S novým rokem se pojí mnohá očekávání a tým z Psychologického ústavu AV ČR zajímalo, jak do budoucna hledí Češi. Položil proto začátkem prosince národnímu vzorku 998 respondentů prostřednictvím agentury Median několik otázek.

Očekávání do roku 2025 i český optimismus

Na dotaz, jaký čekají příští rok, odpovídali respondenti poměrně vyrovnaně. Třetina má za to, že příští rok bude stejný jako ten minulý (33,5 %), o něco více než třetina se kloní k většinou jen opatrnému optimismu (36,4 %) a 30,1 % lidí je spíše pesimistických (Graf 1).

Očekávání do nového roku jsou opatrnější, než odpovídá obecné nátuře Čechů. Ti si totiž jinak připisují spíše mírně optimistickou povahu (Graf 2).

„My Češi se často mračíme a ve společnosti se občas vznáší ,blbá nálada‘. Ale náš průzkum ukazuje, že občané ČR mají spíše sklon k optimismu. Naši respondenti se nejčastěji hodnotili jako mírní optimisté. V očekávání roku 2025 ale byli rezervovanější,“ říká Martina Klicperová z Psychologického ústavu AV ČR, hlavní autorka průzkumu.

Pomoc, hokej a pivo spojují    

Autory studie také zajímalo, co českou společnost v očích respondentů spojuje. Aby dali dotázaným maximální svobodu v odpovědích, byla otázka pokládána jako otevřená, tj. lidé odpovídali vlastními slovy. Otázka zněla: Je něco, co občany naší republiky dlouhodobě spojuje? Co to je?

Úkolem bylo vepsat alespoň jednu odpověď. Tyto odpovědi byly dodatečně roztříděny. Početně nad ostatní vystupovala trojice kategorií (viz Graf 3 a Tabulka 1): sport (na prvním místě se jednoznačně umístil hokej – tuto odpověď vepsalo skoro 11 % dotázaných), dále kultura (nejčastěji národní dějiny a tradice, pivo, zmíněn ale byl i film Pelíšky nebo Karel Gott) a konečně pomoc (solidarita, charita, dobročinnost) a spolu s ní katastrofy, povodně a krize.  V této souvislosti většina respondentů (na 55,5 %) v závěru dotazníku uvedla, že letos na charitu sami přispěli, asi třetina dokonce opakovaně a dalších 12 % o tom alespoň uvažovalo.

„Zajímavá je i další kategorie, národní povaha. 10,5 % respondentů do dotazníku vepsalo nějaký povahový rys, který podle nich spojuje české občany. Náš průzkum potvrzuje předchozí zjištění, že Češi jsou značně sebekritičtí. Z více než stovky odpovědí, které se týkaly typické české povahy, jednoznačně převažují negativní soudy, na první místě především široká kategorie popisující věčnou nespokojenost Čechů, přímo ,zálibu ve stěžování na všechno a na všechny‘. Podstatně méně často, ale opakovaně byly zmiňovány závistivost a nenávist, strach a švejkování. Z pozitivních vlastností se nejčastěji objevil smysl pro humor – včetně černého humoru, dále optimismus a šikovnost či vynalézavost, zlaté české ručičky,“ doplňuje Martina Klicperová.

Politika rozděluje

Na doplňující otázku, zda občany České republiky něco rozděluje a co by to bylo, se respondentům odpovídalo snadněji než na otázku předcházející. Výsledky ilustruje Graf 4.

V odpovědích navíc panovala značná shoda: jasná většina (60 %) označila za hlavní rozdělující faktor politiku a politiky. Přitom 43,9 % mluvilo o politice a politicích obecně, 10 % si adresně stěžovalo na vládu a necelá 4 % na opozici. Až daleko za politikou, o řád níže, se objevují další štěpící témata: finance (zvláště drahota a majetkové rozdíly mezi chudými a bohatými); národní povaha (zde se na prvním místě ocitla závist, za ní rasismus/diskriminace a hloupost) a také Ukrajina (válka na Ukrajině, vojenská pomoc Ukrajině, uprchlíci apod.).

„Téma Ukrajiny je pravděpodobně navíc obsaženo i v obecnějších odpovědích, jako je politika vlády, ale pokud nebylo výslovně zmíněno, nebylo do kategorie Ukrajiny započítáno. Slovní kategorie nejsou přesné množiny, i když používáme přesná čísla,“ podotýká Martina Klicperová.

Výzkum potvrdil očekávání expertů, co se týče například rezervovaného optimismu Čechů a jejich sebekritičnosti, v něčem i překvapil – včetně takové zajímavosti, že hokej jako „pojidlo společnosti” v analyzovaných odpovědích naprosto vyhrál nad fotbalem skórem 108:2.

„Je potěšující, že se tak silně projevila ochota pomáhat, přesto ale zaráží, že demokracie, svoboda a humanismus se objevily v zanedbatelných procentech, resp. promilích odpovědí. Třeba je to otázka kontextu, lidem hledícím na displej se vybaví spíše hokej a pivo než abstraktní životní hodnoty. Možná jde o hlubší problém naší společnosti. Studie zřejmě upozorňuje na zneklidňující absenci hodnot, na kterých byla naše republika založena – principů, které by měly hrát silnější roli v tom, co nás spojuje, i v překonávání toho, co nás rozděluje,“ uzavírá Martina Klicperová.

Zdroj: Psychologický ústav AV ČR