vždy, když jsem musela s rodiči povinně navštívit hřbitov. Počasí bylo lezavé, prostě velmi nepříjemné.
Když jsem do kupé přistoupil, diskuse už byla v plném proudu. Dva od pohledu solidní pánové a elegantní dáma do ní byli natolik pohrouženi, že nezareagovali ani na můj pozdrav, ani na zdvořilý dotaz ohledně volného místa. Usedl jsem do koutku, připraven předstírat, že je vůbec neposlouchám.
Pokaždé, když jsem dokončil nějakou knihu, měl jsem z toho, pochopitelně, dobrý pocit. Vždy jsem ale přemýšlel, co bych měl napsat na její úplný závěr. Jak by měl vypadat takový doslov, aby měl smysl a nebylo to jen nějaké prázdné klišé.
Někdo s radostí vítá každý nový módní trend, stahuje si každou novou aplikaci a technické novinky v něm vyvolávají vzrušení. Jiní se každé změny děsí a když mají udělat zásadní rozhodnutí, málem z toho onemocní. Takový přístup k životu má své označení – neofobie.
Ukázkový úvodní text článku
Když jsem se vdávala, imponovalo mi, jak je můj muž atraktivní. Každá ženská se po něm otočila. Během manželství jsem své naivity litovala. On si toho totiž byl vědom a náležitě to využíval. Podváděl mě celý život.
S přáním hezkého dne a poděkováním za „darovaný úsměv“. Tak nějak končil velmi hezký, doručený email od milého člověka. Připomnělo mi to počin z dávných let ještě pracovní kariéry.
V češtině se jedná o poměrně nové slovo, ve slovenštině se používá hodně. Příznivci novotvarů jej přijali za své a je slyšet čím dál více. Je výstižné. Mužů, kteří nejraději tráví čas doma, totiž přibývá.
Je možné spojení ředitelky školy s mužem odsouzeným za vraždu? Je. Není to fantazie spisovatele. Je to život. Vstoupila s ním do manželství a v 45 letech mu porodila syna. Asi to nebylo šťastné. Před tím byla vdaná také za učitele, s kterým má další tři děti.
Ledva jsem počala rozum brát, naučila mě maminka, kterak se chovat ve společnosti, abych si neutrhla ostudu. Já vás nyní s maminčiným desaterem seznámím.
Dostal jsem dar – universální holicí, zastřihovací a odchlupovací přístroj nejmodernější konstrukce, vyrobený světově renomovanou firmou. S posvátným očekáváním otvírám elegantní krabici a moje pocity lze srovnat s tím, co jsem naposled zažil ve čtyřech letech, když mi Ježíšek nadělil tříkolku.
Láskyplná slova, stylizované fotky na sociálních sítích, věta: my se nikdy nehádáme. Vztahy, jejichž aktéři výrazně dávají najevo, jak jsou idylické, takové mnohdy ve skutečnosti nejsou. Naopak, více v pohodě bývají partneři, kteří mají neshody a umějí se pohádat.
Dělat ze slepice archetyp hlouposti může jenom ten, kdo sám hlupákem je, ale na rozdíl od ostatních to o sobě vůbec netuší.
Při výletu do hluboké historie nám v době informací pomáhají legendy, kroniky a někdy přidáme logiku i trošku fantazie, přesto je to k ucelenému obrazu málo. To je i případ svatého Václava. Vždyť se s jistotou ani pořádně neví, kdy se narodil. Udává se rok 907.
Když jsem jel dnes do města, nebyl jsem úplně fit. Asi proto jsem dostal úplně scestný nápad, spočítat své četné zdravotní diagnózy.
Někdy před téměř 70 lety se pro nově vznikající město navrhovaly názvy. I já jsem se připojil v kampani na nové pojmenování sídliště zvaného „Korea“. To jako že byl rozkopaný a nedostavěný, připomínal válčiště, jako v té době v Korei.
Nemám orientační smysl. Z čehož soudím, že mám orientační nesmysl. Také mám špatnou prostorovou představivost. Až na výjimky potvrzující pravidlo.
Donedávna měla slova seznamka či inzerát na seznámení pejorativní nádech. O lidech, kteří na nich hledali lásku, si mnozí mysleli, že jde o nešťastníky, kteří se nejsou schopni seznámit jinak. V tomto směru však došlo k obrovským změnám.
Ukázkový úvodní text článku
Když tak čtu o všech těch pohlavích, co se v posledních letech objevila, začala jsem přemýšlet, jak jsem na tom já. Myslela jsem si vždycky, že jsem žena; co když jsem se ale spletla?
Tak nám vzniklo nové slovesné odvětví neboli literární žánr. Jsou to tričkové nápisy. Jde o umění poměrně mladé, nicméně ve veřejnosti už značně rozšířené. Jeho popularitu jsem si naplno uvědomil během letošního horkého léta, kdy ulice byly přímo napěchovány občany v popsaných trikách.
Tak jsem opět přemýšlel, jak si přivodit lepší náladu. Je zajímavé, že nyní o tomto problému přemýšlím stále častěji. Holt, život je prevít a pořád si dělá, co chce.
S kamarádem brázdíme okolní hory. Vždy si z cesty přivezeme pěkné zážitky. Také jsme obohaceni setkáním se zajímavými lidmi, které potkáme. Naše túry se táhnou většinou kolem 20 km, i když bylo i 30 km.
Neshody s tchyněmi i s rodiči, hádky, rozdílné představy téměř o všem. To lidé často zmiňují, když přijde řeč na soužití více generací pod jednou střechou. Málo se ale mluví o tom, jak takový model vnímají děti. Pro ně je naopak obohacující.
Budu nejtlustší. Budu mít nejvíce vrásek. Co si pomyslí moje bývalá láska, až uvidí, jaké mám břicho? Vůbec se mně tam nechce jít. Takové myšlenky často napadají ty, kterým přijde pozvánka na akci s názvem třídní sraz.
K napsání tohoto zamyšlení na téma dochvilnost a nedochvilnost mě inspiroval nedávný zážitek. Můj muž jezdívá koncem každého léta do Luhačovic. Sám. Samozřejmě na léčení, ale hlavně tam má možnost si ode mě odpočinout.
Potkal jsem v parku pana Maxe a překvapilo mě, jakej je na svůj věk pořád čupr chlap. Musí mu být dost přes osmdesát, ale žádnej dědkovskej pupek, vlas sice bělostný jako sníh, leč stále hustý, oko jasné. Tělo vzpřímené jako lajna, prostě důstojný a ctihodný maják jak má být.
Odpoledne pozdního léta, které stále trvá. Slunce není už tak vysoko, jeho paprsky nespalují, ale příjemně hřejí. Rozprostřela se pohoda. Čas bilancování.
Tam pivem zocelí myšlenky a několikrát obrátí v hrobě Einsteina, smáznou Pascala, zahanbí starověké mudrce, a tak nejen zachrání svět, ale ještě ho posunou o kousek dál. Mají filosofii hledět dopředu, nikoliv do zrcadla, protože vrásky jim sluší a chlap bez pupku je mrzák.
Ukázkový úvodní text článku
Jednou jsem někde četla, že pokud se někdo nestaral o těžce nemocného seniora odkázaného na pomoc druhých, nemá právo odsuzovat nikoho, kdo to nezvládl. Tak se tou větou nyní utěšuju. Nezvládla jsem se postarat o muže, který trpí těžkou demencí a dalšími potížemi.
Je to výročí sice nekulaté, ale přesto hodné připomenutí. Především proto, že 11. září 2001 skončil sen o bezpečném světě po uhasnutí studené války.
Než dojde k intimnostem, pár si vzájemně potvrdí, že oba aktéři souhlasí, nejlépe písemnou formou. Pro někoho je to naprosto nesmyslný nápad. Pro jiné podoba milostného života, která bude v budoucnosti běžná. Debata na toto téma už ve společnosti nějakou dobu běží.
Ukázkový úvodní text článku
Přelétla jsem aktuální denní zprávy. Válka na Ukrajině, půtky o konsolidační balíček v poslanecké sněmovně, rozchod známých celebrit, jejichž soukromý život plnil stránky bulvárního tisku několik měsíců, seriálový propadák TV Prima, podzimní stříhání hortenzií.
Tak jsme zase vědecky diskutovali. Tentokrát na filosofické téma. Řešili jsme, jestli náhoda je opravdu takový blbec, jak říká staré známé úsloví. Přesněji řečeno, řešili jsme, co to vlastně ta náhoda je, jestli vůbec existuje, a pokud ano, jaká je její úloha v tom našem klopotném životě člověčím.
Co tím myslím? No přece život v penzi. Může to být i dlouhé příjemné období člověka. Podle erudovaných výzkumů jsou lidé v důchodu spokojení. Mé kroky jsou už pomalejší, ale stres se mi většinou již vyhýbá. Vím, tělo už bolí, ale to patří k životu. Co si cením nejvíc?
Nemůžeš ji nosit pořád na rukách, bude rozmazlená. Nemůžeš mu všechno koupit, bude rozmazlený. Podobných rad slyší rodiče a prarodiče spoustu, ať už od příbuzných, známých nebo se na ně valí z internetu. Problém je, že pod slovem rozmazlenost si každý představuje něco jiného.
Bylo jí sotva šestnáct, když se potkali. Ano, potkali se na zelené louce, která spojovala okrajovou část města Poruby u Ostravy s tramvajovou zastávkou. Byl poslední den školního roku. 30. červen 1965.
Během partnerství páry získají spoustu společných přátel. Pokud se rozvedou, staví je do nepříjemné situace. Musejí se rozhodnout, na čí straně být, s kým se vídat, koho zvát na akce. A bývá dusno.
Chtěla jsem se s vámi podělit o mé seniorské radosti. Začala jsem je sepisovat asi desetkrát, ale vždy jsem od rozdělané práce musela odskočit k jiné a tak ne a ne to dopsat. Tak snad teď už to dokončím, mám na to slabou půlhodinku.
V jistém populárním časopise jsem se dočetl, že normální člověk má za noc osm až deset snů, přestože asi osm procent žen a patnáct procent mužů tvrdí, že sny nemívají. Dále, že přes čtyřicet procent žen a dvacet pět procent mužů si po probuzení alespoň na jeden sen vzpomene. Dále, že…
Na lavičce před domem seděla zamilovaná dvojice. Ona jemu na klíně, on v ruce mobil. Zaujatě sledovali video. Displayem nasvícené tváře byly nepřirozeně bílé, jakoby milenci byli z jiného světa.
Zjistila jsem, že mé příbuzné zajímá jediné: kdo po mě bude dědit. Připadá mi to, že by byli rádi, kdybych už následovala mého muže. Co jsem ovdověla, neskutečně se mi věnují, jenže já jsem, bohužel, pochopila proč.
