Lidská zvědavost je zajímavý fenomén. Většinou nebývá přímo spojena s uspokojováním nějaké konkrétní lidské potřeby. Člověka vždy přitáhne něco netypického, něco, co vůbec nepasuje do jeho vnímání normální reality.

Například – ulicí jde člověk. Neznámý, anonymní. Jako stovky jiných, neznámých a anonymních. Proč by měl vlastně někoho zajímat. Ale ten člověk právě zakopl a upadl. Zvedá se a křiví tvář. A okamžitě se stává objektem zvědavosti. Někdo ho v duchu polituje, někdo se jen zlomyslně ušklíbne. Jiný člověk je třeba bizarně oblečen nebo se podivně chová. Člověk se za tím vším většinou jen zvědavě ohlédne.

Lidská zvědavost nemá žádné limity ani žánrové omezení. Nevyplývá většinou z  nějakého zájmu o konkrétní skutečnost či věc. Zvědavost je imaginární. Přichází náhle a náhle zase odchází, protože se její obsah rychle mění a nás se vlastně netýká.

Zvědavost ovšem není zvídavost. Při té se člověk chová úplně jinak. A na rozdíl od zvědavosti přemýšlí, protože se chce něco dozvědět. Třeba o té dívce, co jde právě kolem, proč je vlastně tolik oblečená. S minimem oděvu by vypadala určitě daleko lépe.

Ale zvědavost má i jiné, vážnější podoby. Třeba ten metaforický žebřík do nebe. Co je vlastně na jeho konci? Ale nejtěžší, a proto i nejhledanější, je zvědavost na pravdu. Aby tato zvědavost byla patřičně ukojena, měla by tato pravda být zcela holá. A třeba i drsná. Zejména v dnešní době je takové pravdy velice třeba.