Projev, který jsem si jako třídní učitel připravil pro své svěřence na střední speciální škole, kdesi v Čechách nebo na Moravě. Ve třídě, kde je jedenáct postižených studentů, odmaturovali jen dva. Ostatní propadli u didaktických testů nebo u ústní maturity z odborných předmětů. Před nástupem studentů (všech jedenácti) na podium zazní píseň od Queen (The Show Must Go On).

-------------------

Carissimi mie, carramba – the show must go on!

Asi jsem byl v minulém životě Ital žijící v Londýně nebo fakt nevím.

Nevím, jak jinak, než s italsko-španělským temperamentem vyjádřit, jak jste mi přirostli k srdci a současně říct, že i když skončila naše vesnice v troskách pod ledovcem - život jde dál. (Nikdo z těch Švýcarů tam nezůstal, o všechno přišli, ale přežili. Všichni.)

Tak si to představte. Oni musí pokračovat. A my též. Musíme přijmout, ba dokonce obejmout, všechny naše porážky a děkovat pokorně, když nás navštíví úspěch a vítězství. Neboť nic není trvalé. Ani porážky, ani vítězství. Jak bychom byli schopni se opravdu radovat z vítězství, kdybychom nikdy neprohráli? Úspěch se rodí v bolestech, stejně jako my jsme přišli na tento svět. V bolestech.

A když už teď teoreticky tak dobře víme, že se obojí střídá, podívejme se na náš jídelníček. Ať už si to uvědomujeme nebo ne, také se v něm střídají hořká a sladká jídla. A ona pomyslná sladká tečka? Tu na kterou se všichni těšíme – snad na ni máme i nárok, že?

Už končím: Třído IT4 – pro mě jste vítězové, a to úplně všichni.

Děkuji Vám ze srdce za uplynulé čtyři roky, které jsem s vámi mohl strávit (pochopil jsem díky vám, že jsem autista jako vy) a přeji hodně zdraví a úspěchů nejenom vám, ale i vašim rodičům, kteří vás krmí, šatí a botí a vůbec vás ve všem podporují a fandí vám.

Přál bych si, abyste nikdy nelitovali svého rozhodnutí vybrat si naši školu, jakkoli vám to v posledních dnech přišlo jako velký omyl. A já věřím, že budete lepší než my. Protože z ničeho se učitel tolik neraduje, jako když je žák lepší než on...

Děkuji vám. A …we will NEVER surrender.