U domácího byl ubytován důstojník SS, který nosil černou uniformu a kolem našich oken chodil na suchý záchod. Já kroutil knoflíkem plechové hračky rádia a vyvolával: Bum, bum, bum, volá Londýn. Byla to znělka Londýna a rádia měla plombu, aby se vysílání nedalo chytit. Přesto i toto opatření se dalo obejít. Důstojník hned došel do krámu a otci vynadal, ale naštěstí rodiče neudal.

Další malér následoval, když zlý velitel Fric odjel a vojáci, které cvičil před odchodem na frontu, mě vzali do tělocvičny, aby mi ukázali, jak bydlí. Pamatuji si, že tam byla řada slamníků a pušky složené do pyramidy. Velitel se nečekaně vrátil, vojáci se lekli, ale Fric mě znal z krámu. Vzal mě do náruče a zeptal se, jak se mi to u nich líbí. Pak říkal, že za týden mu přivezou auto a sveze mě. Já nato, že nechci, že máme auto svoje. Na to Fric: ale vy nesmíte jezdit. Já odpověděl to, co jsem slýchával v krámě: až porazíme Hitlera, tak budeme zase jezdit. Vojáci ztrnuli, Fric mě za ruku dotáhl do krámu a otec to od něho pěkně zchytal. Ale ani on to naštěstí neudal, za to mohl být i koncentrák.

Venku na mě čekal stejně starý kamarád Pavel, s kterým jsme doslova řádili v parku, kde byly cestičky vysypané černou škvárou a v živém plotě jsme měli skrýše. Při honičkách jsme si bosí často ukopli čechulku palce a červená krev se vyjímala na černé noze. Ze škváry jsme vyráběli poprašné bomby. To se do novin zabalila škvára a po vyhození do výšky se krásně rozprskla. Pavel jednou trefil motocyklistu do obličeje. Měl naštěstí brýle. Zakličkoval, zastavil a rozběhl se za námi. Já se schoval v roští, Pavel utekl domů. Řidič vběhl za ním a za chvíli se ozval hrozný řev. Druhý den mi kamarád ukazoval jelita na zadku, které mu způsobil výprask březovým koštětem.

Parkem chodil na poštu farář, který nás napomínal, abychom nekřičeli a šli se umýt. To se nám nelíbilo a rozhodli jsme se, že na něj spácháme atentát. Pořídili jsme si klacky, načernili obličeje a vyrazili ze křoví. Stačil přísný pohled a byli jsme zpátky ve skrýši. Hrávali jsme si před domem, kde u okna šil krejčí a pozoroval, co postrach náměstí vyvádí. Přišel do krámu a ptal se, proč nejsme venku. Matka mu řekla, že máme oba horečku, že jsme asi nastydli. Pán jí ale prozradil, že jsme odvalili dřevěný sloup a pojídali tučné žížaly s tím, že to jsou salámy. Pavel dostal spálu a já viděl, jak ze školky vyšla paní učitelka, za ní se držely za ruce děti, zástup se kroutil a děti volaly: “vedme hada“. To se mi tak zalíbilo, že jsem umluvil rodiče, aby mě dali do školky. Nastoupil jsem a netrpělivě jsem čekal, kdy se povede had. Když se hodinu nedělo nic, co by mě zaujalo, pobyt ve školce jsem rázně ukončil a počkal, až se Pavel uzdraví.

Jednou začalo pršet a schovali jsme se v krámě. Přišla nakupovat porodní bába, která se mi líbila a rodičům jsem nakazoval, aby jí říkali porodní paní. Jenomže tentokrát, když jsme se s Pavlem honili, mě napomenula s tím, že mě přivedla na svět a jestli budu zlobit, že mě vrátí. Otočil jsem se na kamaráda a pronesl: Pavle ta má ale blbý řeči. Rázem se paní urazila, že mě navedli rodiče a přestala u nás nakupovat a zatratit zákazníka bylo zlé.

Na pohřbu malého chlapce, který měl družičky, jsme se v trenýrkách a špinavý od škváry postavili k pomníku a do ticha nahlas Pavel pronesl: Franto až umřu, tak bych chtěl mít takovej pohřeb. Já na to pronesl moudro: Pavle, já až umřu, tak víc nevstanu. Doneslo se to rodičům a skončilo to domluvou. Horší bylo, když mě výrostci navedli, abych vzal nedostatkové kamínky do zapalovače a vyměnil je za známky. Musel jsem klečet v krámě na štěpinkách, a když se zákazníci ptali, proč klečím, musel jsem se přiznat, že jsem kradl. To byla potupa a poslední výstřelek.

Všechno se otočilo s nástupem do školy. Učení mě bavilo a zlobení přestalo. Samozřejmostí byly samé jedničky, a když jsem dostal první dvojku z diktátu, rozbečel jsem se a pan učitel mě utěšíl slovy, že kůň má čtyři nohy a přesto občas klopýtne. Ty jedničky mi vydržely celou školní docházku a na měšťance jsem občas zazlobil, aby mě kamarádi neměli za šprta.