Včera, záhy po obědě, jsem přemýšlel, o čem bych mohl zase něco napsat. Nic mne nenapadlo. Místo toho mě ale napadlo, proč by mě mělo vlastně pořád něco napadat, když to není úplně normální, a proč bych měl, tudíž, pořád něco psát.
Poštovní známky, mince, ubrousky, staré panenky, hodiny… Předměty sběratelských vášní jsou různé. Záliby a koníčky jsou zdraví prospěšné, mnohdy obdivuhodné. Zpravidla ovšem jen v očích těch, kterých se netýkají. Rodiny vášnivých sběratelů mnohdy trpí.
Zážitek z dětství – pokud máte nějaký, napište nám! Ta závěrečná slova se mi zabydlela v hlavě a ani už netuším kdo je pronesl a kam bych ho měl adresovat. Ale zážitek, těch bylo nespočet, tak který? Nějaký silný, který hned tak někdo neprožil.
Filosof Konfucius před dvěma a půl tisíci let řekl, že sejde-li se deset žen, mluví jich dvacet. S tím se dá souhlasit, jen s jedním drobným doplňkem: Doba od Konfucia hodně pokročila, je výkonnější, informovanější a produktivnější – když se dnes sejde deset žen, mluví jich už nejmíň dvě stě.
Kdy spolu dříve lidé žili nesezdáni, bylo to společensky nevhodné, až skandální. Nyní jde o běžný jev. Ověřují si tak, jestli jim to ve společné domácnosti bude klapat, jde o jakési manželství na zkoušku. Je oblíbené mezi všemi věkovými kategoriemi.
Bydlí sice ve městě, které má více než milion obyvatel, ale občas se cítí osaměle uprostřed metropole. Takové pocity zažívají senioři z Prahy, kteří se zapojili do mezinárodního vědeckého projektu RECETAS.
Před pětapadesáti lety jsem měla odpolední. Ráno jsem si jako každý den zapla rádio. Hrála tam vážná hudba a pak se ozvalo něco jako "lidi, zachovejte klid, u rozhlasu se střílí..."
Co si my senioři, uživatelé internetu, myslíme o prostituci, interrupci a eutanázii? Povolili bychom je, nebo zakázali? Nakolik jsme spokojeni se svým současným životem? A čteme rádi aforismy? Na základě anonymního sociologického průzkumu o tom píše dr. Oldřich Čepelka.
S Pepou chodím po horách, s Jardou na pivo, s Mirkem hraju tenis, s Karlem si dobře popovídám o knihách. Mít kamarády na různé příležitosti je vynikající. Dobří přátelé totiž nemusí mít stejné zájmy, ani není nutné, aby spolu byli často.
Byli dětmi, na studiích, nebo ve svých prvních zaměstnáních. Dnešní senioři vzpomínají na srpnové události roku 1968, kdy do České republiky vjely tanky "spřátelených" armád. Přinášíme vybrané příběhy čtenářů portálu i60.
Sešly se po letech. Naposled se viděly v létě v osmašedesátém a pak dlouho nic. Dvě odešly, jedna zůstala. Seděly v kavárně a dívaly se dolů na Prahu. Tři kamarádky.
Šeredně se plete ten, kdo si snad myslí, že my dědkové a babky – pardón, senioři – už jsme za zenitem tvůrčích sil a nemáme lidstvu co dát. Ať si zajde do naší party a nebude stačit čumět na ten tryskající kreativní potenciál. Nedávno jsme například položili základní kámen k novému žánru poezie.
Možná někomu bude slovo horor připadat přehnané, jenže mě dovolená s kamarádkami opravdu připravila o iluze. A můžu si za to sama. Teď už aspoň vím, že společný pobyt více žen u moře je vysoce riziková záležitost.
Fakt je ten, že právě TA "stará kolena" dávají jejich majitelům jakýsi obsáhlejší, smysluplnější, bohatější a okouzleníschopnější pohled na život.
Ukázkový úvodní text článku
První svatba - to je velký krok pro dva zamilované mladé lidi. Pro nevěstu je to většinou romantická událost a už příprava na svatbu je pro ni nezapomenutelná.
Když člověk stárne, má pocit, že čas ubíhá rychle. Naopak děti se někdy mohou doslova ukousat nudou. Na téma vnímání času probíhá řada výzkumů a objevuje se kolem něj spousta mýtů.
Pondělíčko pondělí, co mi asi nadělí? říkám si ráno ještě vleže při protahování těla i všech údů. Levá lehce neuropatická noha mě večer brněla až to záblo. Natáhla jsem si na ni do postele ponožku a obvykle je ráno v klidu. Dneska se ještě trochu ozývá.
Kdysi jsem vlastnila v Panenských Břežanech malý baráček. Baráček s bohatou historií. Patřil k dolnímu zámku a bylo to prý zámecké zahradnictví. Když zámecký pán utekl před Němci, obsadil zámek nejdřív Neurath a pak, jak všichni vědí, Heydrich.
Cestování je spojeno s poznáváním nejen nových míst, ale i nových lidí. U cestování v létě to platí dvojnásob. Náhodné letní seznámení mnohdy přeroste ve flirtování. A flirtování se někdy změní v milostný románek.
Soused pan Koloušek je zgruntu negativní chlap. Furt si na něco stěžuje, furt proti něčemu brblá, furt je na něco naštvanej. Nerad ho potkávám, vždycky na mě vychlístne kýbl své špatné nálady. Nedávno jsem měl smůlu, dohnal mě na rohu u popelnic a zase spustil obvyklý protestsong…
Ukázkový úvodní text článku
Proč tu vlastně jsem? Proč čtu články na i60? Proč utíkám do světa i60 pokaždé, když realita není úplně taková, jakou má být? Nebo jakou si přeji mít?
To máte tak. Náš syn se zamiloval. Na tom není nic zvláštního, synové se zpravidla zamilovávají. Zamiloval se na koleji do dívenky, která nebyla z našeho města. A jednou, to už měl po studiích a bydlel zase doma, se posadil na křeslo a oznámil nám novinu. Budu se stěhovat.
Cestou do práce bylo ranní metro skoupé na sebemenší úsměv. Zakaboněné výrazy cestujících a nepřítomnost jejich ducha svědčilo o ne-náladě. Kvapně jsem vystoupila, abych si mou svěžest z dobře prospané noci onou dusivou lidskou pasivností nekontaminovala.
Ukázkový úvodní text článku
O seniorských radostech se už napsalo mnohé, ale zdá se, že na houbaření si zatím nikdo nevzpomněl. A při tom by se o houbaření v Čechách daly psát romány. V lásce k němu není výjimkou ani naše rodina. Kam moje paměť sahá, milují ho staří i mladí a dokonce některá naše zvířata.
Když se ráno probudím a zjistím, že ještě žiju a nic mě nebolí, je to pro tento den moje první radost. Někdy se vzbudím sama, někdy mě vzubudí popeláři a docela často i moji kocouři, kteří se dožadují ranních dobrot.
Již jako dítěti se mi příčilo, když mi někdo něco nakazoval. Vzpouzel jsem se, když jsem měl něco nařízeno či to bylo povinné. V 11 letech jsem zkoumal, jestli je organizace Pionýr dobrovolná. Zkoušel jsem vystoupit.
Zvědavá tetka, drbna, klepna. Tak se říká ženám, které kladou otázky. Vyptávání se je obecně považováno spíše za nezdvořilé. Jenže zvědavci jsou zpravidla do vysokého věku v lepší duševní kondici než lidé, které nic nezajímá.
Ukázkový úvodní text článku
Zásadně nesouhlasím s příslovím, že jako starého psa novým kouskům nenaučíš. Je to blbost, nesmysl, laciná alibistická výmluva člověka, který se nechce něco naučit, případně člověka, který nechce někoho jiného něco naučit.
Nikdy bych si nemyslela, že se ve svém seniorském věku dožiju něčeho, co mě nesmírně dojme. A co mi udělá obrovskou radost. Přesto tomu tak je. A toto je začátek mé zvláštní příhody.
Co to jsou seniorské radosti? Myslím, že je to široký pojem. Záleží na zdraví, zálibách, záleží na lásce k životu, k neopakovatelnému příběhu mého života.
Určitě to znáte taky. Potkáte se s někým a padne otázka „Jak se máš?“ Dost často následuje odpověď „Ále, stojí to za houby“ a následuje výčet proč.
Někdy je lepší psát o minulosti než se zabývat přítomností, přestože si spousta čtenářů možná myslí opak.
Začalo to na čajích. Tak se tenkrát říkalo tanečnímu seznamovacímu odpoledni, které se opravdu celé protancovalo. Byla polovina šedesátých let, atmosféra u nás již mírně uvolněná po letech padesátých.
Seniorských radostí na mne čeká mnoho téměř každý den, neboť mě potěší i zdánlivě obyčejné věci. Mojí radostí nejznámější je pak zahrádka, a to obzvlášť v tomto letním čase.
Starší žena, mladší muž. Partnerský model, který stále budí zvědavost a pozornost. Většinou ženy slyší: jednou tě opustí, najde si mladší. Jde však spíše o mýtus než realitu.
V tomto příběhu hraje klíčovou roli salám. A taky odvaha jedné šestnáctileté dívky. Představme další hrdiny tohoto příběhu: zámek kousek za Prahou, zvaný Dolní, jeho naprosto nesourodí obyvatelé a jedna zahradnice. A ještě doba, kdy se příběh odehrál - druhá světová válka.
Vím, že poslouchat cizí hovory není slušné, ale mám omluvu. Ta parta u vedlejšího stolu je totiž dost hlučná a navíc tam mají hodně zajímavé téma. Diskutují o tom, jakého okamžiku by každý z nich chtěl být přímým účastníkem, kdyby si mohl vybrat dle libosti a napříč celými dějinami lidstva.
Také patříte k nám, co pojišťujeme byt či dům před záplavami nebo požárem, do zahraničí vyjíždíme s potvrzením o pojištění a kouzelným telefonním číslem, ktreré nás zachrání, na kole vždycky jezdíme v helmě a s lékárničkou, v jednosměrce se rozhlížíme na obě strany, platíme za alarmy a kamery, protože co kdyby? Tak vítejte v klubu.
Seniorské radosti? Nemyslím si, že je život rozdělený na jednotlivá období a že taková období mají své specifické radosti. Já jsem přece stále já, jen s více zkušenostmi a dovednostmi, s přírůstky dětí a přátel a úbytky rodičů, příbuzných a přátel.
Vím, že by se dospělým dětem nemělo mluvit do života. Nechci být poučující, kárající matka. Ale když pozoruji, co se stalo s mou dcerou, trápím se a nedovedu mlčet. Je obézní, ale tvrdí, že nyní je v pořádku mít se ráda taková jaká je.
