Jistě. Když je škaredý den a kapky deště bubnují na parapety, tak se uvelebím v křesle a hltám příběhy v knížce. Jako kdybych byl jejich součástí.

Také každý den sportuji. Trávím ho pokaždé jinak. Je pestrý jako má strava. Podle svých představ. Dokud můžu. Nevím, co mě čeká? Možná, že mě potom ven někdo dostrká. Nepřeji si, aby můj svět byl ohraničen stěnami a život se odehrával v posteli.

Obyčejný čtvrtek

Dnes ve čtvrtek jako každý starší chlap se courám několikrát za noc na záchod. Prostatu mám v pořádku. Spím ale dobře. Ihned po této „přestávce“ usínám. Spánkem si po sportu nebo v době nemoci své opotřebované tělo regeneruji. Dokáži spát v kuse i dvanáct hodin, včetně nočních výletů na WC. Každou noc se vynoří z mého podvědomí sen. Většinou je to dávná realita. Můj mozek mě kárá za mé nedostatky. Co jsem třeba udělal špatně a měl dělat jinak. Jsem i přes výtky mého podvědomí se svým životem spokojen.

Ráno, když se vracím z poslední návštěvy hygienického zařízení, zamířím do kuchyně. Manželka ještě musí dva roky pracovat. Většinou je to tak hodina než vstává. Uvařím jí voňavý ovocný čaj s citronem a medem. Jak otevře oči, je již vhodný pro konzumaci. Vklouznu ještě do postele. Nechám ji v klidu posnídat. Je to náš takový dlouholetý rituál.

Za půl hodiny mě vzbudí a já ji doprovázím do školy. Skoro dva měsíce. Má ušní chorobu, která ji způsobuje závratě. Hlavně se bojí přejít rušnou ulici. Tím ji vlastně splácím její péči a lásku, která trvá skoro padesát let.

Ve čtvrtek hrajeme s důchodci pravidelně v herně stolní tenis. Sportujeme od 8 do 10 hodin. Chodíme tam dlouho. Dokonce hrajeme ještě nejnižší okresní soutěž. Nájem neplatíme, ale splácíme ho prací. Natíráme například střechy objektů tělovýchovné jednoty. Přiznám se, že když prohrávám, tak se vztekám. Nevyčnívám, ale ani nejsem nejhorší hráč. Potom odhodíme propocená trička, smyjeme únavu. Také náš nahromaděný splín spolu s potem odplave ve sprchách. Máme čisté póry i hlavu. Zvedne nám to náladu. Já tomu říkám terapie sportem. Zapomeneme u toho, co nás trápí a bolí.

Po obědě se chystám na „odpolední“ do fakultní nemocnice. Ve čtvrtek se jako dobrovolník věnuji pacientům na lůžkovém oddělení. Jsou většinou po operacích zhoubných nemocí. Jdu s knížkou v ruce pokoj od pokoje. Rozmlouvám a čtu. Snažím se je povzbudit aspoň vlídným slovem. Hlavně ty, za kterými nikdo na návštěvu nechodí.

Vracím se domů. Manželka je z práce již doma. Při kávě se jí zeptám, co ji práci vytočilo a naopak s čím byla spokojena. Většinou ji nechám souvisle mluvit. Potřebuje se po náročné práci vypovídat. V televizi sleduji odpoledne, spíše vědomostní soutěže, kterých jsem se také účastnil. Večer žena sleduje seriály a já si většinou čtu nebo sleduji sportovní přenosy.

Před spaním se ke mně přitulí a pohladí mě. Vískala mě ve vlasech, když měla devatenáct a pokračuje i po šedesátce. To byl můj obyčejný den seniora.