Toníček. Když nyní kluk dostane toto jméno, je vysoce pravděpodobné, že se tak jmenuje jeho táta, děda či někdo z předků. „Antonínové jsou v předávání svého jména na syna velmi aktivní, loni jich ho předalo přes třicet procent. Stejně tak udělala přibližně čtvrtina otců nesoucích jméno Václav a Jindřich. V případě matek pak zhruba osm procent maminek jménem Ludmila pojmenovalo stejně dceru, o něco méně tak činily matky se jmény Natálie a Diana,“ říká Marek Rojíček, předseda Českého statistického úřadu. Ten nyní zveřejnil každoroční zprávu shrnující nejoblíbenější jména udělovaná novorozencům v České republice v minulém roce.

Vyplývá z ní, že Češi jsou poměrně konzervativní a jednoznačně přetrvává trend dávat srozumitelná česká jména. Samozřejmě se každý rok objevují jména neobvyklá, ba přímo šokující, nicméně jde spíše o výjimky. První příčku stále drží jméno Jakub a u dívek Eliška. Jakub je nejoblíbenějším jménem už dvanáct let po sobě, Eliška jedenáct let. Je tedy jasné, že pokud někdo nyní dává dítěti jedno z těch jmen, musí počítat s tím, že nikdy nebude vyčnívat z davu a navždy bude jeden z mnoha ve své generaci. Ale to zřejmě rodičům vůbec nevadí.

Jakub sesadil z pomyslného trůnu Jana. Stalo se to v roce 2011 a od té doby vládne. „Jan, který byl loni na druhém místě, se přitom v první desítce nejčastěji dávaných chlapeckých jmen objevuje každoročně už od roku 1950. Jakub se oproti tomu do první desítky dostal až v roce 1984. Třetí pozici loni obsadil Matyáš, který v první desítce figuruje od roku 2010,“ vysvětluje Marek Rojíček.

Více než třetina současných českých Honzíků dostala své jméno proto, že se tak jmenoval jejich táta.

Čím to je, že se některá jména v rodinách často dědí a jiná ne?

Za mnoha případy se skrývají zajímavé příběhy, tajemství z rodinné historie. Tady je vyprávění jednasedmdesátileté Anny Novotné z Ostravska: „Můj manžel se jmenoval Václav. Měli jsme syna Václava, který tragicky zemřel, když byl malý. Loni zemřel i můj muž. A pak jsem v té těžké době zažila snad nejkrásnější den svého života, když přišla vnučka mé sestry a řekla, že se rozhodla dát chlapečkovi jméno Václav. Že prý měla strejdu moc ráda, že si dříve, než byla sama těhotná nedovedla představit jaké to je přijít o dítě, ptala se, jestli by mi nevadilo, kdyby přišel na svět nový Vašíček, tak trochu náhrada těch mých dvou. Já byla tak dojatá. A Vašíčka teď chodím vozit.“

A další příběh, tentokrát je hlavní aktérkou sedmadvacetiletá Klára. „Šílím. Moje tchyně si uvzala, že se můj syn musí jmenovat po tátovi. Můj manžel je Jindřich. Mně to jméno připadá otřesné, jenže on je Jindřich po svém tátovi, ten byl Jindřich po svém. Zdá se, že jejich rodina zkolabuje, když kluk nebude zase Jindřich. Manžel se tváří, že je mu to jedno, já neustále navrhuju nějaká hezká klukovská jména, ale tchyně mi řekla, že to snad nemyslím vážně, že neuctívám tradici a tak. Myslím, že kvůli toho ještě bude dusno, ale já rozhodně malému takové jméno nedám.“

Pozoruhodné je, že právě Jindřich je třetí nejčastěji děděné jméno a vůbec nejde o jméno, které by mizelo, stávalo se takzvaně nemoderní, spíše naopak.

Holčičky dostávají jméno po matce mnohem méně než kluci, zpravidla to jsou jen čtyři procenta českých děvčátek.

Nejoblíbenější jsou nyní holčičí jména Eliška, Viktorie a Anna, ta dostávaly dívky loni nejčastěji. Právě Anička je ovšem mezi dívčími jmény poměrně často děděná a jednoznačně oblíbená už dlouhá léta. „Anna patřila mezi deset nejoblíbenějších dívčích jmen i v polovině minulého století a na výsluní se postupně vrací od devadesátých let,“ vysvětlil Marek Rojíček.

Je tedy vysoce pravděpodobné, že v rodinách, v nichž nyní dívky dostávají jméno Anna, se už mezi předky nějaké Aničky vyskytovaly, ty se totiž zpravidla vyskytují v téměř každé rodině.

Závěry statistiků za loňský rok jednoznačně ukázaly, že Češi, kteří nyní mají děti, se drží tradic a těch, kteří se jmény experimentují, je menšina.