Jsou radosti velkého formátu, které jsou uloženy někde hluboko v nás. Které si někdy uvědomujeme a někdy ne. Přesto se čas od času připomenou závratně milým pocitem někde u srdce.
Jsou prázdniny. Jsem doma sám, vařím masopustní guláš a topím vepřové sádlo. Ten guláš je pro chlapy. Je totiž „mocný“, jak říkají Poláci. Jeho hlavní suroviny jsou krkovička, vepřová játra, klobásy a špek. Chystáme se s mladýma na dovolenou. To jídlo je pro zetě, mě a vnuka.
„Tak, pánové, končíme! Dopíjíme a jdeme čumět na vraždy,“ upozorňuje nás vrchní pan Viktor na neoddiskutovatelný fakt, že se nastala zavírací hodina a on už hodlá obracet židle na stoly. Nedá se nic dělat, zaplatíme a odebereme se do svých domovů, do náručí svých televizních obrazovek.
Mladí lidé, ale také generace ve věku padesát plus. To jsou typičtí vyznavači životního stylu, kterému se říká LAT. Jedná se o zkratku z anglického living apart together. Jde o formu intimního soužití muže a ženy, kdy tvoří dlouhodobý stabilní pár, ale přesto stále bydlí odděleně a odmítají společnou domácnost.
Ale někdy je to pro partu dospívajících spíš hrdinství. Elementární základy slušného chování máme snad každý přirozeně zakódované, někomu se ale schovaly někde úplně vzadu. To je pak těžké zamachrovat za slušňáka.
Říká se že, na Svatého Jiří vylézají z děr hadi a štíři. 24.4. v roce 1971 se ale v městě Hulíně roztrhl pytel se svatbami - tu sobotu na místní radnici si totiž 4 páry řekly své ANO. Mezi nimi jsme byli i my dva s Mirkem.
Fakt má ten vyšší věk něco do sebe. Zejména když je léto, zrovna žádné tropy, děti ještě na dovolené u moře a na západní terase obrácené k lesu jen klid, pohoda a příjemný stín.
Dokázali byste si vzpomenout, co jste dělali posledních dvacet, třicet nebo čtyřicet let, rok za rokem? Čteme si v historických knížkách o tom, co se dělo v dávné minulosti a jak žili naši předkové, ale naši přítomnost si nepamatujeme.
“Ano!” Vyslovila jsem rázně a nahlas to důležité slovo. Ale neuvědomila jsem si, že jsem právě skočila oddávajícímu úředníkovi do řeči. Ten pouze zvedl oči od čteného svatebního proslovu v černých kožených deskách a chápavě se na mě pousmál a pokračoval ve čtení.
Život není špacírování po rozkvetlé louce. Život je složitý a většinou si ho komplikujeme my sami.
Sedm let je ideální na učení jazyků, pětadvacet na rekordy ve sportu, třicet na kariéru ve vědě. V šedesáti přichází spokojenost, v osmdesáti psychická pohoda. Žebříčků srovnávajících obory a věk, kdy jsme na vrcholu sil, je mnoho. Některé jsou zajímavé, jiné nesmyslné.
Ukázkový úvodní text článku
Musím se přiznat, byť je to smutné, možná až trapné, že mívám lenivé dny. A nejsou ojedinělé. Nějak často začaly přicházet a já jsem je ani moc neodháněl.
Manžel až do nedávné doby pobaveně sledoval mé brouzdání v matrikách, pozemkových knihách a urbářích a diskutování v genealogické skupině na facebooku a komentoval ho slovy, že kdo si hraje, nezlobí.
V předškolním věku mě nejvíc bavilo hledat kešky na haldách uhlí v sousední elektrárně. Čudila nám bezostyšně do oken. Rodiče ale měli vystaráno a nadšení jim opadlo až po návratu horníka ze šichty.
Když jsem chtěla začít psát povídání o svých radostech a ukládala dokument k psaní na pokračování, bylo třeba jej pojmenovat. A ejhle, vykouklo na mě slovíčko „seniorské“. Zamýšlím se, jsem já už senior? Hlava se vzpouzí, ale tělo už už chce přikývnout.
Bylo mi dvacet, byl prosinec roku 1976. Šla jsem, co noha nohu mine, domů, kde jsem měla s rodiči, starší sestrou Lenkou a jejím manželem strávit vánoce. Přijela jsem z Prahy, kde jsem studovala prvním rokem pomaturitní nástavbu na výtvarné škole.
Blažence asi drobátko luplo v bedně. Na tom se shoduje drtivá většina z nás, jejích známých a kámošů. Né že by se snad úplně zbláznila a byla tudíž zralá na cvokárnu, nicméně – jak nedávno trefně konstatoval Milda – „…ta holka si prostě do mozkovny pustila obtížnýho brouka.“
Nevěra je špatná věc. Na tom se shoduje většina Čechů a Češek. Zároveň však ti, kteří se jí dopustili, přiznávají: nelitujeme.
„Cestička k domovu krásně se vine, hezčí je, krásnější, než všechny jiné.“ To jsem kdysi dávno recitovala v hodině českého jazyka.
Protože jsem si musela na svatbu s Dimkem počkat až do 65 let, vynahradila jsem si to hned dvojí svatbou. Na oficiální svatbě 5.10.2019 se nic mimořádného nestalo, zkrátka jsme se bez rodiny, jen před několika přáteli, normálně vzali na městském úřadu.
Moje seniorské radosti nepřekračují hranice jednoho malého města. Nejsem cestovatelský typ, a tak mi mé rodiště bohatě stačí.
Vyrůstala jsem na vesnici, kde mé spolužačky a kamarádky už vozily kočárek, když jsem já teprve začala uvažovat o svatbě. Psal se tehdy rok 1974. Už dva roky jsem chodila s chlapcem, za kterého jsem se po ukončení středoškolského studia chtěla provdat.
Lidé jsou různí, možno říci, že přímo nejrůznější. Ale myslím si, že jedno mají společné. Alespoň většina z nich. A to je více či méně pečlivá archivace různých dokumentů, ať už úředních, či rodinných, památek po předcích, svatebních oznámení, starých fotografií nebo nejrůznějších dopisů.
Dlouhověkost je v dnešní době velké téma. A řekla bych, že hodně kontroverzní. Rozděluje lidi skoro stejně jako politické názory. Já osobně to cítím asi takhle.
Ve dvou se to lépe táhne. To pořekadlo platí – lidé, kteří žijí v partnerském svazku, se dožívají vyššího věku v lepší kondici než samotáři. Ovšem pozor, platí to jen pro spokojené vztahy. Nepohoda v manželství život naopak zkracuje.
Často si říkám, kdybych bydlela ve městě, tak bych si ten život jinak vychutnala. Procházky po památkách, kulturní akce, obchůdky, kafíčko a dortíček v kavárně s kamarádkou, no prostě samé radosti, které i zralou seniorku dokážou potěšit.
Kamarád Jura má problém. Na oslavě svých dvaasedmdesátin se lehce opil a slíbil, že absolvuje celkovou zdravotní prohlídku. „Já nechtěl, já se bránil, ale dcery do mě hučely jako pominutý. Že prej, tatínku náš milovaný, bude to pro tvůj i pro náš klid, prostě jsem se nechal ukecat jako malej harant.“
Od nepaměti každým dnem slunce vychází a zapadá, lidé se rodí a opouštějí tento svět kamsi do neznáma, odkud není návratu.
Jsem jedním z těch šťastných jedinců, kteří prošli životem bez této digitální exploze, a pamatuji si na doby, kdy bylo tempo života pomalejší a jednodušší. Při pohledu na současné technologie se mi někdy zdá, že jsem se ocitl ve sci-fi filmu.
Potřeba, to je pojem silně relativní. Když se podíváme na internet, najdeme tam těch potřeb hromadu. Domácí potřeby, rybářské potřeby, potřeby sladké, chovatelské, zdravotnické, šicí, výtvarné, kancelářské. A mnoho a mnoho dalších.
Rád čtu, ale i píšu. Díval jsem se na zpravodajský portál ČT 24. Diskutoval tam britský novinář a spisovatel Jack Fairweather s moderátorem Danielem Stachem o své knize „Dobrovolník“.
Když se vdávala moje sestřenice Dáša, byla tuhá normalizační zima, prosinec 1969. Svatba to byla promyšlená, jelikož ženichem byl mladý sympaťák Hans ze sousedního Rakouska a hrozilo, že se s Dášou už nikdy neuvidí.
Moje osmdesátiletá sousedka, pro tento příběh ji pojmenuji Libuše Smrčková, je sečtělá vzdělaná ženská. Ve svém věku ovládá velice dobře chytrý telefon i internet, Whatsapp, Messenger, Facebook, zkrátka je nejchytřejší z nás, všechno ví a všude byla 3x.
Vdávala jsem se pár dní před svými 21. narozeninami, jako poslední holka ze třídy ze základky. Některé spolužačky byly v té době už dokonce rozvedené.
Jsem pevně přesvědčen, že starej dobrej bůh spánku Hypnos (nebo, chcete-li to latinsky, Somnus) má ve svém úřadě speciální oddělení pro kažení snů. Přesněji řečeno, pro jejich předčasné ukončování zrovna v okamžiku, kdy jsou nejlepší, respektive když se jejich děj dostává do pointy.
Ráda bych využila toho, že nás počasí teď „vytahuje“ spíše ven, než že bychom seděli u televize. Moc se mi líbil citát od Roalda Dahla: „Prosíme, žádáme vás, modlíme se, vyhoďte televizor a na jeho místo si přidělejte krásnou polici na knihy.“
Jsem ročník 1957. Ráda vzpomínám na dobu mého dětství, kdy mi bylo asi 10 let. Moje babička sedávala se sousedkami na lavičce pod lípou, každá žena si přinesla s sebou košíček nebo nějakou taštičku a vytáhla klubíčka, jehlice, háčky nebo vyšívací bavlnky.
Říkáte si někdy, co by bylo, stalo se, kdybyste něco byli bývali udělali jinak? Já moc ne, vlastně skoro vůbec. Vždy jsem dělala to, co jsem v dané chvíli považovala za nejlepší, co jsem mohla, čeho jsem byla schopna – a dělala jsem to, jak nejlépe jsem to uměla. Tak proč to zpochybňovat?
Snad každý má nejkrásnější vzpomínky na svoji maminku. O nich se ale těžko vypráví, ty se musely prožít. Proto raději uvedu dva příběhy, které se mi poskládaly od několika lidí v průběhu let.
Zprávy: Na přejezdu se srazilo auto s vlakem, čtyři mrtví a devět zraněných, do nemocnice vtrhl muž s mačetou a zranil osm lidí, ve škole student zabil mačetou svého učitele, matka zabila měsíční dítě, protože plakalo...
