Potkávám ji po dlouhých letech v podzemních chodbách nemocnice. Okamžitě se poznáváme a obě, s plachým pousmáním, vyslovujeme téměř současně svoje: „Dobrý den.“ Nic víc, nic míň. Ona v ošetřovatelském, já v sesterském. I beze slov nám je jasné, že jsme zůstaly věrny…
Tehdy to bylo v jiném městě a v jiné nemocnici. Náhodně a vlastně nechtě jsem k ní přistoupila. Zbaběle jsem se jí vyhýbala už několik týdnů. Poprvé, od té hrozné události, ji teď vidím zblízka stát v koutě nákladního výtahu, chudší o nejméně deset kilogramů a své dvě děti. Je nás tu víc, a tak svůj pozdrav rozptyluji do prostoru, bez přesného určení. Napětí by se tu dalo nožem krájet. Snažím se, jako většina ostatních, vyhnout přímému pohledu. Nelze si však nevšimnout její nápadné bledosti a bezmocného výrazu v očích. Pocity soucitu se ve mně střídají s pocity hanby, jak si s „tím“ nevím rady. Stisknout jí alespoň ruku? Zablekotat něco o lítosti? Jakákoliv slova mi teď připadají, jako znesvěcení jejich památky, jako otvírání rány, na které se sotva pracně tvoří krevní sraženina a bolest musí být nesnesitelná. Nenaznačím-li nic, budu zbabělec. Ve svých sotva 20 letech jsem byla tehdy zbabělec.
Když se ta zpráva rozletěla po všech odděleních, včetně k nám na interní JIP, chodil vyšokovaný celý náš malý špitál. Byli jsme tam všichni jako jedna velká rodina a najednou, během několika dnů, nám chyběly do počtu dvě malé děti.
Jako obvykle doprovází starší dcerka školačka mladšího brášku do školky. Jako obvykle, když má odpolední, se za nimi máma dívá z okna, dokud nezajdou za roh. Pak, naprosto neobvykle, se tam náhle sbíhají lidé. Skřípění brzd náklaďáku až k mámě slyšet nebylo. Chlapeček na místě, holčička za tři dny v nemocnici…
* * *
Jako kamínek, neustále tlačící v botě, v sobě několik let nosím tu zbabělost. Vždyť byla pokaždé tak příjemná, milá a obětavá…
Jednou se mi ten kamínek přeci jenom podařilo vyklepat. Potkala jsem ji s rostoucím bříškem. Šťastnou a zářící. Řekly jsme si také jenom: „Dobrý den,“ ale v našich úsměvech se dal dočíst zbytek.
* * *
Po tom setkání v podzemí na sebe brzy narážíme u dveří „mé“ ordinace a já ji ochotně beru pod starostlivá stomatologická křídla mojí šéfky. Brzy přichází objednat i syna. Opisuji z jeho zdravotní kartičky nacionálie a hele – tak to byl tehdy v tom vypouklém bříšku on...
Každý se s ním někdy setkal. Nebo skoro každý, abych…
Zuzana Zajícová
Já nechápu, proč lidi odsuzují tu nádhernou dobu mého dětství a…
Celé dva měsíce, to zní jako věčnost. Koupání, výlety na kole,…
Psal se rok 1969, akorát jsem vyšla 5. třídu a čekala mě změna, na…
Ráno na chatě se probudilo do jasného a slunečného dne.…
Můj tatínek na záchod nechodil jinam než domů a pokud to ráno před…
Volné chvíle jsme s manželem trávili na Brněnské, tedy…
Moje povolání je zdravotní sestra. Dne 20. srpna 1968 jsem…
V těchto dnech nám masmédia připomínají události ze srpna…
Ony už to vlastně nebyly prázdniny, byla to naše první dovolená.…
Po maturitě jsem nastoupila do kanceláře. Byla to moje první…
Bylo to v létě, o prázdninách, na Moravě v Ketkovicích, někdy z…
Pro neznalé, tehdy za hluboké totality to byla Cestovní Kancelář…
Ukázkový úvodní text článku
Tak jsem se opět na chvíli vrátil ke známému dotazníku…
Na svoji první, a zároveň největší, životní křižovatku jsem…
Maličká a miloučká vesnička na Drahanské vrchovině schovaná v…
Vznášet se ve vzduchu byl odvěký sen pozemšťanů. Zkoušeli to mnozí…
Ve vyprávění píši druhou vzpomínku na návštěvu maličké vesničky…
Pátek, sedm hodin, dvacet šest minut: Modro, slunečno, nablito.…
Narodil jsem se po dvou sestrách rodičům, kteří měli na náměstí…
Uprostřed svaťáku se kamarádi setkali, potřebovali se ubezpečit,…
"Koukej sekat latinu, nebo uvidíš," vyprovázela mě maminka do…
Koho se lidé nejvíc bojí? No přece zubaře. I nejmužnější…
Bylo mi 18 let a zamilovala jsem se. Byli jsme stejně staří,…
V neděli v pět přivezl syn z Ústí vnuka Péťu, je prý nemocný a…
Jedna z výhod vyššího věku je to, že přestáváte být hlavním…
Jo, to byly časy… byli jsme oba mladí, já i Karel. On měl už svou…
Určitě jste taky nějaké potkali, jsou mezi námi a není dílem…
Můj tatínek strašně rád používal neotřelá slova. Jak jsem později…
Určitě souhlasně přikyvujete, když si u rádia s Karlem Gottem…
Když vzpomenu na své taneční v roce 1961 až 1962, vybaví se mi…
V době, ve které se odehrál tento příběh, byla v okolí mého…
Je dnes hodně nevlídně, a tak velmi ráda usedám k počítači, abych…
Jak začít na novém blogu, když jsem tady taky nová? Vzpomínky a…
Bydlení na venkově, byť za humny naší matičky Prahy, mělo svá…
„Na štíru s paragrafy“ byl za socialismu pravidelný sloupek v…
Mládí je úžasné období. Bylo mi právě 16 a půl roku a moc jsem se…
Ani nevím, jak tě nazvat. Vždyť jsem neměla pro tebe jméno. Bylo…
Život se se mnou vážně nemazlil. Bylo to dost hrozné od samého…
Už dávno všichni víme, že rosomák není pták. Olympik kdysi…
V posledních týdnech jsem byla několikrát postavena před otázku,…
Když jsem někdy po skupině neměla spoj k nám na vesnici,…
Honza byl velký kamarád mého táty. Potkali se v Klubu českých…
Za vlády jedné strany jsem měla s policajty jen samé neblahé…
„Čas strávený ve škole, byl pro mě čas ztracený a promrhaný. Byl…
Nejlepší velikonoce jsem kdysi prožívala v Mexiku. Neboť není…
Eliška stojí u okna a vzpomíná... Venku prší, houstne soumrak, za…
Naše maminka nám často vyprávěla, jak jako malá jezdívala do…
Ten rohový jednoposchoďový činžák s červenohnědou omítkou a…
Máj je memoár z mé prvotiny Láska podle Párala, která vyšla…
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.
Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?
Aktuální anketa
-
Rozhodování mi nečiní problém, rozhoduji se rychle a většinou správně
1800
20 %
-
Většinou dám na svou intuici, a nějak to dopadne
1749
20 %
-
Nevím, nepřemýšlel(a) jsem o tom
1678
19 %
-
Rozhodování pro mě není snadné, trvá mi déle, než se rozhodnu
1818
20 %
-
Je to pro mě velký problém, rozhoduji se dlouho a ne vždy správně
1852
21 %
