Ve starých dopisech můžeme překvapivě objevit i dávná tajemství svého života. Ať už to jsou dopisy milostné, úřední, odpovědi na nejrůznější inzerci, zejména na inzerci seznamovací.

Bylo by určitě zajímavé si dát práci a popsat třeba jen malý úsek svého života podle těchto dávných dopisů. Hodně z nich mám pečlivě schovaných v zásuvce svého psacího stolu. Nejsou pochopitelně všechny, ale přesto dají určitý, byť omezený pohled na jednu fázi mého života. V tomto případě na tu fázi velmi mladou. Na čas hledání a objevování svých možností a svého místa v životě.

Velkou část těchto dopisů tvoří korespondence s mojí šestnáctiletou plzeňskou láskou po dobu mých tamějších studií. Je tomu už hrozně dávno, více než šedesát let. Ale vzpomínky na tanečky a skvělý Zlatý hrozen v kavárně Krym a následné noční randění a milování v lochotínském parku se zcela z podvědomí vymazat nedají. Tehdy to však na delší čas výrazně ovlivnilo nejen moji psychiku, ale bohužel negativně i mé studium. Možná lze úspěšně absolvovat obojí, ale já to tehdy nezvládl.

Je mi líto člověka, který ztrácí své vzpomínky. A hlavně ty vzpomínky příjemné. Lidská paměť je mnohdy zrádná. Zejména, když člověk přijde do let a začne mít s pamětí problém. Jako třeba já. Je ovšem otázkou, co vlastně začne zapomínat. U mne je ten proces zapomínání možná až trochu neobvyklý. Občas mám problém si vzpomenout na to, co jsem dělal a o čem jsem mluvil minulý den.

Ale stále a velmi živě mám před očima obraz starý více než již vzpomínaných šedesát let. Je to obraz svlékající se mladičké dívky, posléze oděné jen zářivým svitem měsíce, obraz mládí, milujícího se pod hvězdnatým plzeňským nebem. Obraz tak podmanivý a inspirativní, že jsem mu neodolal a posléze se objevil i v mém prvním románu Zrcadlo nesplněných přání. Obraz, který bez problémů překryl i moje, tehdy neúspěšné, studium.

Ve staré korespondenci se dá dnes najít mnoho zajímavého. Třeba i ta skrytá, dávná tajemství našeho života.

FOTO: Pixabay