Nade všechny vedoucí pracovníky svým charismatem vysoko ční prof. Josef Pavel, který vedl tento učitelský ústav neuvěřitelných téměř 30 let. Nastoupil na školu v roce 1954 a končil své funkční období v roce 1983! Mnozí z nás, ať už jako jeho žáci nebo spolupracovníci, na něho vzpomínáme s úctou a láskou, která se snad psaným slovem nedá dost dobře vyjádřit.

Kdo by si v těchto souvislostech nepamatoval na drobného muže se silnými dioptrickými brýlemi, ne vždy vkusně oblečeného, zvolna kráčejícího po úzkých školních chodbách? Kdo by si nevzpomněl jeho hodin angličtiny, latiny nebo španělštiny, ve kterých nikdo ani nedutal a přitom dychtivě svým sluchem vnímal každé slovo tohoto vzácného pedagoga?

On při své výuce neužíval, jak je to dnes ve školství běžné, zesíleného hlasu, neboť byl nad tento způsob vyučovacího procesu svou autoritou doslova povznesen.

V jeho hodinách nebylo možné se zabývat jinými činnostmi než těmi, které studentům svým výkladem předestíral. Vyučovací metody pana ředitele byly do detailů propracované a jemu svěření studenti jím byli vedeni k neustálé pracovní aktivitě.

Zažil jsem tohoto mimořádně významného člověka jako svého nadřízeného. Rozhovor s ním byl vždy věcný, naplněný jak pro výuku, tak i pro život podstatnými informacemi.

Pracoval v malé ředitelně, velmi skromně vybavené, a přesto každé setkání s ním bylo pro nás, tehdy mladé vyučující, neobyčejně podnětné. Pokud za ním přišel někdo z nás s obavami, odcházel od něho zklidněn a naplněn vědomím, že se s jeho radami a pokyny dá situace přece jenom zvládnout.

Pochopitelně musel i kárat. Ale dokázal  to bez větší promluvy, stačil často jen jeho pohled, posunutí brýlí ukazováčkem, několik uvážlivých slov a člověk ihned věděl, kde pochybil a jakým způsobem může svoji chybu napravit.

Za základ vzdělanosti považoval osvojení si širokého spektra vědomostí, ať už technického, přírodovědného anebo jazykového rázu. Příkladně dbal i rozvoje mimoškolní činností, organizace četných navazujících kroužků a praktických činností.

Jeho slovy kdysi řečeno, je třeba, aby tato škola byla školou Komenského nejenom podle jména, ale celým svým výchovným a pracovním pojetím!

Během desítek let svého působení na škole se musel se svými kolegy vyrovnávat s mnohými reformami, úpravami osnov i nelehkým přemístěním učitelského ústavu do dnešních prostorů.

Naštěstí byl v oněch vzdálených letech obklopen učitelskými „velikány" – profesory: Kotulánem, Velčovským, Pazderou, Zlínským, Moulíkem a mnohými dalšími, kteří mu pomáhali při šíření věhlasu tohoto učitelské ústavu.

Spolu s nimi se dokázal přenést přes bouřlivé společenské události, ve kterých neztratil  rozvahu a vedl jemu svěřenou „gymnaziální loď" rozbouřeným mořem neklidných dob dále k ušlechtilému cíli.

Spolu se svým zástupcem prof. Klíčem byl iniciátorem podstatného rozšíření gymnaziálního areálu do stavu, v jakém ho známe v dnešní podobě.

Byl nám všem, kteří byli jeho žáci anebo kolegové vzorem, byl příkladem lidského přístupu ke svému okolí, neboť právě u něho jsme nacházeli cenné rady a podněty pro své studium a práci.

Když odcházel do důchodu, byl již velmi vážně ohrožen zhoubnou nemocí. Potkal jsem ho na chodbě školy, kudy tak často směřoval ke svým studentům a zeptal se ho téměř snad už zbytečně na jeho zdraví. Šeptem odpověděl: „Chlapče, není to dobré..." Za několik měsíců nato zemřel a popel s jeho urnou je uložen  v jeho milovaných jižních Čechách na hřbitově v Trhových Svinech.

Snad se mnou budou všichni ti, co ho znali, souhlasit v tom, že i když se tvrdí, že každý  člověk je nahraditelný, ten nenápadný a nesmírně skromný člověk, který byl světelnou stálicí gymnázia, nahraditelný žel není!

Jeden z jeho kolegů, prof. Piják má na svém hrobě epitaf: „Učitel je jak svíce, cestu ukazujíc, sebe sama spaluje." Pro ředitele školy, prof. Josefa Pavla tento nápis platí určitě více jak pro jiné!