Vrabci štěbetli jako kdyby chtěli světu zvěstovat: vstávejte, chásko líná! Lenošit můžete, ale až vykonáte svoje každodenní povinnosti. Vrabčáci, v duchu k nim promlouvám, utište se, zapojte se do potravinového řetězce a rozleťte se do světa domlouvat jiným opozdilcům.

Bingo! Můj nos zachytil vůni ovocného čaje. Moje milovaná babička, ranní to ptáče, nám, vnoučatům na letních prázdninách, usnadňuje vstávání. Oblečena v halence, nabírané sukni a v květované zástěře, obuta do letitých pantoflí s nezbytným drdůlkem na hlavě, opatrně otevírá dveře. "Holoto nezdárná," s úsměvem zavolá do útrob našeho pokoje. "Koukejte vstávat. Sluníčko vám svítí na panimadu, ptáci se můžou ukřičet a vy ze sebe děláte mrtvoly." "Babi, když nás tak prosíš, tak tedy vstaneme. Co je k snídani?"

Teplé počasí zabarvilo lesní plody do červené, modré a téměř černé. Les nabízel ulevující stín před prudkým sluncem, a tak nám nevadilo plnit hrnky sladkými jahodami, borůvkami a ostružinami. Neodpustili jsme si desátek v podobě mlsání. Abychom pro sebe uchovali vůni, rozmazali jsme si lesní plody okolo pusy. Mí dva mladší bratři si vytvořili modré kníry. Nevypadali jako indiáni na válečné stezce, ale jako někdo, kdo si vlastní obličej spletl s malířským plátnem velmi neuměle počmáraným.

S plnými hrnky jsme si sedli na pařezy a na dlouhá stébla trávy navlékali tři borůvky, jednu jahodu, jednu ostružinu. Korálky pro babičku. "Naše babička bude vonět jako lesní víla," zaznělo od jednoho pařezu. Mlčky jsme souhlasili, tři hotové náhrdelníky jsme pověsili na smrkovou větvičku a lehli jsme si do mechu. "Kluci, zahrajeme si jednu hru," navrhla jsem. Oba výjimečně neprotestovali, ale hned zvědavě vyzvídali, jestli se u té hry může sedět. "Nejenom sedět, ale můžete i ležet," přidala jsem trumf a za tepla, obrazně i ve skutečnosti, jsem vysvětlila pravidla. Kluci se bez poznámek natáhli, zavřeli oči a čekali. "Budu vám k nosánkům přikládat různé věci a vy musíte poznat, co to je. Za každou uhádnutou vůni získáte bod, a kdo vyhraje, dostane odměnu."

Hra začala. Brala jsem, co mi pod ruku přišlo: šišku, jahodu, smrkové a borovicové jehličí, mech, ztrouchnivělou větvičku, hlínu. Klučičí nosy se krčily, krky natahovaly po dalším přídělu, odpovědi vyskakovaly jako když bičem mrská. "Kdo vyhrál?" zajímali se bráškové. "Nikdo a oba. Uhádli jste všechno." Dali najevo zklamání, že se budou muset o odměnu dělit. "A co jsme tedy vyhráli?" "No přece borůvkový koláč od babičky!"  Jejich na oko projevovanou nespravedlnost jsem utnula otázkou: "A teď mi řekněte, co vám dnes nejvíce vonělo." Zaťataté pěstičky se ocitly pod bradou, na tvářích jsem poznala soustředění a čekala na výsledek. "Jahoda! Ne, borovice!" Srdíčko mi zaplesalo, protože já jsem do lesa chodila zejména za vůní borovic. Ve vzácné shodě jsme se vypravili domů. Doma jsme babičku dekorovali třemi náhrdelníky. "Děkuji, krásně voní," babička s lákou v očích hladila již odpadávající barevné kuličky, "Babi, jsi naše lesní voňavá víla, která peče ty nejlepší borůvkové koláče," shodli se kluci.

Potichu jsem se vytratila ze dveří. Věděla jsem, že babička bude dovařovat oběd, péci tolik oblíbené koláče, jejichž vůně pokaždé přilákala i sousedovic děti. Věděla jsem, že babička bude raději, když se jí v kuchyni nebudeme plést pod nohama.

Naše chata stála na okraji borovicového lesa. Jen babička věděla, proč často mizím právě sem. Za vůní tohoto krásného stromu. Nic krásnějšího pro mě neexistovalo: lehnout si k vysokému kmeni, pozorovat větve pohupující se ve slabém větru a nasávat vůni. Zejména po parných dnech, kdy byla země vyprahlá, vzduch stál na jednom místě, se vůně borovic linula kolem mě ať jsem se procházela, nebo jen odpočívala. Chatu již nemáme. Ale, pokaždé, když jdu vyprahlým letním lesem a ucítím  vůni borovic, ocitnu se rázem o mnoho let zpátky. Mezi borovicemi, jahodami, borůvkami, s klučičími výkřiky a v kuchyni s babičkou, naší lesní vílou s vůní borůvkového koláče.