Píšu o tom, protože se co dva týdny scházíme s kamarádkami a říkáme tomu, že probíráme nástrahy současného světa. Shodly jsme se, že toto je jedna z nich. Každá z nás se stala takzvaně nevlastní babičkou. Jedna kamarádka říká, že její muž je naštvaný, protože mu úplně cizí patnáctiletý fracek říká dědo. Tedy, není cizí, je to syn paní, se kterou žije jeho syn. Nejsou ani sezdáni, přesto kluk automaticky používám oslovení „dědo“ a „babi“. Evidentně už jeho životem takových nevlastních prarodičů prošlo víc.

Myslím, že tento přístup není dobrý. Stejně jako rodiče jsou jen jedni, měla by tato zásada platit i u prarodičů. Vadí mi, když žena navazuje nové známosti a chce po dětech, aby jim říkali „tátové“. Táta je přece vždy jen jeden, stejně tak máma. Něco jiného jsou případy, kdy někdo vychová cizí dítě odmalička, přijme ho za vlastní, mají krásný vztah. Mnoha nevlastním otcům děti říkají „táto“, ale často jde o případy, kdy s tím vlastním měli špatný či žádný vztah. I maminkou se samozřejmě může stát žena, která dítě neporodila, ale vychovala a je vlastně mámou mnohem lepší než ta pokrevní.

Ale v případě prarodičů jde o něco jiného. Myslím, že současné zmatky v uspořádání rodin, to, jak se lidé často rozvádějí a přivádějí děti nových partnerů, by neměly vyústit v to, že mně kdekdo bude říkat „babi“. Mladí to nechápou. Jeden syn mi řekl, že se neumím vyrovnat se stárnutím, že mi proto oslovení vadí, že se dělám věčně mladá. Možná na tom něco je, mně oslovení „babička“ evokuje starou paní v šátečku a to já nejsem.

Myslím, že děti to dnes mají těžké, pokud žijí v různě se rozpadajících a znovu vznikajících rodinách. A trvám na zachování určitých tradičních modelů mezi nějž řadím i to, že každý má jen dvě skutečné babičky a skutečné dědečky. Možná to někomu bude připadat jako bezvýznamné slovíčkaření, ale já si myslím, že by se o takových věcech mělo mluvit. Neustále se rozebírají nové trendy, korektnost, co se říkat smí a nesmí, ale málokdo se ohlíží na to, co vadí nám ve vyšším věku. Nemyslím, že je nutné se ve všem přizpůsobovat a vše nové přijímat. Mám ráda nové trendy, novou módu, ráda mluvím s mladými lidmi, ale nebojím se jim říct, pokud mi některé z jejich názorů a toho, co prosazují, připadá pitomé. Dnes se kdekdo kvůli něčemu uráží. Podivuhodné je, že když se kvůli něčemu ohradí starší člověk, málokdo to respektuje a hned je označen za starého bručouna. Chtěla jsem toto téma otevřít, znát názory jiných. Ale my s kamarádkami máme jasno – babičkami cizích dětí nechceme být.

(Autorka si nepřála uvést celé jméno, ale redakce ho zná... Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)