Nebylo mi ani dvacet, když jsme byli k našemu nemalému zděšení osvobozeni spojeneckými vojsky. Byla jsem naštvaná, ale i demotivovaná. Zklamání z toho, že nás čeká další utužování politických názorů mi vzalo chuť dál studovat a našla jsem si práci s bytem v Severních Čechách. Když jsem se odtamtud po dvou letech vrátila k rodičům do Prahy, čekalo mne zajímavé setkání. S mým tátou prodával v Pramenu generálmajor Kamenický.

Jak přišel můj táta k takovému parťákovi? Udajně tak, že pan generálmajor dal na letištní plochu naskládat balíky slámy, aby to spojenecké armády neměly s naším osvobozováním zase tak jednoduché. Že ho za to degradovali je dneska srandovní, ale věřím, že jemu zas tak do smíchu nebylo. Možná byl i rád, že ho armáda nedala do lochu.

Za celou dobu, co ho pamatuju v krámě, nedal své zklamání ze změny své společenské pozice najevo. Vyprávěl o svých služebních cestách do Moskvy i na Kubu. Bylo pro mne tehdy velmi zajímavé, že tam viděl něco jiného, než psal tehdejší tisk. O Kubáncích třeba prohlásil, že mají v jedné ruce flašku, v druhé ruce ženskou a třetí ruku na práci už nemají. Problematika Kubánců je složitější, ale chci ukázat, že pan generálmajor měl i smysl pro humor. Co viděl ve světě jej v oddanosti KSČ moc neposílilo. A věřím, že nebyl sám. Slyšela jsem, že důstojníků, kteří nespolupracovali na našem osvobození  spojeneckými vojsky bylo víc a že také oni opustili armádu. Jenže s tím se tehdejší noviny také nezabývaly.

Já se po nějaké době vydala zase do světa, tentokrát na Šumavu, takže další informace o generálmajoru Kamenickém už pro vás nemám. Táta je už 20 let na onom světě a pan Kamenický nejspíš také. Proč tedy o tom píšu?

Protože já se generála-prezidenta nebojím. Generálmajor, kterého jsem poznala za tak nečekaných okolností, mne tehdy přesvědčil, že na takovou funkci nemá každý. Věřím, že náš nový prezident ustojí lecjaké zvraty, protože už něco viděl a zažil. Jeho komentáře k válce na Ukrajině v době, kdy ještě nekandidoval na prezidenta, byly střízlivé a rozumné. Volební kampaň v telezizi jsem nesledovala, protože ctím citát jednoho pana spisovatele:

"Televize nahražuje myšlení a já myslím docela rád."

A už Werich upozorňoval:

"Tak babička, pro kterou vždy byla válka s lidojedy legrace, tu babičku za pár dnů zabila volební agitace!"

Jsem pětinásobná babička a vnoučata mě budou ještě potřebovat :-). Doufám, že můj článek pomůže odlehčit situaci, která opravdu není jednoduchá. Kdo ví, co ještě budou muset naši politici řešit a co budeme řešit my. Jestli se u toho budeme vzájemně osočovat, bude to ještě horší. Takže - nebuďme ve při ani vepři!