To jsme takhle jednou v létě jely našvihanou tramvají, já visela na tyči, čtyřletá Terezka se mě držela za druhou ruku a rozhlížela se kolem sebe. Nikdo jí nevěnoval patřičnou pozornost, a to se jí nelíbilo.

„Koukejte, jaký má moje maminka malý prsíčka!“ pronesla velmi nahlas jasným hláskem. V ten moment se všechny zraky upřely na malou holčičku a na její maminku, respektive na maminčina malá prsíčka. Celá tramvaj, doposud zamračená, se začala usmívat.

„Malý, ale hezký,“ prohodil mladík stojící vedle mě.

„To je ale šikovná holčička,“ pochválila Terezku sedící paní. Terezka byla spokojená a nevadilo jí, že se najednou drží úplně zpocené ruky a já že jsem rudá až za ušima. Dnes by už Terezka neřekla, že mám malý prsíčka, protože to dávno není tak docela pravda. Ze štíhlé maminky se časem stala maminka…plnoštíhlá.

Kuba zase moc rád lezl na klín sousedce Mirce a obdivně upíral svá nevinná očka na Mirčina prsa. Občas si i sáhl a sotva se naučil mluvit, prohlásil, že maminka pod tričkem nic takovýho nemá...  Jojo. Ty doby, kdy jsem byla jako proutek, jsou dávno pryč.

A doby, kdy jsem lezla každou chvíli na váhu, a lkala nad výkyvem samozřejmě pokaždé směrem nahoru, jsou ovšem taky pryč.

Ještě nedávno jsem na tu váhu lezla a kazila si tím den už od rána. Jenže můj jarní výlet s íčkem zapříčinil, že váha měla taky dovolenou. Na pár dní si mohla pod postelí odpočinout, a když jsem se vrátila, už se jí nechtělo zpátky do služby. Baterie odešla do věčných lovišť a mně se, dámy a pánové, náramně ulevilo. Od té doby jsem nožku na váhu nepoložila a je mi dobře. Nekazím si den, i když tuším, že se příjemný pobyt s kamarády docela určitě projevil výkyvem, jak jinak, než směrem nahoru.

Ráda bych touto cestou poděkovala vynálezci streče. Neboť streč je, jak známo, textilie se zvýšenou roztažností a pružností, a můj život stal se díky streči daleko příjemnějším.