Slepovat se to potom nedá. Důvěra je fuč. Rozbíjí manželství a krade nám lásku dětí. Motýlci v bříšku brzy odletí, chtíč ztratí sílu. Jde zde jen výhradně o fyzické a povrchní vzplanutí. Hoří. Pomoc.  Stojí nám ten okamžik zato? Když už podlehnete, tak poté pryč od toho. Vášeň je závislá jako heroin.  Nepropadněte ji. Rozum sídlí nahoře, ale vášeň dole. Nemáme pouze tělo, ale také duši. Lásku. Přátelství. Spokojenost.

Když lidé, ale k sobě pasují, tak se rodí pomalu jiná hodnota. Tou je láska. Vášeň tichne, slábne a náhle zjistíme, že na toho druhého myslíme, že nám chybí, že je s ním nám příjemně. Chceme ho opět vídat. Chceme se ho dotýkat, nasát jeho vůni. Máme obavy o jeho zdraví. Potom je v našem mozku „zašprajcován“. Těšíme se na něho. Někdy vám leze na nervy a chcete být sama, chcete vyrazit s kamarádkami, ale stejně na něho myslíte a nakonec  chcete být opět s ním.

On se musí, ale snažit. Lásku odplácet láskou. Jinak se odplíží. Pomalu, nepozorovaně a je náhle pryč. Za péči poděkovat. „Svou“ ženu políbit, pohladit, pomilovat. Přijdou mraky, obloha se zatáhne, je bouře, ale vztah se uklidní, vyjasní a znovu je prosluněný. Krok není tak jistý. Vášeň se ztrácí, ale pořád chtějí být spolu. Neuvažují o tom jít od sebe. Zlé chvíle se lépe snášejí stereo. Také sdílet společně radosti je silnější ve dvou. Spolu plakat i se smát. To je recept, když nás vášeň opouští, tak láska zůstává. Vášně je  třeba, protože by se rodilo málo dětí, jenže i někdy hodně nepříjemností.