Personalisté a podnikatelé se většinou zaměřují na věk. Nikoliv, zda se uchazeč pro danou profesi se hodí, jak se bude chovat k zákazníkům ke kolegům. Myslí si, že mladý člověk je výkonnější a ochotnější ke změnám. Domnívají se, že jim přinesou větší zisk. Předpokládají, že si mladého zaměstnance vytvarují podle svých potřeb. Podnikatel není soustruh a lidé nejsou materiál. Když je někdo líný a nezodpovědný, tak se těžko změní.

Mladí mají elán a tah na branku, ale dělají na druhou stranu více chyb a chybí jim zkušenosti. Starší mají zkušenosti, dělají méně chyb, nejdou do toho po hlavě. Více u práce přemýšlí. Jsou zodpovědnější a pro svou firmu věrnější. Podle mě je potřeba v kolektivu, aby byly zastoupeny všechny věkové skupiny, které následně tvoří celek, který potom šlape. Když se to skloubí, tak se dosahují výborné výsledky.

Nejobtížnější pozici na trhu práce mají lidé 55+. Něco již pamatují, ale do penze to mají daleko. Mají kvalifikaci a jsou drazí. Tím myslím ve státní správě, příspěvkových a rozpočtových organizacích, kde mají nejvyšší platové stupně. V podnikatelské sféře se manažeři zase domnívají, že jsou pomalejší a nechtějí se učit novým věcem. Je to chyba, protože každá skupina zaměstnanců má nezastupitelnou roli v pracovním procesu.

Podělím se s vámi o mé zkušenosti pracujícího důchodce. Blížil se mi důchodový věk. V práci mě hrozilo vyhoření. Po desítkách let mě nebavilo lidi buzerovat a rozdávat pokuty. Jako vrchní rada na penzi budu lidem pomáhat. Probudilo se mé sociální cítění. Sedět na zadku doma nebudu. Chci být ještě potřebný a užitečný.

V předstihu jsem na střední zdravotní škole za úplatu absolvoval kurz na ošetřovatele. Nastoupím do pomáhající profese někde v nemocnici. Ještě půl roku jsem pracoval přesčas, než dcera promovala. Jako kvalifikovaná síla jsem se ucházel u nás v nemocnicích o místo nižšího zdravotníka. Máme v našem městě 2 nemocnice. Neuspěl jsem. Prý mají místa již obsazeny. Neměly. Nechtěli pomalého důchodce. Chtěli někoho mladšího. Měl jsem o tom relevantní informace, protože několik známých na té pozici tam pracovalo.

Nevím, jestli si vybrali správně. Byl jsem několikrát v naší nemocnici hospitalizován a viděl jsem tam, jak se unavení padesátníci vlečou s pacienty. Určitě jsem v té době měl kondici větší. Také jejich přístup k pacientům se mi nelíbil.

Uvažoval jsem. V kapitalismu platí zákon poptávky a nabídky. Takže v Praze to lidé nechtějí moc dělat, proto jsem napsal do fakultních nemocnic v hlavním městě. Po přijímacím rozhovoru mě přijali na špičkovou kliniku, kde se léčili i celebrity, které jsem tam poznal. Zajímavé je, že v zařízení, které bylo na vyšší úrovni, a lépe přístrojově vybavené měli o důchodce zájem. Neměli lidi. Kdyby tam nepracovali lidé z Ukrajiny, tak by museli fakultní nemocnici zavřít.

Mé práce si tam vážili. Pacienti a jejich příbuzní byli spokojeni. Dokonce jsem i stařečky holil, i když jsem to neměl v popisu v práci. Pan profesor, vedoucí kliniky mě zdálky jako staršího vždy zdravil. Příjemné prostředí a sympatičtí lidé. Stávalo se, že třeba po víkendu zavolal mladý muž, že má nevolnost a já potom táhl dvanáct hodin za dva. Po třech letech se mi začalo stýskat po domově a ženě. Také bydlení na ubytovně není med. Jak jsem odcházel, přišel se za mnou na oddělení se mnou rozloučit primář, který mi přede všemi poděkoval za práci.

Doma jsem si uvědomil, že mám i VŠ Pedagogickou fakultu s aprobací učitele ZŠ a SŠ. Podal jsem si na školský odbor inzerát. Nikdo se mi neozval. Dali přednost mladším. Kdybych neměl známosti, tak jsem ve školství nepracoval. Loni po 6,5 letech již si jen užívám důchodu. Stačí.

Samozřejmě musím být objektivní. Pokud se na pracovní místo hlásí člověk v produktivním věku, který nemá práci, je kvalifikovaný, na práci stačí, tak s tím, že mladší v produktivním věku má přednost nemám problém. Ale předem vyřazovat hned lidi aniž ho znám podle věku je pitomost.