Ano, k tomu motoráčku Hurvínek z Filmu Kalamita nebo Slunce seno, opravdu se nezastavovalo. Nejen, že bylo zpoždění, ale na namrzlých kolejích se vlak někdy nerozjel a musel couvat. Však za Vimperkem stoupání do 1 000 m bylo také dobrodružné. Už tehdy byl na sjezdovce kotvový vlek a naše lyžařské vybavení, kandahár a bambusové hole, sloužilo k zimním radovánkám. Vymrzlí z dobytčáku jsme měli hodinu na to, dát se do gala a zazářit v tanečním sále.

Maminka švadlenka mne vybavila roztomilymi šatičkami a po zkušenostech s mou starší sestrou se těšila na úlohu gardedámy. Byla jen 2x a odmítla mne doprovázet. Dívat se, jak zlobím. Byli jsme čtyři páry a narušovali jsme práci tanečního mistra. Moje opička (talisman úspěchu), zasunuta do partnerovy kapsičky místo kapesníčku, byla pohoršením. Monokl pod okem (hráli jsme na řece hokej a já byla často v brance) se vybarvil až v teple sálu, byl poslední kapkou.

Často jsme byli vyvlečeni doprostřed kruhu jako odstrašující případ. Chodili jsme už na Čaje a milovali rokenroly a Beatles, tak jsme občas nějaké odvážné figury vysekli, myslím, že se na zavěr učil i džaiv. Ale taneční mistr nás nevyhodil. Měl o mnoho mladší partnerku a ta nám fandila. Nakonec jsme si Prodlouženou a Věneček užívali a vzpomínáme s láskou na mazurku. To bychom ve stáří jistě dali.

Mám bohužel fotky jen z lyžování a žádnou z tanečních. Starý článek o retro lyžování: https://www.i60.cz/clanek/detail/14064