Mladá blogerka Lucie si prostě umanula, že projde takzvanou Pacifickou hřebenovku. V šestadvaceti ideální sen, zdálo by se. Vyrazíte, štrádujete si to přes čtyři tisíce kiláků s báglem a za půl roku dorazíte do cíle. Sen se naplnil. Navíc o svém putování píšete na blog, začnou vás sledovat tisíce fanoušků, a když ukončíte misi, hned se nabídne erudované nakladatelství, že vám vydá knížku. Bomba!

Lucie je holka, co má styl, výdrž, umanutost, a to je bez diskuze. Jen mi přijde ten splněný sen dost náročný a nevím, jaký bude následovat, protože si dost dobře nedokážu představit odvážnou a dobrodružství milující Lucii, jak po tomhle půlročním adrenalinu zaleze někam do kanclíku a bude dennodenně osm hodin hákovat, popřípadě že se rozhodne stát se manželkou a matkou.

Každý máme jiné sny, nároky i limity.

Já jsem se chtěla stát slavnou světovou malířkou a je otázkou, jestli bych na to měla, protože tenhle sen jsem nemohla naplnit ze zřejmých důvodů. Život v době před rokem 1989 takové sny neumožnil, ledaže bych sebrala veškerou odvahu a zdrhla za kopečky. Nikdy se nedozvím, jestli to byl sen na reálných základech…

No, a protože se mi chvíli po jednadvacátých narozeninách narodila Terezka, bylo nabíledni, že moje sny se budou ubírat zcela jiným směrem. Aby byla moje holčička zdravá, abych dostudovala aspoň vyšší stupeň pomaturitního vzdělání, abychom s manželem a miminkem nemuseli navěky bydlet v suterénním bytě, abych měla práci, která mě baví, aby i moje druhé miminko, co se narodilo předčasně, bylo zdravé.

Osud mě má rád. Školu jsem dokončila i s malou Terezkou, ze suterénního bytu jsme se přestěhovali rovnou pod střechu, práci jsem měla (a mám) vždycky krásnou a naplňující, Kuba byl kouzelný zdravý chlapeček. V dnešní době sny možná obyčejné, ale já vím, že bych zanic neměnila.

Nebylo to jednoduché, i tyhle sny stály hodně úsilí, a já dnes vidím výsledky. Obě moje děti mi dělají samou radost, vystudovaly školy, které já jsem studovat nemohla, jsou zdravé, hodné, krásné, a odpustily mi moje chyby; co víc si můžu přát.

Jenže pro kvalitní a spokojený život tohle všechno nestačí. Mám pořád své sny, i když to není Pacifická cesta. Abych si je mohla začít plnit, musela jsem nejdřív utéct, viz moje předchozí zápisky.

Samotný útěk dnes považuji za jeden ze svých nejodvážnějších životních kroků. Vyměnila jsem život v jistotě za dobrodružství s nejasným koncem. Vyměnila jsem život v pro mě nedůstojných podmínkách za svobodu. Opustila jsem dům, který mi patří, místo, kde jsem se snažila zapustit kořeny a zanechat stopu.

Jsem na své dobrodružné cestě právě tři měsíce. Neutekla jsem daleko, jen kousek, ale jako by to byl kraj světa. Bydlím v podnájmu, žiju sama, ale nejsem osamělá. Utekla jsem ze vztahu, kde jsem sama nežila, ale osamělá jsem byla neúnosně. Jako v zakletém hradu. Venku svítí slunce a uvnitř, jakmile se zavřou dveře, je stín a neláska, křik a stres. Přesto pořád doufáte, že to slunce pronikne i za ty zatracený dveře a někdy se tak na malinkou chvíli i stane, aby to pak bylo o to horší, když se dveře znovu zabouchnou.

Začala jsem si plnit svůj největší sen. Být sama sebou, i za cenu mnohem skromnějšího, ale o to šťastnějšího života. Mám své děti, vnuky, kamarády, lásku, ale i psaní a zpívání. Nikdy nebudu slavnou blogerkou, ani sólovou zpěvačkou, ani slavnou autorkou knih, nebudu mít tisíce fanoušků, ani nepůjdu na žádnou dech beroucí cestu. Jedno ale vím. Jsem bohatá.

A tady si dovolím malou poznámku. Je načase poděkovat mému prvnímu manželovi, otci našich dětí. Petře, dík za to, že spolu máme Terezku a Kubu. Bez nich by můj život nebyl nic, a to teď vím zatraceně dobře.

(Psáno 25. 11. 2019)