Začnu od začátku. Ze základní školy jsem šla na dvouletou ekonomickou školu. Obor mě nebavil, stejně tak práce v kanceláři. Monotónnost psaní na stroji mě ubíjela, ženské osazenstvo omílalo stále dokola do omrzení stejné téma – vaření, sňatek, rodina, a tak jsem uvítala odchod na mateřskou dovolenou. Ovšem po ukončení jsem znovu nastoupila do kanceláře, kde jsem vždy vydržela jen rok a půl.

Ukončila jsem dálkově střední ekonomickou školu, blížila se ke třicítce a říkala si To přece nemůže být všechno.  

Jednou jsem narazila v novinách na inzerát, kde PIS vypisovala roční kurz pro průvodce Prahou. Přihlásila jsem se a po absolvování přijímací zkoušky byla přijata. Problém začal po několika měsících, kdy současná práce mně odmítla poskytnout volno na odborné vycházky po památkách. 

Přemýšlela jsem, jak z této situace a narazila znovu na inzerát, kde Konzervatoř hledala uklízečku. Byla to jediná možnost, jak mít přes den volno, neboť úklid byl v ranních hodinách od 6 do 7,30h. Byla to obrovská změna, dcerka byla ve školce, já měla celý den pro sebe. Když jsem si uvědomovala, že jsem vlastně podle lidí svobodná matka a ještě k tomu uklízečka, tedy dno společnosti, začala jsem se hrabat nahoru. Ráno, když jsem s koštětem myla podlahu ve třídách, v hlavě jsem měla Brauna, Brokoffa, Dienzenhofera a všechny stavitele, sochaře, malíře, co působili v Praze. Učila jsem se jazyky, připravovala se na průvodcování. Odpoledne jsme se věnovaly se sestrou domácnosti a dceři se synovcem. On to vlastně byl takový úklid v celém mém dosavadním životě.

V roce 1988 jsem začala průvodcovat v češtině. Ani jeden z jazyků, ve kterých jsem chtěla průvodcovat, mi nebyl povolen. Provázela jsem školy, závody, seniory apod. Práce mě bavila. Po roce přišla změna v podobě sametové revoluce a s ní boom turistů, hlavně italských. Turisté se jen hrnuli a jelikož byl nedostatek lidí ovládajících cizí jazyky, byla jsem v jednom kole. Zapůsobila na mne atmosféra Italů, byli pořád v dobré náladě, veselí, spontánní, hluční a štědří. Po letech, kdy se mně život uzavřel ve čtyřech stěnách, ať už kanceláře či domova, jsem si najednou připadala jako v jiném světě. Těšilo mě, když jsem viděla, že se jim Praha líbí, že jsou nadšeni, těšil mne i jejich zájem o mne.

Dcera, premiant třídy, se dostala na základní jazykovou školu s výukou angličtiny, pak následovalo gymnázium. Synovec se přihlásil na vysokou školu a já taky. O rok později se přihlásila na vysokou školu i dcera. Jeden krátký čas jsme se spolu s dcerou vídali na FF UK, ovšem každá v jiném oboru. Později dcera přešla do Pardubic, kde vystudovala angličtinu.

Vystudovala jsem italštinu na Filosofické fakultě. Se zatajeným dechem jsem naslouchala přednáškám o italské literatuře, dějinách, stejně tak jsem se těšila na přednášky filosofie a další. Jelikož jsem studovala ve stejné době jako dcera a synovec, oba dva mě pomáhali se syntaxem a sémantikou, dokonce mně jednou vypracovali seminární práci. Bedlivě sledovali, jestli se připravuji na zkoušky a když jsem zkoušku odložila na pozdější termín, zlobili se na mě. A sestra Ingrid nám všem vydatně pomáhala a starala se o nás všechny. Po absolvování fakulty jsem se vrátila na povinnou praxi do Konzervatoře, tentokrát za katedru na výuku italštiny budoucím operním zpěvákům.  

Italové a průvodcování se stalo mou celoživotní láskou. Italštinu jsem začala v těhotenství, abych unikla duševnímu trápení a už jsem u ní zůstala.   

Když jsem začínala průvodcovat, kolegyně mi říkala: „Průvodcování má výhodu, musíte se po celý život vzdělávat. A je to zajímavé.“ Táta mi říkal: „To není práce. To je zábava.“, s ironií v hlase. Poznala jsem mnoho lidí, časem jsem jezdila s italskými turisty i do ciziny, pobývala v Itálii jako delegát, po večerech vyučovala na soukromé jazykové škole.

Samozřejmě je zde i onen rub mince. Průvodcování se moc neslučovalo s rodinou, dcera těžko snášela moji práci a muži také nebyli nadšeni. Jak pronesla kolegyně: „Oni se mi muži bojí.“ Takže Ogni medaglia ha il suo rovescio.