Středoevropan na taková vedra není zvyklý. Nyní počasí sice touto teplotou nehrozí, ale 30 stupňů a více není pro pokročilého seniora zrovna to nejvhodnější klima.

Kupodivu, mladí kluci v tomto hicu osvědčují pud sebezáchovy a nenosí bundy s kapucí, jak jsou v chladnějším klimatu zvyklí. To děvčata jsou velmi příjemně vyletněna. Je na ně docela hezký pohled. A tak střípky vzpomínek pracují. Nehledě na pokročilý věk.

V tomto tropickém počasí nutně omezuji svoji aktivitu, která ani v normálních poměrech není už příliš valná. Spíše se moje myšlenky vracejí o mnoho desetiletí nazpátek a vyvolávají ve mně až vnitřní neklid, který se s přibývajícími roky spíš stupňuje. Nevím, jak to správně pojmenovat. Nepokoj, nostalgie, nenaplněnost života.

Lidé se takových stavů zbavují různě. Zvýšenou životní aktivitou, alkoholem, cestováním, sportem a tak dále. Já se spíš snažím ve své hlavě vypotit nějakou smysluplnou myšlenku, kterou posléze svěřím počítači ve formě glosy či fejetonu. A mířím většinou do dávné minulosti, která mi přináší stále celou řadu podnětů. Jak kdysi dávno napsal římský básník Publius Ovidius Naso:

„Ačkoli žijeme dnes, přec staré chválíme časy.“

Je zajímavé, že lidé, a já zejména, si ze své minulosti vybavujeme hlavně to příjemné a pozitivní. Je to logický sled myšlenek a událostí, které vězí hluboko v našem podvědomí. A vybavují se hlavně ve chvílích, které příliš příjemné nejsou. Jako taková myšlenková protiváha.

Použitelné myšlenky mne napadají spíše venku, při procházce, mezi lidmi a nejvíc při sklence vína v oblíbeném Gambáči. Zápisník, který nosím stále s sebou, je už proto plný poznámek, které doma dále zpracovávám. Když se ale vrátím k  současnosti, musím bohužel konstatovat, že přílišné vedro moudré myšlenky i případnou zvýšenou fyzickou aktivitu hodně omezuje.

Já se proti takové situaci snažím aktivně bojovat. Zejména doma. Pokud se na teploměru objeví teplota vyšší než 25 stupňů, odkládám šat. Skoro všechen. Doplní to sklenka vychlazeného červeného. U počítače jsem pak aktivnější. Jen škoda, že taková opatření nejdou realizovat na veřejnosti.

Co má člověk ale dělat, když jsou venku tropy a jeho srdíčko proti takovému klimatu vehementně protestuje. Horko je veličina silně relativní a každý ho vnímá jinak. Když jsem se dnes, cestou do Gambáče, v polovině cesty musel vrátit domů pro zapomenuté sluchadlo, srdce mi až neurvale připomnělo, jaký je jeho momentální stav.

Na závěr se opět na chvíli vrátím k biblickému Kazateli. Byl to skutečně moudrý člověk. Komentuje na příklad i běh času a moudře připomíná:

„Věk pomíjí a jiný věk nastává, ačkoli země na věky trvá.“

A k tomu dodává:

„Tak i my, zrodivše se, zhynuli jsme.“

S touto myšlenkou lze vřele souhlasit, i s tím dodatkem. I když si myslím, že nemám zatím nějaký vážnější důvod zhynout, byť je venku nepříjemně tropické počasí. To nechám času, který zatím úspěšně plyne. On to vždy nějak vyřeší.

Posezení v Gambáči bývá docela pozitivní. Po vypití tradičního množství červeného vína je zpáteční cesta domů kupodivu bez problémů. A já se těším na domácí pohodu, na večeři a jak už jsem se výše zmínil, třeba i na velmi úsporné oblečení. Klima bude k tomu určitě vhodné. Tedy, na příjemnou domácí existenci. A snad přitom i něco napíši.