Za svého života jsem jich měla samozřejmě víc, a to různého druhu, protože jsem povaha dobrodružná. Namátkou mne napadá, jak jsme se jednou coby mladé pubertální dívčiny s kamarádkou dohodly, že se sejdeme v jednu v noci na křižovatce našich ulic (kamarádka bydlela za rohem). Jak jsme se dohodly, tak jsme provedly.

Sešly jsme se a nevěděly, co dál... Původní záměr byl jít do parku, ale zas tak velké hrdinky jsme nebyly. Bály jsme se. A jak tam tak stojíme, najednou jede auto VB - Veřejné bezpečnosti. Jezdili pravidelně a v noci se hlídkovalo. Vyděsily jsme se, že nás chytí a odvezou k nim. Nevím, jak tenkrát na tom byla kamarádka, ale já měla pod oblečením pyžamo a doma jsem si nechala otevřené dveře od bytu.

Rozběhly jsme se přes trávník a po hlavě skočily do křoví parku.

Skrčené jsme tam vyděšeně pozorovaly hlídku VB. Odjeli, neviděli nás. Vyškrábaly jsme se z křoví a celé zmrzlé chladem radši pospíchaly domů. Vyběhla jsem schody do patra, vlítla do otevřených dveří a hupsla v pokojíku do postele. A najednou se v rohu od kamen ozval šramot. Někdo tam byl evidentně schovaný! Krve by se ve mně nedořezal!

Kouknu tam znova a ozvalo se mručení a škrábání a potom jsem uviděla dvě zelené oči. Oddychla jsem si...to sousedovic Micka hledala teplo, aby nemusela spát na schodech.

Marně jsem ji přesvědčovala, ať toho nechá, její drápky neustále škrábaly na plech u kamen. A tak jsem milou Micku vyhostila.

Tohle noční dobrodružství jsme už neopakovaly a Micky, která musela být tenkrát venku v zimě, mi je dodnes líto.