Ve čtvrtek o půl šesté jsem si v denní porci internetového čtení přečetla několik zajímavých článků od seniorů, jak tráví svůj den. Napadla mě přitom myšlenka, že je to docela dobrý důvod pro uspořádání vlastních myšlenek do útvaru článk tak, aby byl srozumitelný pro případné zájemce o přečtení.

Od myšlenky nebylo daleko k činu, pokusím se vše z mého jednoho dne stručně (snad) popsat.

Jsem už 15 let v důchodu, nejsem tedy už žádná novicka, která je bez sebe štěstím, že nemusí ráno v 5 hodin vstávat do práce. Můj den začínám několika cviky (abych rozhýbala své vetché tělo), sprchou (chci být fresh) a vypitím sklenice vody (pro nastartování mikrobiom). Nezapomenu políbit svého manžela, který se odchází bavit prací do dílny. Po zdravé snídani si sednu k PC a zkontroluji poštu, vyřídím potřebnou administrativu a přelétnu zprávy.

Pak nastává zajímavější část dne, kdy začnu připravovat oběd pro mě a pro manžela. Jdu do mražáku pro potřebné suroviny a čeká mě zde nepříjemné překvapení v podobě zmrzlé, sypající se hmoty, hnědých střepů a pivního odéru. Za hlasitých nadávek, které se vytečkovávají, uklízím spoušť, kterou manžel způsobil. Pak už celkem v poklidu uvařím oběd a při kávě se dívám na televizní pořad.

Odpoledne mám na programu podle počasí vycházku s kamarádkou a nordik walkingovými holemi, práci na zahradě, návštěvu knihovny, úklid, žehlení apod. Je to už taková každodenní, celkem nevzrušivá rutina, až mě to někdy vadí.

Občas mě dělá radost víkendová návštěva mého nejmladšího osmiletého vnoučka. Ráda se s ním potěším, chodíme do kina, hrajeme hry, čtu mu před spaním a těší mě, že k nám stále rád jezdí. Při vzpomínce na něj se mi zasteskne a volám mu. Potěší mě, že je zdravý, užívá si hry s kamarády a tentokrát nemůže přijet, protože se chystá na školu v přírodě. Ale slíbil mě, že mi jistojistě napíše.

Po takto stráveném dni usínám s pocitem, že můj svět je zatím v pořádku. Jsem vděčná za to, že žijeme v míru, což vidíme, že není samozřejmost.

Vše, co zažíváme, je dar a nyní v mém věku si to teprve plně uvědomuji a jsem za to vděčná. Tak končí můj "docela všední obyčejný den" - mimochodem, pamětníci jistě pamatují krásnou píseň Judity Čeřovské...