Mladí lidé o ní neradi slyší. Není jejich. K čemu staré příběhy a nefunkční rady. Mají spoustu práce s hlučnou současností. Informace a požadavky se na ně valí. Možná v tiché chvíli před spaním se opatrně podívají k obzoru. Najdou si i oni cestu ke své šťastné budoucnosti?
Povídám si se svou nejmenší vnučkou o všem možném, a tak mi mimo jiné tuhle sdělila, že v metru stála stará babička opřená o sloup, v ruce měla kelímek a lidé jí tam dávali penízky. A maminka taky, dodalo dítě.
Koukám na vědomostní soutěž v telce a mám rozpolcené pocity. Paní Jarka, pokladní prodejny Smíšené zboží v Dolní Čížové u Bruntálu, právě ztratila body, protože nevěděla, že Pilořitka velká patří do řádu blanokřídlých. Chudák Jaruška, taková sympaťačka a shoří na takovéhle základní neznalosti.
Radost? To je málo! Štěstí a slzy v očích. Pokorné díky a neuvěřitelná lehkost v krajině srdeční. Až následovně bouchá pomyslné i nefalšované šampaňské. Jak málo dělí radost od zoufalství. Tenká hranice plná úzkosti a naděje najednou.
„Všeliké lidské kvaltování toliko pro hovado dobré jest.“ Tak pravil pedagog, reformátor evropského školství, filosof a teolog Jan Amos Komenský.
Do třetice a naposledy se k tobě obracím touto cestou. Tentokrát, abych ti poněkud neobvyklým způsobem popřála k tvým dnešním narozeninám. Právě dnes, 23. června 2023 bys totiž oslavil rovnou stovku…
Mediální gramotnost se stala klíčovou dovedností, zejména v dnešní digitální době, kdy se informace šíří rychleji a snadněji než kdy dříve. Snazším terčem manipulací a dezinformací jsou senioři, zejména ti, pro které je využívání technologií nové.
Kráčím cestičkou utopenou v zeleni. Klikatí se v úbočí nad meandry říčky v lužním lese. Jasně modrýma očima si v šeru svítím na cestu. Miluji ten skvost přírody. Jsem tu sám. Nesvírá mě svědomí, ale les. Jsem tu zas a zas.
"Vy máte snubní prstýnky?" Kolegyně zbystřila zrak, podívala se z jednoho na druhého a pokračovala ve vyzvídání. "V pondělí jste prstýnky ještě neměli. Vy jste se vzali? Kdy?"
Nevím, co se to děje. Stále čtu o tom, že děti a mladí lidé trpí psychickými problémy, chodí k psychiatrům. Nevěřila jsem, že to tak skutečně je, dokud se problém neobjevil v naší rodině.
Ve vedení Nadace Charty 77 dochází k významné změně. Ve funkci ředitelky střídá Boženu Jirků po dvou dekádách Jolana Voldánová. Nadace patří objemem rozdělených příspěvků mezi největší v Česku.
Někdy za celý den neřeknou ani slovo. Občas promluví jen s prodavačkou v obchodě nebo pozdraví sousedy. Single život má řadu specifických stránek a jednou z nich je to, že člověk nemá s kým mluvit. Někdy je to příjemné, někdy na zblbnutí.
… tak bysem sem nechodil.“ Pamatujete na slavnou větu kloučka Gibusíka ze skvělého francouzského filmu Knoflíková válka? Tak tahleta filmová hláška se pro mě osobně stala věrnou životní průvodkyní. Opakuju si ji v duchu při všemožných životních trapasech a malérech.
Nemohu tomu uvěřit, ale ať počítám jak počítám tak popisuji události před více jak 52 lety! Podrobně vše popisuji ve své knize Vojna, kde shrnují svůj život od roku 1970 do roku 1972.
Mám teď v rámci dlouhodobého pobytu v nemocnici víc času psát, číst i přemýšlet. A tak bych ráda nabídla k diskuzi trochu jiné téma než je u mě zvykem. Téma, které nedávno rozbouřilo poklidné vody téměř všech literárních rubrik a portálů...
Ve vesnické hospodě si obvykle všichni tykají, obrací do sebe půllitry s vychlazeným pivem a řeší státotvorné problémy, stav fotbalové ligy, inflační tlaky, případně stav své rodiny. Občas také i bolavé nohy a dávnou minulost, a přitom si nostalgicky říkají - jó, to byly časy!
Dnešní muži a ženy se dožívají vysokého věku. Jinak se stravují, pracují, přemyslí, odpočívají, nemoci si nechávají efektivněji léčit. Do důchodu obvykle odchází v dobré fyzické a mentální kondici, která je nezanedbatelným předpokladem pro déle trvající starobní penzijní čas.
Když jsem byla malá, často jsem slýchala od maminky, babičky a dědy věty typu: „To nemůžeme udělat, tam nemůžeme jít, to si nemůžeš vzít na sebe… Co by tomu řekli lidi?“ Od táty ne; myslím, že neměl lidi moc rád.
Ukázkový úvodní text článku
Ani se mi nechce věřit, že za pár týdnů už to bude rok, co si nesu následky zranění na elektrokole z loňského léta. Můj život se tím změnil a zkomplikoval, ale běží dál…
Co? Je kolem toho trápení, nešťastných lidí a někdy sebevražd. Ano je to potvora láska. Samozřejmě, mít někoho rád, je ušlechtilá věc. Myslím tím mezi mužem a ženou.
„Proboha, já plešatím, už mám pořádný kouty,“ zaskřehotal synovec Michal před zrcadlem a zoufale si napínal kůži nad spánky. „To je strašný, já budu mít za pár let holou řepu, jako máš ty, strejdo, a budu taky tak vošklivej! Hrůza, budu se taky česat ručníkem jako ty!“
Když se syn ženil, byla jsem šťastná. Bylo mu už šestatřicet, předtím pořád budoval firmu a já se bála, že se nedočkám vnoučat. Jeho vyvolená se ke mně chovala moc hezky, chodily jsme spolu do kaváren, pořád seděla u nás a já si lebedila, jak dobře si kluk vybral. Svatba idylu změnila.
My jsme pořád neseděli doma, běhali jsme venku. Byli jsme zdravější, odolnější. Nebyli jsme tak přecitlivělí, rozmazlení. Tyto věty často říká střední a starší generace, když hodnotí mladé lidi. Hodnocení je disciplína, jejíž obliba stoupá úměrně s přibývajícími roky.
Náš život, zaplaťpánbůh, nestojí na místě, ale někam stále ubíhá, podřízen té věčné zákonitosti času. Někdy běží až moc rychle, jindy zase příliš pomalu. Většinou se ho však snažíme sami přizpůsobit svým přáním, ale hlavně svým potřebám a možnostem.
Necháme si malý byt ve městě a většinu roku budeme žít na chatě či chalupě. Tak uvažuje mnoho lidí, kteří si plánují život v penzi. Přibývá však těch, kteří zjistili, že tento plán není tak idylický, jak mysleli.
Já to říkala. Já měla zase pravdu. Dříve by si něco takového nikdo nedovolil. Mladí lidé jsou dnes jiní. Svět se řítí do záhuby. To jsou zdraví škodlivé věty. Ano, slova mohou mít výrazný vliv na to, v jaké psychické a fyzické kondici jsme.
„Má mě rád, nemá mě rád…?“ pamatujete si, milé dámy, na tu dětskou říkanku, při které jste trhaly okvětní lístky kopretiny? A když vyšlo „Nemá mě rád“, tak jste vzaly jinou kopretinu a znovu jste trhaly, až vyšlo „Má mě rád“?
Jsem si jist, že nejzákeřnějším, nejarogantnějším a nejrafinovanějším partnerem nás postarších pánů je paměť. Je to zlomyslná, vychrtlá a vrásčitá babizna s potutelnými plamínky v očích, která se vždycky náramně zaraduje, když se jí povede udělat alespoň na chvilku ze ctihodného kmeta blbce.
Rád sbírám houby. Dokonce jsem volně rostoucí a pěstované jako inspektor potravinářské inspekce kontroloval. Museli jsme složit i zkoušku ze znalosti hub. Já s tím neměl problémy. Mě to naučila má babička, ač měla osm dětí, čas na les si vždy našla.
Když jsme měli svatbu, bylo mi třicet a Honzovi přes padesát. Rodiče i přátelé říkali, že je bláznovství brát si tak výrazně staršího partnera. Honzovi známí tvrdili, že si ho beru jen kvůli peněz. Byl totiž úspěšný, měl několik firem. Když onemocněl, neštěkl po něm ani pes a pomáhala jsem mu jen já.
Jak jste to vydrželi? To je nejčastější otázka, kterou dostávají dlouholeté manželské páry. Vzbuzují obdiv, úctu, úžas. Je to paradox. Lidé se rozvádějí čím dál častěji, přesto ve skrytu duše obdivují ty, kteří slaví zlaté svatby.
Přitahují mě rozhovory, jak se úspěšně vyrovnat s nástrahami života. Hledám v nich odpovědi/návody na dotěrné otázky: jak ustát tlaky rodiny, přátel, společnosti? A jak se vypořádat s vlasními démony? Ale moc úspěšná nejsem.
Uvažovali jste někdy o tom, koho byste si s sebou vzali na pustý ostrov? Anebo třeba na mnohaletou expedici na nějakou vzdálenou planetu. Myslím, že tahle otázka párkrát za život bleskne hlavou každému. My jsme o tom včera debatovali nad dvoudeckami lahodného Cabernetu.
Už těžko si vzpomínám, že jsem byl někdy v deseti nebo jedenácti letech nachlazený a chtěl jsem jít ven (to jsem chtěl vždycky). Ale naši byli proti:
Sofie se loni přestěhovala z Ukrajiny do Česka. Štíhlá, mladá, hezká. Matka. Přivezla si malého synka, jeden kufr a jednu tašku. Úkol pro českého seniora: Pomoci jim začít žít normální život.
Dostala jsem otázku, jestli vím, co jsou tropy. Protože cestování je mým koníčkem, vášnivě jsem se rozhovořila o amazonských tropických deštných pralesech. Dítě chvíli zíralo a pak řeklo: „Já to ale potřebuju do češtiny!“ To už ovšem byla zcela jiná káva.
Čeští hokejisté skončili na světovém šampionátu ve čtvrtfinále. Zaslouženě. Nebylo to o prohře s americkými mladíky, vesměs z univerzit. Předváděná hra českého týmu po celou dobu mistrovství světa byla jalová.
Mladší, atraktivní, štíhlá. Po takových ženách muži touží. Ovšem jen v ženských představách. V realitě jsou pánové mnohem praktičtější. A čím jsou starší, tím více je to znát. Bohužel, dámy tomu stále ne a ne uvěřit.
