Nezlobme se na vlastní stárnutí, i když k nám mnohdy není laskavé

Nezlobme se na vlastní stárnutí, i když k nám mnohdy není laskavé
FOTO: Jana Mesarčová

Nedávno jsem četla článek, v němž autorka tvrdí, že stáří je „potvora“. A že tu potvoru má ráda. Věřím. Nikomu totiž nepomůže nenávidět něco, co je tolik přirozené, neodvratitelné a pravdivé. Jednoduše – nemějme strach ze stárnutí a s odvahou mu nadělujme lásku.

„Připuštění si“ mého stárnutí nastalo v období, když mi na hřbetu rukou vystouply tmavé pigmentové skvrny a ústa mi ověnčily vrásky tak hluboké, že připomínaly při špulení rtů namalované kočičí vousy. Úsměv z mých niterních radostí pozbyl na půvabu a karikoval se do komických výrazů, který jsem však přijala s laskavostí.

Při pohledu do zrcadla jsem neomdlévala, neječela zoufalstvím, že už jsem stará a jednou nohou v hrobě. S kuráží zvědavce jsem si pořídila velkou lupu, abych si mohla vrásky s její pomocí až masochisticky prohlížet, a těm nejvýraznějším vráskám pak pomaloučku přiřazovat má životní trápení, svým způsobem odpovědná za perokresbu na mé pleti. Díky té soukromé vráskové retrospektivě jsem pocítila hlubokou vděčnost - spokojenost s tím, co jsem, kdo jsem, a že jsem prokazatelně ŽILA.

„Přesvědčení“ o mém zestárnutí jsem přijala okamžikem, kdy mi cestou z práce bolest v kyčelním kloubu zabránila stihnout přijíždějící městský autobus číslo 125, neboť jsem se nedokázala s patřičnou akcelerací pohnout, asi 30 m sprintovat, a tím spoj doběhnout. Bolest mi pouze dovolila, v kancelářském outfitu, nonšalantně si pokulhat a vyčkat v klidu na další spoj. Vše zlé je k něčemu dobré, říkala jsem si, a nabízený čas jsem využila k přehodnocení stavu mé kondice, protože podobné podrazy mi tělo, sic ne tolik výrazně, provedlo již několikrát. Stoupání do kopce, ale i prudší schody, si v poslední době vyžádaly odpočinek, nebo alespoň zpomalení. Na tůrách v houfu se má pozice rafana již propadla na pozici ocasní. Ále co, tož už nepolezu na stromy pro kešky, ferraty vyberu pouze B(éčkové), na superkopce se nechám vyvézt lanovkou a možná, i svézt dolů. Hlavně, že držím pohromadě.

„Strach“ ze stáří jsem si uvědomila, kdy jsem si hbitě nedokázala vzpomenout na dívčí příjmení mé babičky, nebo při stolové hře scrabble, když mi nešlo z nabídky sedmi písmen (jedno, že samých souhlásek) vymyslet slovo a vyskládat ho na herní plochu, anebo když jsem urputně lovila v paměti, kde jsem v sobotu byla okolo poledne. Tím pátráním v paměti mi úplně drhl mozek a do dušinky se mi nastěhovalo těkavé ticho, které se pomalu rozpouštělo do smutných vzpomínek na útrapy, které provázely při prohlubující se stařecké demenci mého tatínka, potažmo naši rodinu. Vzpomínám si, když mamince jednoho dne telefonovala bývalá kolegyně z druhé strany města, že tatínek žalostně stojí na tamní rušné křižovatce a zoufale hledá, kudy domů. Původně měl v úmyslu jen krátkou procházku okolo paneláku. Zabloudil. Anebo si „ohřál jídlo“ tak, že pustil všechny 4 kohoutky na plynovém sporáku, ovšem bez plamínků je ponechal syčet. Hrnec s jídlem na lince na svůj ohřev marně čekal. Nevím, co by bylo, až by někdo škrtl zápalkou. Vzpomínkami na tatínka se mne zmocňuje úzkost a strach, abych nebyla podobnou potížistkou v důsledku toho, že mi přestane makat hlava.

Ale dost, poroučím tyranii okamžiku! Žádné strachy, žádné „co kdyby...“! Beru do svých rukou odvahu, zapuzuji mé šílené myšlenky a pokorně přijímám to, jak aktuálně na tom jsem. Vím zcela jistě, že tu chci ještě být a žít. Sic ve zpomaleném doživotním módu, ale spokojeně a s láskou.

