Renata Pospiechová
Obec: Velké Hoštice
„<p>Letošní zima s přívaly sněhu a mrazem přivádí mé dva vnoučky - 4 a 7 let - v úžas a nadšení. Dá se sáňkovat i bobovat, bruslit a lyžovat. Opakovaně jim vysvětluji, že takovéto zimy bývaly za mého dětství a mládí běžné.</p>“
Renata Pospiechová
„<p>Čas letí jako bláznivý, já nechytím ho ani vy. Naprosto přesně to zpíval Karel Gott. Je třeba se občas zastavit. Zabilancovat. Takže teď - jaká byla moje druhá polovina loňského roku z hlediska kulturních zážitků?</p>“
„<p>Kde jsem byla a co jsem dělala 17. listopadu 1989, přesně nevím. Zřejmě jsem, jako každodenně, pečovala o našeho tehdy čtyřměsíčního syna. Ostatně o tom, co se děje v Praze, jsme nic nevěděli.</p>“
„<p>Má dcera – lehce přes čtyřicet let – se předevčírem, tedy 7. 11. zeptala kolegyň v práci, jestlipak vědí, co je dnes za datum. Nevěděly. Šťastné to ženy. Šťastná to generace. To my tohle věděli od dětství. Už díky lampiónovým průvodům. Ostatně ty byly fajn.</p>“
„<p>Nemám ráda podzim a zimu přímo nesnáším, ale protože nechci být pesimistou, snažím se na tom nynějším ročním období nalézt něco pěkného, nebo aspoň pozitivního.</p>“
„<p>Prázdniny bývají příjemným a odpočinkovým, ale také zážitkovým obdobím. Při slovním spojení nezapomenutelné prázdniny se mi vybavila má první cesta k moři.</p>“
„<p>Na to srpnové ráno nikdy nezapomenu. Bylo 21. 8. 1968. To ráno nás vzbudila máma, byla ubrečená a řekla: "Vstávejte, Rusi jsou tady." Bylo mi devět a moc jsem toho ještě nechápala. </p>“
„<p>Po klidném posledním noclehu v Messině následovalo poněkud hektičtější ráno. S kufry a batůžky jsme se totiž statečně ráno postavili na autobusovou zastávku a čekali na autobus, který nás měl podle jízdního řádu odvézt na nádraží. Autobus však nejel a nejel.</p>“