Ukázkový úvodní text článku
Kam až sahá hranice otevřenosti a kde začíná neslušnost? To je otázka, která rozděluje generace. Zatímco mnozí mladí lidé bez zábran rozebírají na veřejnosti všechna možná intimní témata, pro většinu starších dam je například nepředstavitelné, že by mluvily o menstruaci či prožitcích při sexu.
Eliška má zlomené srdce, chudinka moje nešťastná. V úterý totiž viděla Ondřeje, jak se před multikinem drží za ruku s nějakou zrzavou holkou, a pak s ní šel dovnitř. Přitom ten licoměrnej pacholek prej právě Elišce sliboval, že na toho novýho Asterixe a Obelixe půjdou spolu.
Když zemřel můj manžel, cítila jsem se osamělá. Postupně to bylo ještě horší, úplně jsem se uzavřela doma. Ze všech stran jsem slyšela, že bych měla znovu začít žít. Tak jsem to zkusila, ale nedopadlo to dobře.
„Poslední dobou mě honí mlsná,“ říkávala babička ve chvílích, kdy si pochutnávala na čerstvě upečeném ovocném koláči, bohatě posypaném sladkou máslovou žmolenkou nebo na zlatavých buchtách s jablkovými povidly.
Co si představit pod výrazem seniorská domácnost? V České republice jde o tento model: žena ve věku nad šedesát pět let, která je rozvedená nebo ovdovělá a žije sama. V rámci jednočlenných domácností ženy mezi seniory jasně převažují.
Nedávno jsem četla článek, v němž autorka tvrdí, že stáří je „potvora“. A že tu potvoru má ráda. Věřím. Nikomu totiž nepomůže nenávidět něco, co je tolik přirozené, neodvratitelné a pravdivé. Jednoduše – nemějme strach ze stárnutí a s odvahou mu nadělujme lásku.
První slovo, které vyslovíme, bývá máma. Od malinka vnímáme nejvíc její tvář, úsměv a tón jejího hlasu, její něžné dotyky, tlukot jejího srdce. Tak vzniká pouto mezi matkou a dítětem, daleko silnější, než s dalšími členy rodiny.
„Za vše, co jsem nebo čím se domnívám, že jsem, vděčím své matce.“ Pronesl abraham Lincoln.
Luděk sbírá kuchařky. Má jich už spoustu, uvolnil si na ně dva regály v kuchyňském koutě garsonky. Místa tam má dost, protože veškeré jeho kuchařské instrumentárium tvoří hrnec s poklicí, jeden kastrůlek, jedna pánev, prkýnko, struhadlo, nůž, měchačka, cedník a univerzální otvírač na konzervy.
Být v této době starý muž není nic moc příjemného. Ženám se dostává spousta informací, rad a výzev, jak s malérem zvaným stárnutí naložit. Ale o pány se společnost tolik nezajímá. Musejí si poradit sami. Výsledky jsou čím dál více zřetelné.
Nezajímá mě, co právě vyvádějí celebrity. Rád pozoruji obyčejné lidi ve svých přirozených pozicích. Co právě dělají, co prožívají, co je trápí, a naopak co je rozesměje. Jejich život je mnohdy zajímavější než důležitých lidí.
Pokračujeme s výsledky anonymního průzkumu, který na konci dubna uskutečnil dr. O. Čepelka s 585 seniory. První díl jste tu mohli číst včera. Senioři se vyjadřují k tomu, jak by měla česká vláda postupovat, aby zlepšila státní rozpočet.
Jsem tak dlouho sama, že si už nedovedu představit intimní sblížení. Určitě selžu, když jsem to tak dlouho nedělal. Už ani nevím, jak na to. To jsou slova lidí, kteří dlouho žili single. Ve vyšším věku potkali někoho, s kým si rozumějí, jenže mají strach, že přijde na sex.
Je to už hodně dávno. Tenkrát jsem byla ještě děvče školou povinné, snad čtvrtá třída základní školy. Bydleli jsme s rodiči v ulici, kde bylo na pravé straně pět baráků, na levé sedm a kousek dál vedla silnice a tam byl osamělý, nízký barák.
Tohle je určitě ta nejpoťapanější sázka, jakou Tonda s Honzou spolu uzavřeli, a to jsme přitom u těchhle dvou sázkových šílenců na ledacos zvyklí. Sázejí se o kdejakou pitominu už přes padesát let, přesněji řečeno od chvíle, kdy spolu usedli do jedné lavice na textilní průmyslovce v Liberci.
Maminka s námi pobývala v domácnosti již několik let a jak léta ubíhala, nemívala hlad a nechtěla moc jíst. Přitom jsem denně vyvařovala - dle jejího vzoru, žádné polotovary si k nám cestu nikdy nenašly! Naštěstí jsem zjistila, co na maminku platí.
V sociologii se tomu říká sociální stratifikace (rozvrstvení). Zjednodušeno. Na jaké pozici se nacházíte, tak z toho vyplývá váš společenský status (postavení). To znamená, čím jste na pomyslné pyramidě výš, máte většinou více podílu na moci, více práv a méně povinností.
Vždy jsem patřila mezi takzvané plánovače a organizátory. Přesně jsem několik měsíců dopředu věděla, co budeme dělat o víkendu, co budu celý týden vařit a podobně.
Mám problém. S pamětí. Milá dáma mi podá ruku a představí se. V duchu si zopakuji její jméno. „To si budu pamatovat, vždyť se jmenuje jako...,“ řeknu si.
Nikdo tam nechce, přesto jsou pořadníky stále plné. Bude hůř a hrozí kolaps, kdy se o staré, osamocené a nemohoucí lidi nebude mít kdo postarat? Nebo jde spíše o zmatky v systému a stále žijeme ve společnosti, kde nikdo nezůstává bez pomoci?
Koupila jsem kuřecí maso na polévku. Kůžičku jsem stáhla a nechala osmahnout na pánvi. Vím, že se to nemá, že je to nezdravé – ale když je to taková dobrota! A jednou za čas…
Baví mě sledovat, jak se do některých mých důchodcovských kámošů a kámošek obtiskla jejich bývalá profese. Rád pozoruju, jak jim v běžném každodenním myšlení i jednání vybublávají na povrch reakce a návyky, které se tam uložily za všechny ty roky jejich pracovního procesu.
Žil jsem tak, jak ode mě ostatní očekávali, ne tak, jak bych sám chtěl. Tuto větu ve stáří říká mnoho lidí. Nebo si něco takového myslí. Zatímco v mládí měli pocit, že je správné se přizpůsobit, s přibývajícími roky se více kloní k individualismu, ba až sobectví.
Ukázkový úvodní text článku
Synové se rozvedli, mají nové partnerky, vyženili děti. Takže k mým dvěma vnučkám do rodiny přibyly další dvě dívenky. A obě mi automaticky začaly říkat „babičko“. Když jsem vyjádřila údiv, se zlou jsem se potázala.
Zájem o poznání rodinných předků je čím dál vyšší. Ve světě, ve kterém je mnoho informací digitalizovaných a snadno přístupných, je naopak genealogie oborem, kde se badatel musí spolehnout na písemné zdroje, fotografie nebo vyprávění pamětníků.
Nechápu, co je té paní prodavačce proti srsti. Hodlám si koupit jedno balení pěti párů ponožek, které je zrovna nabízeno ve slevové akci. Potřebuju ale, aby všechny ty ponožky byly černé, ne aby každý pár byl v jiné barvě. Chci prostě deset kusů černých ponožek nikoli pět rozdílných párů.
Prosím pěkně hned na začátku a na konci to i zdůrazňuji, že je to pouze můj názor. Proč o tom píši? Pozoruji to u svých kamarádů. Žijeme v době, kdy singlů přibývá a manželství řídne.
Co když se nebudu líbit? Co když mě odmítne? Bude to trapas? Co když se to někdo dozví? To jsou časté otázky, které si kladou lidé žijící sami, ale uvažující o seznámení. Často se však k němu neodhodlají, protože mají strach. Takových případů přibývá.
Vždy jsem měla jasno, že až mi dojdou síly a přijdou nemoci, nepostavím syny do situace, aby se o mě museli starat. Sama jsem pečovala o nemocnou tchyni a stálo mě hodně sil a nervů A tak jsem se přestěhovala do domova seniorů. Není to místo vhodné pro každého.
To to dneska začalo! Probudilo mě štěkání Sašenky, vytrvalé, nesnesitelné zvonění. S leknutím jsem vyletěla z postele a vrhla jsem se do chodby s hrůzou, co se děje. Za těch pár vteřin mi proběhlo hlavou - vletěl nám nějaký náklaďák do plotu, či hoří, či bouchnul plyn? Jaká že to katastrofa probíhá?
Komu se podařilo vytvořit si okruh kvalitních přátel, je spokojenější než lidé, kteří mají velkou rodinu. Pořekadlo, že nejdůležitější je mít příbuzenstvo, ztrácí smysl. O velkém významu přátelství se začíná více mluvit.
Přemýšlíte nad tím, jak se udržet fit a svěží? Jak člověk stárne, je těžké najít motivaci, ale to je velká chyba. Jakmile člověk přestane a propadne negativním pocitům, začne opravdu rapidně “stárnout”. V článku vám poradíme, co dělat, abyste se stále cítili dobře a spokojeně.
„Babičko, nezdá se ti, že jsou ty tyčinky čím dál menší,“ poznamenal vnuk, který pohmatem zkoumal zabalenou mléčnou tyčinku. Zatáhl za růžek nafouknutého obalu, ten s tichoučkým povzdechem splasknul jako bublina a vydal mini sladkost.
Ťukáme si sklenkami Frankovky, co Čenda přivezl z Moravy a přejeme Vildovi k třiasedmdesátinám zdravíčko a štěstíčko. On ale pronáší nečekaná slova: „To zdraví beru, o univerzální životní štěstí ale vlastně ani moc nestojím. Já mám radši jednotlivá malinkatá každodenní štěstíčka.“
Nemůžu, i kdybych chtěla, stáří nazývat lépe. Ono si totiž s námi hraje. Je pravda, že člověk začíná stárnout od narození, ale začíná to tvrdě pociťovat daleko později. Stáří si z lidí opravdu střílí.
Jsem švorc. Nafasoval jsem materiál. Jak ti to šmakovalo? Nemohl bys mi helfnout? Kluk se fláká, měl bys ho trochu víc komandovat. Některé běžně používané výrazy naši předkové převzali z němčiny. Staly se součástí mluvy a nikdo už nepátrá nad jejich původem.
Jak jsme mluvili a co jsme uslyšeli v dětství? Nebudu vás obtěžovat běžně používaným oslovením jako budižkničemu nebo nekňubo, to z nás asi slyšel každý.
K úvaze o smyslu života mne přivedla kniha pofesora Stanfordovy univerzity Irvina D. Yaloma a název jeho knihy jsem v nadpisu použila. Je smyslem života být šťastný? Je smyslem života pomáhat druhým?
