Fleky na šatech a rozplácnutí se na chodníku stačilo! Potřebuji se ve zdraví vrátit domů.

Dnešní nepohodu odstartovalo obyčejné zaspání, které nastaví zrychlené kmitočty u všeho, co následuje po zjištění, že budík stávkoval. Přichystaný lék, který musím po ránu pozřít na lačno, jsem svou zbrklostí odfrnkla kamsi pod pohovku. Nebyl čas jej lovit. Aspoň se napiji čaje, říkám si, ale ani k tomu nedošlo. A poté, co jsem se vypotácela z baráku, podjely mi na namrzlých schodech nohy, čímž vyloudily podivné škubavé kreace mé maličkosti a já se poroučela v „mišelinkovém“ kabátě jako vorvaň k zemi. Snad mne nikdo neviděl, fňukala jsem si pod nos a belhala se na metro.

Ve vlakové soupravě jsem se s bolestí v zádech usadila na ještě neobsazené sedadlo, bylo to o chlup. Výrostek naštvaně sykl, nicméně svůj boj o volné sedadlo nevzdal a přes uličku zabodoval v rozstřelu s jinou starší osobou. Já se mezi tím smiřovala s mou ranní útrapou. Trhla jsem si zády při pádu, auauau, a nové šaty, neplánovaně nabatykované černým čajem, budou asi na odpis. Žralo mne to – nové šaty! Kruci! Jak se mi to mohlo stát?

Hrnky mám ve zvyku uklízet dnem dolů. Je to praktické. Bafnu hrnek za ucho a bez dalších manipulací jej přemístím na linku či stůl a mohu nalévat. Nu dnes, v réžii automatizmů jsem popadla hrnek za ucho, přemístila na linku a z konvice bezstarostně nalévala. A pak už jen ječela. Hrnek byl dnem vzhůru. Pohled na hnědou louži a mokrý svinčík všude okolo, včetně fleků na šatech, mne dostali do bezmocného vzteku. Než jsem si vše srovnala v hlavě, hnědá měňavka pomaloučku ztékala z potřísněné linky na podlahu. Kap, kap, kap.

Pohled na hodinky mne ujistil o mém velkém zpoždění. „Už musím utíkat, nebo nestihnu školení!“ velím sobě s povzdechy zoufalství, „není čas se převléknout, však na toaletách se dám do pořádku“. Opustila jsem čajový nepořádek a běžela na městskou, ehm jak, to už víte.

V učebně jsem v lavici seděla déle, než je zdrávo, protože fleky na šatech jsem na toaletách nedokázala odstranit, naopak, ještě je zvýraznila tím, že jsem látku podmáčela. Tudíž mi nezbylo improvizovat a fleky zamaskovat plédem omotaným okolo pasu. Vypadala jsem jako pastevkyně ze salaše. „Chjóóóó. Už aby byl konec, jsem tady stejně marná, nevnímám, necítím se dobře,“ litovala jsem se. Ale to už jsem uslyšela tleskání, popadla kabát, pod který jsem s úlevou ukryla mou dnešní půvabnou salašnickou eleganci a vystřelila domů. Záda pobolívala, ale zpívala jsem si. Ovšem, to už také víte.

V teple domova jsem prostřednictvím videohovoru nepříjemné zážitky dne zrekapitulovala mé kamarádce Libušce, která ihned můj splašený den odlehčila slovy: „Jáňo, dej si panáčka, už na to nemysli, přeci i advent může mít své dny."