Včera mi volala kamarádka a místo pozdravu mi řekla: Eli, zemřela nám Božka. Stojím u okna a mlčím. Božka už je na pravdě boží, určitě se na mě dívá a já ji do nebe posílám vzkaz. Už máš klid a já Ti ho přeji z celého srdce.

Byly jsme spolužačky od druhé třídy. Bydlely jsme na stejném konci naší dlouhé vesnice, někdy jsme se hádaly a zlobily na sebe, ale většinou jsme byly v pohodě.

A pak jsme nastoupily spolu i do učení, Božka byla v práci šikovnější, mě ta práce nebavila. A tak jsem z oboru rychle utekla a nějak jsme se sobě ztratily.

Máte to taky tak, že s některými lidmi se delší dobu nevidíte a když se potkáte, navážete bez problémů a pokračujete, jako byste se viděli včera? Tak jsem to měla s Božkou.

Vdávala se mladá a než jsem se za tři roky na to vdala já, ona už měla dvě děti, krásné kluky. Ale to už jsme bydlely každá jinde. Jednou nastoupím s mými dětmi do autobusu a vidím Božku se svými kluky a v hlubokém kočárku větší miminko. Nadšeně se skloním nad kočárek a své tříleté dcerce ukazuji děťátko v kočárku.

Je to holčička Pavlínka a je mentálně postižená. Navždy v ní zůstane duše malého děvčátka. Je mi smutno, ale obdivuji Božku, která nese svůj kříž statečně. Pere se s osudem, který ji nebyl vůbec nakloněn a přesto je vždy dobře naladěná.

V té době ji opustil manžel a ona zůstala na tři malé děti sama. Ptala jsem se jí, jak to zvládá? No není to žádná sranda, děti mě potřebují, chtějí jíst, musím je oblékat. A on ani nepošle alimenty, no tak jim navařím cibulačku, na nic lepšího nemám, a pak zase bude dobře.

Naše další setkání během let byly spíše náhodné až do doby, kdy jsme se spolužáky "dospěli" a začali jsme organizovat třídní srazy.

Pravidelně přicházela i Božka, které už před nějakým časem lékaři diagnostikovali roztroušenou sklerózu. Rok od roku se její stav zhoršoval a ona statečně bojovala hlavně kvůli Pavlínce. Při posledním srazu pro ni přijel mladší syn, který nás naložil do auta a odvezl domů. Maminku opatruje a je k ní velmi milý. Když mu děkuji za sebe i za to, jak se chová k mamince, tak mi odpoví: to je nic proti tomu, co pro nás za svůj život udělala ona, máme ji co vracet.

Pak přišel covid. Doba, která nebyla lehká pro nikoho z nás. Zvoní mi telefon (špatné zprávy se dnes šíří rychle), volá Božka a tichým, sotva srozumitelným šepotem mi říká „Pavlínka odešla.“ Pláčeme obě, smutníme, ale já vím, že je to to nejlepší, co se mohlo Pavlínce stát. A vím, že to ví i Božka.

Její čas se taky krátí.

Nemoc se nedá zastavit.

Včera dohořela svíce.

A já vím, že z mého života odešel vzácný statečný člověk.

Čest její památce.