Povídání o čemkoliv po vyřízení korespondence či po Vašich představeních dlouho do noci. Milovala jsem ty vzácné chvíle, kdy jste nemusela být a nebyla za hvězdu.

Nebo ty úžasné dovolené v partě s Vaší rodinkou v Chorvatsku či s klukama ve Španělsku, i na mojí chatičce na samotě, kde od Vás nikdo nemohl chtít podpis, jsme si všichni užívali.
Nebo v duchu vidím ty Vaše rozzářené oči, když jste se vrátila ze zahraničního zájezdu a rozsvítila vytoužené celostropní osvětlení celého „salónu“, které jsme Vám mezitím s Jardou vyrobili. Bože, mohla bych tu vyprávět hodiny, týdny...

Chybíte mi, hrozně moc mi chybíte. Byla jste mi vlastně vším – kamarádkou, moudrou rádkyní, mentorem, takovým mým Guru. Co jsem vůči Vám vlastně byla já –  společnicí, překladatelkou, sekretářkou (dnes se tomu říká manažerka; já tomu říkám „holka pro všechno“, ale nikoliv
v hanlivém slova smyslu). Pamatujete? Vždy, když jste vyslovila obavu, že mne moc zatěžujete, vysvětlila jsem Vám své životní motto: „Potřebuji, aby mě někdo potřeboval.“ Zejména když...

Seznámily jsme se vlastně v nejhorším, nejbolestnějším momentu mého života – tenkrát mi zemřela maminka. Bylo mi dvacet (Vám o 16 víc), životem nepolíbená, a hlavně – jak víte – neměla jsem tím pádem vůbec nikoho, nikoho = dodnes nevím, kdo byl můj otec, žádná babička, dědeček, teta, strýček. Absolutně žádné příbuzenstvo, prostě sirotek bez známky sebeúcty.

Fakt netuším, kam by se bývaly ubíraly moje kroky, kdybych Vás nepotkala.

Posměšky ve škole (byli jsme strašně chudí) jsem překonala tím, že jsem byla při všech studiích premiantkou nejen ve třídě, ale i na celé škole. Ve všem jsem chtěla být nejlepší, i v tom mém sportu, kde jsem to dotáhla až do reprezentace (a byl mi oporou, únikem vlastně celý život).

To až teprve Vy jste mě doslova naučila, co je to sebevědomí.
To až teprve Vy jste mi připomínala, co všechno jsem sama dokázala, a naučila mě vážit si sama sebe.

To Vy jste mě doslova vychovávala. (Dodnes si – i druhým – často připomínám to Vaše moudro: „jsou věci, které se dělají, a jsou věci, které se prostě nedělají.“) Ovšem nasadila jste mi zároveň do života laťku pěkně vysoko.

To Vy jste mě brala do nejlepší společnosti a seznámila mě s řadou osobností – umělců, herců, režisérů. Stihla jsem Vám vůbec říct, jak nesmírně mě to obohatilo, jak jsem Vám vděčná a jak si toho nesmírně vážím?

Nejspíš jsem se taky nestihla ani omluvit za to, že jsem po „revoluci“ začala naše přátelství zanedbávat. Ta moje firma, kterou jsem hned založila, mě úplně pohltila. Neměla jsem prakticky ani víkendy. Ale věděla jsem, že o Vás vzorně pečuje Vaše rodina. Tu já jsem bohužel nikdy nezažila a teď netuším, co se mnou (po mně) bude.

Jo, taky jsem nesplnila ten úkol, co jste mi dala – dopsat a vydat všechny ty až neuvěřitelné příběhy z mého života. Zůstaly v šuplíku. Ale jsem v tom nevinně. Snažila jsem se, ale dodnes nesehnala editorku. A Vy víte, že já neumím fabulovat, neumím k vyprávění, byť prý poutavému (soudě z reakcí při mých besedách a po rozhovorech pro Paměti národa), napsat tu „omáčku“.

Milá moje Carmen, už Vás dál nechci nudit. Víte, asi byste dnes neměla ze mne radost. To ze mne mluví ta totální samota a rezignace z tolika ran a zklamání. Ne nebojte se, nekňourám, nestěžuju si (nikdy), jen jsem si s Vámi potřebovala – jako za starých časů – prostě popovídat aspoň touto formou. Moc mi to pomohlo.

Chybíte mi, strašně moc mi chybíte! Chybí mi kamarádka pro smysluplný dialog.

Vaše Jana