Poslouchat rozhovory cizích lidí je neslušné, ale přiznávám, že mě to docela baví. Hlavně v prostředcích hromadné dopravy. Tentokrát si v autobusu dvě dámy sdělovaly, že teda ta Miluška chodí s tím Frantou, protož ten Franta nic neponechal náhodě a všechny její další nápadníky zmlátil.
Ukázkový úvodní text článku
Nemám ráda Velikonoce. O Bílé sobotě před šesti lety zemřel můj manžel. Nevěděla jsem to. O jeho skonu mě informovala žena, ke které se přestěhoval půldruhého roku před svou smrtí. Infarkt, v pouhých třiašedesáti letech.
Čekání. Ten prázdný čas po něčem před něčím. Časoprostor, často ničím nevyplněný. Čekání jsou různá. Záleží na tom, kde, kdy a na co člověk čeká. Mám na mysli hlavně čekání krátkodobá až mírně střednědobá, tedy ne například čekání v zimě na jaro.
Na Velký pátek se otevírá země s ukrytými poklady. Podle zvyků a tradic se nesmí pracovat na poli, prát, péct ani uklízet. Velký pátek je zároveň také vrcholným dnem půstu. To znamená, že lidé by v tento den neměli jíst žádné maso.
Po pravdě řečeno jsem nikdy nebyla žádný "velikonocomil". Na rozdíl od mé maminky, která se už od Vánoc těšila na to, jak spolu budeme barvit vajíčka a vítat malé i větší koledníky, trpělivě naslouchajíc jejich zajíkavým veršíkům, já ve Velikonocích viděla vždy jen mohutnou přípravu a pár ran přes zadek od zlomyslných puberťáků.
Radí, kritizují, vnucují své názory. Tak se čím dál častěji chovají děti a mladí lidé k dospělým. A ti si to nechávají líbit. To, že staří poučují mladé, je jev z minulosti, nyní je tomu přesně naopak.
Hodně se teď mluví o důchodcích, o valorizaci důchodů, která ze zákona měla být, ale kvůli nedostatku financí bude trochu jinak. Nejen od vlády, ale i od mladých mohou senioři slyšet, že je jich více než těch na důchody přispívajících.
Ukázkový úvodní text článku
Mám nové starosti. Jak mluvit se stárnoucími rodiči, kterým křehne paměť. Je pro ně lepší, když je budu opravovat a vracet do reality? Smím je napomínat, když se chovají jako malé děti? Mám je řídit příkazy a zákazy? To hezké jsme si spolu odžili a vyřešili.
Když jsem svého času vytvářela náš rodokmen, dostala jsem se k nejpozdějšímu datu - roku 1720. Všechny informace jsem čerpala pouze ze zachovalých dokumentů, které mi byly odkázány a také z přístupných dat v matrikách již digitalizovaných, tudíž je bylo možno studovat z domova.
Vynikající britský spisovatel Hector Hugh Munro, uměleckým pseudonymem Saki, napsal, že mladí lidé mají aspirace, které se nikdy neuskuteční, a staří mají vzpomínky na to, co se nikdy nestalo. Na tom je určitě hodně pravdy, ale měl bych ještě jeden drobný dodatek…
Hned po zimě, v polovině března roku 1922 dostal mistr zakázku v Praze na Vinohradech na náměstí Krále Jiřího. Zřizoval tam pan Kraus tovární šití prádla a potřeboval nějaké úpravy a opravy. Tož jsme brzy ráno jeli vlakem z Mnichovic na tuto práci do Prahy, náš mistr a Josef Nechvátalů a já.
Lidé s chodítky pomalu kráčející chodbami různých sociálních zařízení. Záběry na vrásčité třesoucí se ruce. Muži a ženy, kteří si stěžují a říkají, že dříve bylo lépe. Takový je mediální obraz českých seniorů. Kdykoli se píše či točí téma související se stárnutím, výsledek bývá pochmurný.
Ukázkový úvodní text článku
Mám pro vás praktický tip, který šetří hodně času, nervů a chrání nás před případnými obtížemi. Pro nápad jsem získala inspiraci v Japonsku. Tamní železnice je považována za jednu z nejbezpečnějších. Je zajímavé, co dělají strojvedoucí ve vlaku. Řídí se metodou „Ukaž a řekni“.
Vždy jsem si zakládala na dobrých vztazích, na tom, že mě životem provázely kamarádky. Nejvíce mě těšilo, že si s mými přítelkyněmi rozuměl i můj manžel. A já jsem si rozuměla s jejich partnery.
Vím, že si všichni vzpomínáte na své dětské hry a že nedokážu vypsat všechno, co víte sami. Ale třeba vás budu inspirovat k novým příspěvkům.
Při prohlížení katalogu s módními trendy jaro-léto letošního roku jsem si uvědomila, že potřetí prohlížím model ne právě levných šatů. Zbytečně vyhozené peníze, ani bych je neunosila a pro můj věk (78) se nehodí, pomyslela jsem si a s povzdechem časopis odložila.
Když jsem byl dítě, tak jsem věřil, že ze světa neodejdu. „Můj život přece nemůže nikdy skončit,“ jsem se bláhově domníval. Čas se mi zdál dlouhý a věčný.
Volba prezidenta, válka na Ukrajině, neshody v parlamentu, to vše obohacuje češtinu novými výrazy. Jedním z nich je slovo kňú. Donedávna ho nikdo nepoužíval, nyní si ho lidé oblíbili.
Cink! Přišla esemeska. Vyndala jsem ruce ze dřezu, utřela si je a klikla na displej mobilu. "Sraz základky se koná 25.3. od 14 hodin v Litvínově v restauraci Srdcovka. Do 20.3. napiš, jestli přijedeš. Jarka."
Slovo dotek je pojem vícevýznamový. A vyvolává ve většině případů pozitivní emoce. Dotek, dotknutí, styk, kontakt. Je to způsob sdělení, které se přenáší bezprostředním kontaktem z jednoho člověka na druhého. Třeba dotekem lidské ruky, tváří, či tělem.
Kdysi jsem měl chorobně žárlivého jezevčíka Kevina a nebylo to s ním jednoduché. Naprosto nesnášel, abych se s kýmkoli bavil nebo nedej bože fyzicky kontaktoval. Jednou mě dokonce se vzteklým pištěním hryznul do boty, když jsem na nádraží dal uvítací pusu tetě Julče z Plzně.
Motto: Vnuk se udiveně ptá dědy: „Jak to, že i po tolika letech manželství stále oslovuješ babičku miláčku nebo zlatíčko!?“ Dědeček odpoví: „To je jednoduché, už před pěti lety jsem zapomněl, jak se jmenuje.“
Narodila jsem se v roce 1957 a patřím do sociální skupiny, kterou shrnují pod pojem důchodce, senior či starší člověk. Zkoumají nás, popisují nás, říkají nám, jak se máme smiřovat s přibývajícím věkem.
Vzpomínkový optimismus. Tento výraz používají psychologové v souvislosti s jevem, kdy nám v paměti z dětství a mládí ulpívá jen to příjemné, dobré, milé. Nepříjemné věci vytěsňujeme. A čím je člověk starší, tím více se to projevuje.
Místo, kam bych se nejraději vrátil, už neexistuje. Je to dům, kde jsem bydlel v dětství, a jeho nejbližší okolí, kde jsem prožil skoro všechno nejdřív, ať už to byly první modřiny, první pusa nebo první cigareta.
Zásadní chyba se stala, když Standa vykecal Elišce, že se s pár klukama z bývalého volejbalového manšaftu pořád scházíme, vždycky první pátek v měsíci, v jedné vinohradské hospůdce. Někde se náhodou potkali, on žvanil a ona se sama pozvala, že prej nás rozhodně chce zase vidět.
Mám za sebou již 65 let života a mnoho vzpomínek, které se mi vybavují při pohledu zpět do minulosti. Vzpomínám na své mládí, které jsem prožila na malé vesnici, kde jsem se narodila a vyrůstala.
Prosinec. Počasí se shoduje se stavem mé duše. Nevlídno a mrazivo. Mihotavé svíce ozařují hnědou rakev s nezbytnou krásnou bílou kyticí od vnoučat a pravnoučat. Kněz, neviditelní zpěváci za mými zády, Ave Maria…Loučím se s maminkou.
Všechno bylo jiné, než dnes. Mé popisy se týkají výhradně chlapeckého oblečení, protože v rodině ani u příbuzných nebylo děvče, takže o jejich tehdejším oblékání nemám ponětí.
Je mi 40 + DPH. Mám tři vnoučátka, kterým přes mé pracovní povinnosti ráda věnuji můj neúprosně tikající čas. V zápětí, když vrátím vnoučátka rodičům a zůstanu si sama sobě, raduji se nad společnými prožitky s milovanými dětičkami.
Seděl jsem ve stínu ohromného stromu a z větví obsypaných zralými třešněmi jsem si vybíral jen ty nejčernější, protože byly nejsladší. Maminka jako pilná včelička trhala třešně do košatiny, aby je mohla zavařit a já je měl jako přílohu k jídlu celou zimu.
Je to tak složité, že jsem to vzdal. Ta věta je často slyšet, když se člověk, který neovládá všechny současné digitální vymoženosti, dostane do situace, že je nucen elektronicky komunikovat s úřady.
Deodorant, řasenka, voňavé mýdlo, zahraniční parfémy. Nyní zcela běžná kosmetika dostupná v nejrůznějších cenových relacích dříve bývala takzvaně podpultovým zbožím. Což je výraz, který mladým lidem moc neříká. O co šlo? Hodně napovídá výstava v Retro muzeu v Praze.
“Musíme ženám zajistit plnou a efektivní účast a rovné příležitosti na všech úrovních rozhodování v politickém, ekonomickém a veřejném životě,” řekla Taťána Kuchařová na 67. zasedání Komise OSN pro postavení žen.
Možná jste si všimli, že se v poslední době stále častěji objevují v médiích nejrůznější informace o umělé inteligenci. Často se skrývají pod zkratkou AI tj. zkratka z anglického pojmu “artificial intelligence”.
Otec si udělal již v roce 1923 řidičák a jako praktikant drogista jezdil u šéfa s Laurinkou jako příležitostný taxikář. Jednou po zábavě vezl čtyři učitele zpívat, za volantem usnul, nevybral zatáčku, auto skončilo v řece.
Loni jsme Vojtovi k narozeninám koupili knížku citátů významných a slavných osobností, z čehož on měl náramnou radost. My tenkrát měli náramnou radost, že on má radost, ale brzy nás dostihlo neradostné poznání, že jsme provedli blbost. Vojtěch se změnil v lidskej reproduktor.
