Tak jsem zase jednou, když jsem v noci nemohl spát, spekuloval o marnostech a přednostech našeho světa. Vzhledem k tomu, že se již dlouhá léta zabývám biblickou a židovskou historií, podvědomě jsem si přehrával v hlavě některé známé citace z  biblických Knih Moudrosti a Kazatele. Všem nadšeným životním optimistům ale radím, aby tuto kapitolu raději přeskočili.

Jako první mi hlavou proběhla myšlenka z páté kapitoly Knihy Moudrosti:

„Pominuly ty všechny věci jako stín a jako posel, který prudce běží, jako lodi, kteráž přešla zdutou vodu, jejížto šlépěje, když přejde, nelze nalézti, ani proražené cesty její mezi vlnobitím… Tak i my, zrodivše se, zhynuli jsme“.

Když jsem si ji ale v hlavě několikrát promítl, uvědomil jsem si, že tato biblická kniha sice sluje Knihou Moudrosti, ale zmíněná myšlenka moc optimistická není, i když je drsně pravdivá. Tak daleko jsem snad v myšlenkách ještě nedošel.

Ovšem došel jsem k další biblické myšlence, která je mi už daleko bližší. Ta je z druhé kapitoly Knihy Kazatel:

„Zdaliž není to chvalitebné při člověku, jísti a píti,
a učiniti životu svému pohodlí z práce své?“

To je ovšem protipól k myšlence předchozí. Tak nevím. Ale myslím si, že se ocitám většinou někde uprostřed.

Proč člověk dělá právě to, co dělá, a proč nedělá něco úplně jiného a užitečnějšího? A co je vlastně to užitečné? Proč musím zrovna v  noci přemýšlet o smyslu našeho života, a hlavně o smyslu svého psaní. Je to až skoro hamletovský problém. Psát, nebo nepsat? Toť otázka. Ale hned mne napadne, že je to hloupá otázka.

Ale proč mne takové myšlenky napadají právě v čase, kdy bych měl spát? Není proto divu, že často usínám až nad ránem.

Čtvrtá hodina noční se kvapem blíží, a tak jsem raději obrátil své myšlenky do žhavé současnosti.

Proboha – volby. A plíživý defétismus je rázem zpět. Ještě že mě napadlo také něco pozitivního, a tak si beru notes a dělám si pár poznámek pro lepší čas. Přitom jsem si připomněl ještě jednu citaci, která je, bohudíky, daleko optimističtější. Je opět z Kazatele, tentokráte z jeho šesté kapitoly:

„Všecka práce člověka jest pro ústa jeho, avšak duše jeho nemůže se nasytiti“.

A tak, konečně uspokojený, unavený a všemi svými záměry nenasycený, jsem konečně usnul.

                                             * * *