Zpět do rubriky Zpět na homepage
Váš příspěvek do diskuze:
28 komentářů
Jindřich Berka
Omlouvám se. Asi jste z Brna. To je jen zdrobělina.
Jindřich Berka
Dobrý den paní Janů, snad nejste z Brníčka u Zábřehu? Pokud ano naše jméno je tam známé. Já jsem tam chodil do školy 1. - 5. se svou tetou Boženou Berkovou (1951). Učil nás pan učitel Jurásek ze Strupšína a řídicí učitel Straka. Já jsem ročník 1954. Můj strýc Karel Berka byl ředitelem a starostou Zábřehu, i když se nemusíme. Pokud je to pravda, tak mi prosím napište na můj mail: 7enrique@seznam.cz Ať to tady nezdržujeme. Jindra Berka
Jitka Janků
zdravím z Brníčka......se zájmem jsem si Vás článeček přečetla, protože já se, bohužel, zatím na vlastní stárnutí a omezující nemoci zlobím........snažím se sice toto zapudit, ale jeden nikdy neví, protože podvědomí je velmi silná záležitost.......ale prostě číslo/věk mých narozenin vždy dopočítávám, roček sem...roček tam.... opravdu :-) ......a jelikož duši mám stále mladou a stále se "líhne" spousta přání, nápadů a tužeb, tak prostě se snažím...a když někde náhodně zahlédnu starou vrásčitou tvář, někdy si říkám, že i tato může mít svůj půvab, stopy krásna a prožitého štěstí.........důležité je být v POHODĚ a toto Vám moc přeji, i když to už třeba nebudou žádné karabiny, sprinty, výstupy na velehory a stromolezení......
Jana Mesarčová
pane Jindrichu, dekuji za doporuceni, pracuji na tom, vim, vim
Jindřich Berka
Dobrý den, doporučuji pokud někdo má zničené kyčle nebo kolena vyměnit. Co nejdřív. Mám vyměněné umělé koleno a běžně na turistice ujdu 10 až 20 km. Minulý měsíc omylem i 30 km. Co se týče nemohoucnosti. Tak zatím nevím. Doufám, že to doklepu bez ní. Jindra
Naděžda Špásová
Jano, děkuji za info. Když mi bylo jako vám, byla jsem po rakovině a přesto jsem to nebrala jako stáří. Tak ať vám to dlouho vydrží.
Soňa Prachfeldová
Źiju, teďy jsem. Proč bych měla být nespokojená ze stárnutí, když vidím někdy lidí, kteří opravdu žijí s bolestí. Vyzobávám si, vše co ještě mohu a snad to ještě vydrží. Občas se dívám na své prožívání života jakoby na druhé straně řeky a musím si říct, že je to dobré. Paní Jano, vy jste ještě mladice, jde jsou ty časy 61 :-)
Danka Rotyková
Tak nějak to s tím stářím je. Jsem celkem pokorná, ale přesto si přeji, abych tady žila jen pokud se budu moci alespoň trochu hýbat. Třeba i za pomoci nějakých pomůcek, když už to nejde jinak. Vidím tak lidi kolem sebe denně a nezdá se mi, že by nebyli na světě rádi. Každý den se počítá.
Jitka Caklová
10:39 Mně je teď o 13 víc a cítím se líp, než v "61" a to jen proto, že je to na mně :-)
Margita Melegova
Beru zivot jaky je i to stari k nemu patri.
--- BANNER 9 ---

Vážíme si vašeho soukromí

My a naši digitální partneři používáme na této webové stránce soubory cookies. Některé z nich jsou k fungování stránky nezbytné, ale o těch následujících můžete rozhodnout sami.

Nastavení
Odmítnout vše
Přijmout vše
Nezbytné/funkční

Jedná se o nezbytné cookies, bez kterých by nebylo možné stránky reálně provozovat. Zahrnují např. cookies pro ukládání zvolených nastavení či zapamatování přihlášení.

Vždy aktivní

Analytické

Tyto cookies se používají k měření a analýze návštěvnosti našich webových stránek (množství návštěvníků, zobrazené stránky, průměrná doba prohlížení atd.). Souhlasem nám umožníte získat data o tom, jak naše stránky užíváte.


Marketingové

Používají se pro účely reklam zobrazovaných na webových stránkách třetích stran, včetně sociálních sítí a kontextové reklamy. Jsou přizpůsobeny vašim preferencím a pomáhají nám měřit účinnost našich reklamních kampaní. Pokud je deaktivujete, bude se vám při procházení internetu i nadále zobrazovat reklama, ale nebude vám přizpůsobená na míru a bude pro vás méně relevantní.


Uložit nastavení
Přijmout vše