Víte, co je vztahová údržba? Jednoduše řečeno, práce na tom, aby se manželský pár ani po třiceti a více letech společného života nezbláznil. Nemají-li společný život ve vyšším věku provázet jenom hádky, musíme se pořádně ohánět. Rozvodů dlouholetých manželství totiž rok od roku přibývá.
Bylo to seznámení jako z filmu. Na parkovišti u supermarketu se mi protrhla igelitová taška a celý nákup se rozsypal na zem. Zrovna lilo jako z konve. Přiskočil ke mně postarší muž a pomáhal mi věci sbírat. Střetli jsme se pohledem, já vyděšená, on s laskavým úsměvem.
Ukázkový úvodní text článku
Samota je pro ně utrpení. Potřebují si povídat. Večer, který stráví sami doma, považují za promarněný čas. Milují výlety, společnost, zábavu. Neustále hledají kamarády, ale i lásku. Takových lidí je mnoho a a v současné individualisticky nastavené společnosti se jim nežije dobře.
Co by tomu řekli sousedé? Je to moje chyba, selhala jsem při výchově. Hlavně se to nikdo nesmí dozvědět. Takto často uvažují lidé, kteří řeší problémy s dospělými dětmi či vnoučaty.
Návraty do minulosti přináší celou škálu emocí, od radosti po smutek, od náhlého přívalu něhy po bodnutí dávno zapomenuté křivdy, a tak mnozí při pohledu na vlastní fotografii z dětství pocítí příval radosti a nostalgických vzpomínek, mě nevyjímaje.
Už je to tak. Jsou právě roky 1954 až 1960 a pro mne plyne či letí úžasný klukovský čas. Napíšu dnes o filmech, protože to byla důležitá součást našeho dětského života.
Nedělní ráno. To je slastný pocit, protáhnout se v postýlce, pomyšlení, že si mohu vstát, kdy chci, prožívat příjemné chvíle po procitnutí. Anebo se zamyslet nad snem, který mi utkvěl v hlavě. Sny, toť jsou záhady. Ani odborníci je neumí vysvětlit. Pokud to jsou milé sny, proč ne, ať se nám zdají.
Doba někdy přinese zdánlivě bezvýznamný jev, který ale krutě zasáhne do životního způsobu člověka. Vzpomínám si třeba na těžké trauma dětí mé generace, když z cukráren zmizela takzvaná mejdlíčka, což byly z kdovíčeho vyrobené sladké odlamovací obdélníčky, kus za pětadvacet haléřů.
Ta naše zemička, zvlněná kopci a kopečky, jejíž řeky si zrcátka rybníků jako korálky navlékají, je tůze krásná. Kdo se po ní toulává, srdce mu radostí poskočí.
Výlety, kultura, společně strávené příjemné chvíle a pak se každý odebereme do svého domova. Společné soužití je zbytečné, nic takového už nechceme. To je představa většiny žen ve věku po padesátce, které hledají lásku. U mužů je to poněkud jiné.
V Oujezdě je nezvykle rušno. Po letech úsilí vlastivědného spolku se chystá odhalení pomníku na počest selského povstání, v jehož čele stál zdejší mlynář a rebel Lukáš Pakosta.
Když jsme si před lety pořídili psa, byli jsme oba s manželem nadšení. Vnučku máme v Praze, my žijeme na Moravě, tak nám pejsek nahradil prázdno, které jsme začínali pociťovat. Jenže teď žárlím. Vím, je to směšné, ale pes se stal středobodem naší domácnosti a já se cítím jako služka.
Sedím v bistru autoservisu a mám před sebou nejméně tři hodiny čekání na pravidelnou servisní prohlídku, včetně mytí. A protože s tím počítám, beru si s sebou počítač. Čas mi tu s ním utíká mnohem rychleji a hlavně zcela nerušeně… na rozdíl od domova.
Mají se v současné době lidé v penzi špatně? Přes šedesát procent odpovídá, že určitě či spíše, ne, deset procent se necítí být schopno to zhodnotit. Zbytek tvrdí, že spíše či rozhodně ano. Pokud někdo stále ještě vykresluje seniora jako nabručeného, nespokojeného bojovníka o každou slevu, je hodně mimo.
Začnu trochu netradičně. Mívám, asi jako každá žena, občas potřebu zeštíhlit šatník. Prvním výběrovým kolem neprojde oblečení, které už není „in“. V mém pojetí „in“ znamená – zda mi stále JE. Zda někde neškrtí, netáhne, nepne.
Ukázkový úvodní text článku
Za těmito vrátky, jejichž řetěz už skoro nikdo neodemyká, jsem strávil své dětství i pár let mládí. Vrátka jsou ve Františkových Lázních, na rozhraní centra a čtvrti Horní Lomany. Ulice nese jméno Americká, a předtím… no přece Leninova.
Věkový průměr naší kámošský party se pohybuje kolem sedmdesátky a to nám ho ještě dost kazí šedesátiletej cucák Ota a jeho osmapadesátiletá manželka Monča. Jsme prostě stádečko velebných kmetů a kmetek, pro které svět nemá žádné otazníky. My už o něm víme úplně všechno.
Já měla pravdu. Já to věděl. Já jsem ti to říkala. Co ty o tom víš? To jsou věty, které dříve narození často říkají. A právě tyto věty často zmiňují mladí lidé, když mají vysvětlit, čím je senioři dovedou naštvat.
Dědit se dá ledacos. Já zdědila mimo jiné obrovskou krabici fotografií. Barevných, zažloutlých, černobílých, zachycujících život známých i neznámých lidí. Na jedné je syn mé neteře hned po narození, na druhé zesnulý strýček, vedle fota svatební a tak dál. Pelmel života.
Myšička byla nejdůležitější ulice mého útlého dětství. Byla široká asi jeden a půl metru a v noci neosvětlená. Opakovaná zkouška odvahy hlavně pro holky. Ale i já jsem někdy něco mluvil, když jsem za tmy Myšičkou procházel, aby to vypadalo, že jdeme dva.
Taková lavička, to je přímo magické místo. Kdyby mohl člověk jako ta malá muška nepozorovaně poletovat sem a tam a naslouchat hovorům lidí, asi by se dozvěděl mnoho zajímavého.
Vzpomínám si, že má babička měla nad postelí na poličce vzorně srovnaných přes padesát malých knížek v červené barvě. Ano, byla to edice „Červená knihovna“.
Tak mi dovolte, abych se představila. Ta holčička s mašlí a umělým jablkem, jsem já. Jsou mi asi čtyři a mám všechno před sebou. To usmívající se miminko s umělou hruškou je můj bratr Ladislav. Krásná paní je moje máma.
Ukázkový úvodní text článku
Všiml si té vysoké dívky již několikrát. Vyzařovala z ní jakási hrdost, kráčela rychle a vznosně, neuhýbala očima. Nosila jednoduché, ale kvalitní šaty podle poslední módy. Pro mužské oko lichotivé, neboť sukně se z důvodu nastupování do tramvaje zkrátila do půli lýtek.
Naše hra vlastně začala tím, že kamarád Franta pověsil na opěradlo židle hubenou igelitku s nákupem a pronesl: „To zdražování je fakt drsný. Kdyby některé z mých jachet bouře potrhala plachty, budu mít problém nechat ušít nové, protože i blbý nitě už prej zdražily o sto procent.
Z toho, co se děje ve společnosti v posledních měsících, začínám mít dojem, že se všichni senioři sypou do jednoho pytle označeného nálepkou “Na obtíž”. Nehodlám o tom polemizovat, to by bylo na dlouho. Jen se chci podívat na tuto skupinu lidí z jiného úhlu pohledu.
Zamyšleně sedím a dívám se na fotografii ve zvláštním rámečku. Na bílé zdi je již mnoho let a je součástí mého života. Příběh této fotografie zná jen velmi málo lidí. Ostych ve mně se brání příběh vypovědět a přeci někde hluboko v sobě cítím, že by její příběh měl být sdílen.
Poblíž našeho domu je občas vidět zajímavý obrázek. Na cestě kolem Pokratického potoka, kam chodí lidé venčit své pejsky, jsou dvě příjemně umístěné lavičky. Nejsou teď příliš frekventované, na sezení je zima. Ale jakmile nastane příjemnější klima, lavičky ožívají.
Málo se směješ! Musíš myslet pozitivně. Všechno dobře dopadne. Raduj se z každého nového dne. Pečuj o svou duši, měj se víc ráda. Když slyšíme taková slova ze všech stran, časem se začnou míjet účinkem. Místo, aby povzbuzovaly, otravují.
Čas od času, když spím a spánek, než se zas dostane do hloubky, najede na chvíli na mělčinu, uzřím před sebou schody. Jsou čtyři, velké, kamenné, poctivě vytesané a každý jinačí. Ty schody vedou domů, do mého dětství v Náchodě.
Po krátkém přemýšlení jsem se rozhodla, že napíši pokračování i o naší nově nalezené rodině, bez které bychom nemohli zůstat v naší vlasti. Poválečná doba byla velmi krutá a úplně obrátila životy nejen nám, ale i mnoha dalším rodinám.
Vlak stojí už nejmíň 20 minut a určitě si ještě počkáme. V Ledečku je to tak pokaždé a k cestě to patří. Těším se na známá místa, ale zároveň mě svírají obavy. Jaké děti tam letos budou? Budou se mnou chtít kamarádit?
Když jsem byla úplně malá holka, viděla jsem její oválnou fotografii v prostém tmavém rámu. Visela na stěně dědečkova podkrovního pokojíku se zkosenými rohy. Ta strohá tvář bez úsměvu, s krátkými vlasy, postrádající jakékoli jemné ženské rysy, na mne působila mužsky přísně a budila ve mně obavy.
Co to vlastně znamená, když řekneme – jsem doma? Co to je – být doma? V charakteristice domova je určitě důležité, jestli člověk žije sám, v úplné rodině, či jen s partnerem nebo partnerkou. Může to pak v detailech vnímat rozdílně. Ale pořád je doma.
Jarmila nás trochu naštvala, protože si stěžuje na Jirku: „Představte si, ten můj bláznivej domácí kutil přimontoval kolečka na stolek v obýváku, aby prej se s ním líp manipulovalo. Taková blbost, teď si člověk pomalu nemůže zamíchat kafe, aby mu i se stolem neujelo pod rukama.“
Příběh této fotografie a tedy i příběh můj, se začal psát v roce 1966, kdy jsem nastoupila, coby zhrzená absolventka základní školy, do národního podniku Moravolen, závod 04 v Jeseníku.
Ukázkový úvodní text článku
Můj start do života a další můj vývoj byl nerozlučně spjat s mými prarodiči, dědečkem a babičkou. Přesněji řečeno, babička byla pro mě Oma. Byli to rodiče mojí maminky, která pocházela ze smíšeného manželství. Děda Čech a babička Němka.
Můj manžel Karel zemřel před patnácti lety. Žili jsme spolu více než padesát let a máme dnes šedesátiletého syna a pětapadesátiletou dceru. Bydleli jsme v malém městě na severu Čech.
Odchází. Prostě se otočí a jde pryč. Prchá. To je velmi častá strategie mužů při hádce se ženou. Ať už jde o banalitu nebo řešení vážných problémů, mnohé probíhají tak, že žena vysvětluje, argumentuje, hádá se, křičí, pláče. Muž se po chvíli otočí a mizí.
Slunce nesměle proráží mraky, jaro jako obvykle vítězí nad zimou, takže v březnu už není po sněhu ani památky, občas sprchne, země se otevírá, někteří otužilejší kluci už běhají v kraťasech, já tedy ne, nejsem tak otužilý a mám raději tepláky. Je neděle po obědě a čas právě vyrazit do světa.
Mám návštěvu. Na tři dny. Sestřenice Ljuba a její kolegyně z práce Marcela přijely do Prahy vyřídit nějaké ouřední záležitosti, a že prej u mě dvakrát přespěj, proč by prej platily hotel když já bydlím sám a… „tak holt ty budeš dvě noci chrápat na gauči v kuchyni, dědku, to tě nezabije, vid.“
Rozhodování je peklo. Podle vědeckých poznatků se minimálně 70krát za den rozmýšlíme, zda něco udělat nebo neudělat. Přitom mnohdy přeceňujeme význam jednotlivých rozhodnutí, příliš času a energie věnujeme tomu, zda jít cestou A nebo volit plán B.
Jednou, když jsme s naší maminkou četli Babičku od Boženy Němcové, jen si tak povzdechla a řekla: „Kdybych to uměla, napsala bych taky o své babičce, která mě vychovala.“
K napsání tohoto zamyšlení mě přivedly dvě věci. Jako první byl můj ranní nález, ale o tom později. A druhým byl impulz z televizního zpravodajství.
V roce 1977 jsem absolvovala studium na Pedagogické fakultě UK, učitelství pro 2. stupeň ZŠ, obor ruština – němčina. Studium jazyků mě moc bavilo, vyučující byli výborní a přátelští.
Seznámila jsem se před časem s mužem, který mě přitahoval. Nenapadlo mě, že v tomto věku zase začnu mít chuť se líbit, že pocítím takové to vzrušení, jaké člověk má, když jde na rande.
Ukázkový úvodní text článku
Současní mladí lidé používají moderní technologie od dětství. Dámy a pánové vyššího věku se s nimi museli naučit zacházet až v průběhu svého života. Mnohým to dalo práci, stálo to hodně času a úsilí. Teď se projevuje, že to zvládli.
Úvodní fotografie tohoto povídání je z našeho rodinného archivu, a byla pořízena v druhé polovině třicátých let minulého století. Jsou na ní manželé Muchovi, manželův staříček a babička, se svými dětmi.
Tak to máme konečně za sebou. Miloš Zeman předá prezidentské žezlo Petru Pavlovi. Farizejství, prostořekost, pomstychtivost vystřídají důstojnost, respekt, pokora. Flanelová košile místo trenýrek.
Brouzdám po antikvariátu a zaujal mě hřbet knížky s titulem „Citové vydírání. Jak ho rozpoznat a ubránit se mu“. Tak tohle mě teda zajímá, zrovna nedávno jsme s klukama ve vinárně na téma citového vyděračství vědecky debatovali. Takže tahám knihu z regálu…
Úvodní fotografii z roku 1928 jistě všichni dobře znáte. Mohla by se jmenovat „Muž na koni“. Je focena kousek od mého bydliště na Bílé hoře a v pozadí je ještě dobře vidět Letohrádek Hvězda. Dnes už ho z větší části zakrývají vzrostlé stromy.
Ukázkový úvodní text článku
Výraz genderová statistika sice zní z pohledu čtenáře poněkud odpudivě a suše, nicméně jde o zajímavé téma. Věnuje se totiž rozdílům mezi muži a ženami, přesněji různým tvrzením s nimi spojenými. Však to znáte: ženy jsou horší řidičky, muži jedí více nezdravě… Ale jaká je pravda?
Revizorů se nebojím. Kupuju si roční tramvajenku, a tak můžu být v klidu. Zvláště nedám dopustit na revizory v tramvajích. Pravidelně se ke mně připlíží zezadu, mávnou mi před očima plackou a něco nesrozumitelného zamumlají.
Opustit byt a přestěhovat se ve vyšším věku do zařízení pro seniory? Pro někoho to může být nepředstavitelná až krizová životní situace. Moje zkušenost je však zcela opačná. Bylo to jedno z mých nejlepších rozhodnutí v životě. V novém novém domově jsem velmi spokojená.
Určitě nejsem jediná, kdo s chutí nakupuje věci, které se dle reklamního letáku jeví levnější než jindy. Věci v akci. Studuji reklamní leták nejbližšího marketu a píši si seznam. Pak si ho proškrtám. Ta část mého já, která je víc při smyslech, mi řekne, že to vlastně všechno nepotřebuji.
Je podzim. Údolí Ostravice. Severovýchodní Morava. Beskydy. Na úbočí Lysé Hory je vsazena dřevěná chalupa, která tvoří kolorit zdejší přírody. Na zápraží sedí stařec. Nedávno slavil devadesátku. Požehnaný věk.
Kdysi, už je to hodně dávno, jsem se skamarádil s malým, asi šestiletým klukem. Přesněji řečeno, nejdříve jsem se skamarádil s jeho matkou. Hodně jsem se s ní skamarádil. Protože žít se musí. Zejména, pokud je vám jenom třicet.
Luboš je posedlej svým osmiletým vnukem. Při každý příležitosti nadšeně vypráví, jak Kubíček krásně sáňkuje, jak spapal pět knedlíků, jak dostal jedničku z vlastivědy a podobně. Nevadí nám to, jen Láďa občas pronese ironický dotaz: „Tak jakpak se nám Jakoubeček dneska vykakal?“
S lidmi jsou potíže. Aby ne. Tak to s nimi chodí od dob stvoření světa. I když vznikly a vznikají různá vědecká i pseudovědecká poznání a doporučení, jak na to, abychom více rozuměli sami sobě i druhým. Moc to nepomáhá. Každý vidí to, co chce vidět, slyšet to, co chce slyšet.
Manželka trvá na tom, že mě musí doprovázet k lékařům. Tam se chová, jako bych byl hluchý, slepý, nesvéprávný. Komunikuje s doktory jako bych tam nebyl, já přitom stojím vedle ní. Stejně se chová při rodinných sešlostech. Nejhorší je, že to myslí dobře. Neuvědomuje si, že mě tím ponižuje.
Zasmušilé ráno. Mám rehabilitaci a špatné svědomí. Včera večer jsem objevila v diáři termín. Na odpoledne. Ach jo. Musím se sestřičce omluvit.
Ženy a muži, každý jsme rozdílní, a to je na tom to pěkné. Vzájemně se doplňujeme. A i když jsme v partnerském vztahu šťastné, stejně si potřebujeme občas vyhodit z kopýtka. Podobně jako muži.
Kraťasy, tílka bez rukávů, v ruce kelímek s pivem. Kšiltovka naražená do čela, takže není vidět tvář. Ale bříško vidět je, v přiléhavém tričku je vidět velmi zřetelně. A to tričko má nápis, rádoby vtipný. Třeba: Jsem líný a ležím si za tím.
Vrána k vráně sedá. A protiklady se přitahují. Tato dvě pořekadla často používáme, i když si naprosto protiřečí. Kterým se tedy řídit při výběru partnera? Čím je člověk starší, tím více se přiklání k tomu prvnímu.
Ukázkový úvodní text článku
Jaruna je dobrá duše, něco jako Svatá matka Tereza. Kde může, tam pomáhá, naše parta by bez ní byla ochuzena o hluboce lidské události. Uvařila nám například ranní česnečku po divoké oslavě Karlových narozenin, Mirdovi zkrátila kalhoty, Milošovi připomněla svátek jeho ženy…
Kdyby se žena vyššího věku v současné době začala striktně řídit radami, které se na ní valí ze všech stran, zemřela by do měsíce. Hladem, fyzickým vysílením, psychickým vyčerpáním, depresí ze svého selhání. Z toho, že nedokáže být dokonalá šedesátnice.
Jarda odchází do důchodu. Je mu pětasedmdesát, dělal spoustu let navíc, celej život na jednom fleku, v muzeu malebného středočeského města. Odmakal tam přes půl století, najednou ale řekl: „Dost, končím, je nejvyšší čas, už jsem tam pomalu jeden z nejstarších exponátů.“
Stárnutím přibývají neduhy, ale je zase více svobody. V zaměstnání nemůžete potkat psychopatické nadřízené, protože jste v důchodu. Nikdo na vás už nežaluje a ty, co jste nemuseli, tak ty nepotkáváte.
Pocítili jste někdy, že je vám nepříjemné, že se sebou musíte stále být? Já ano. Někdy bych si chtěla od sebe odpočinout. Tak jako můžu od ostatních lidí, včetně těch, které mám moc ráda. Jenže to nejde.
Za svých 10 let prodeje zmrzliny jsem měla nejen příjemné a veselé zážitky, ale také spoustu nálezů. A tak jsem prováděla i malé dobré skutky.
Líný, znuděný, požitkářský, sobecký, lajdácký. Těmito různými formami se dá přeložit výraz goblin mode, který byl vyhlášen slovem loňského roku. Na anketě o nejzajímavější a nejpoužívanější výraz se podílí stovky tisíc lidí z anglicky hovořících zemí celého světa.
Asi jako každý z nás, i já jsem přivítal zastropování cen energií. Každá koruna dobrá, zvláště v této nelehké době, a tak jsem se rozhodl, že půjdu ještě dál. Naordinoval jsem si od prvního dne nového roku zastropování svých neřestí.
Když si tak čtu komentáře různých článků (kdekoliv), dýchne na mne vždy jedovatý dech závisti. Neboť lidé jsou od přírody bohužel takoví. Závidí se všechno a všem bez rozdílu.
Většina novoročních předsevzetí padá do tří týdnů. Proto vznikl příběh o nejdepresivnějším dni roku – dni porušených předsevzetí. Kolem této pověry se točí mnoho zajímavostí.
Jak na Nový rok, tak po celý rok – tuhle pověru nebo co to vlastně je, zná každý. Stala se předpisem k užívání 1. ledna. Uvědomil jsem si to, když při silvestrovském mejdanu kámoška Jája spráskla ruce se slovy: „Já káča pitomá zapomněla koupit mouku a doma nemám ani špetku. No to je malér!“
Ne, opravdu nesním o Vánocích bílých. Jeden z největších zážitků letošního roku ze Štědrého dne mne přesvědčil, že Vánoce mohou být zářivé úplně jinak.
