Také jsem měla starosti, co si obléknu na sebe a jestli se tam vůbec budu někomu líbit, protože mne zrovna začala atakovat invaze prvních pupínků v obličeji zvaná akné. Také vnady dle mého názoru nebyly ještě dostatečně vyvinuté. K mé radosti maminka brilantně situaci vyřešila, neboť na mé taneční našetřila a dokonce zakoupila něco silonové látky (tehdy ještě na váhu) a nechala mi ušít 3 slušivé halenky, 2 světle fialové a jednu puntíkatou. Byla jsem moc natěšená a plna očekávání, dokonce jsem si ze svých skromných úspor pořídila Dermakol, tehdy na trhu novinku, na zamaskování mých rašících pupínků. Čím více se termín zahájení tanečních blížil, tím výrazněji jich neúprosně na mém obličeji přibývalo. Nicméně, vyzbrojena novým dermakologickýn zázrakem jsem byla trošku klidnější.

Nadešel dloho očekávaný den “D” a já okoupána, navoněna živými květy konvalinek, s dermakologicky upraveným obličejem a novou halenkou vyrazila do připraveného sálu. I když se mi srdíčko úzkostí svíralo, odhodlaně jsem vstoupila. Uprostřed sálu nás vítal postarší pár a začal nácvik. Nedříve do nás nahustili pravidla slušného chování, jako: jak správně konverzovat, jak korzovat v promenádě, jak slušně děvče vyzvat k tanci no zkrátka Guth-Jarkovský hadra. Potom následoval nácvik prvního tance. Již si přesně nevzpomínám, jestli to byla polka nebo walc, ale to není to nejdůležitější, protože následovala pánská volenka.

Postarší pán pronesl onu dlouho očekávanou větu: Páni zadejte si dámu. A v tom okamžiku téměř všichní páni zapomněli na přednášku o slušném chování a s heslem nabušeného lovce: “urvi co můžeš” se neurčitý chuchvalec pánů rozběhl, často i nepovoleným klouzavým pohybem k vzorně seřazeným dívkám. Všude před dámami bylo natěsno, jen přede mnou průhledno, až na jednoho osamoceného vysokého a docela hezkého mladíka. Ani jsem si ho nemohla pořádně prohlédnout a již doslova přede mnou ležel jako propíchnutý toreádor asi půl metru přede mnouna podlaze. A toho využil za ním v mírném tempu se blížící menší chlapec. Upřímně řečeno, moc dam již k výběru nezůstalo!!A ozvalo se nesmělé: “Smím prosit?” No co jsem měla dělat!

Výběr chlapců se nebezpečně zúžil. Nebyl ani vysoký, ani vysněný blonďak natož modrooký. Vytlačila jsem úsměv a čistě ze slušnosti odpověděla ano! Je pravda, že když jsem se narovnala, byl mi sotva po ramena. Nicméně, i když jsem při tanci viděla dobře dokonce i dopředu, aniž bych nakláněla hlavu, byla to asi jeho jediná přednost. Moje barva v obličeji se změnila ze světle růžové na tmavě růžovou a já se v duchu začala modlit, aby mé utrpení skončilo. Nicméně chlapec byl houževnatý a vytrvalý i v budoucím čase, takže pro mne začal chodit pravidelně, dokonce se mi svěřil, že se mu moc líbí vysoké dívky. Rychlými kroky jsem tenkrát prchala ze sálu. Když jsem vyšla, tak před budovou na mne, k mému údivu, čekal mladík ve vojenském stejnokroji s jednou peckou na rameně, tedy svobodník. Na vysvětlení. Záklaďáci tam často lovili nezadané dívky, které odcházely z tanečních samotné, protože si byli vědomi toho, že je to snadný úlovek. Byl docela milý, tak jsme spolu prohodili pár vět, tedy  konverzovali a domluvili si, že se zase setkáme - tedy moje první rande.

Na první rande jsem se vydala za humna, co kdybych potřebovala pomoc a byla daleko od domova. Mnohem později jsem se dozvěděla, že mně moji dva mladší sourozenci tajně špehovali, takže jsem byla fakticky v bezpečí. Donesl mi květinu a pro mé sourozence nějaké odznáčky. Moje vůbec první setkání s pohledným mladíkem v uniformě mne hodně rozrušilo. Hormony zaútočily v plné síle a najednou jsem cítila, jak mne tento mužský objekt začíná silně přitahovat. Měl pěkné oči a nádherně  voněl. Po krátkém povídaní se začala mezera mezi námi podezřele zmenšovat. Začali jsme se k sobě pomalu přibližovat a byli jsme stále ,blíž a blíž! Zbýval již  jen malý kousíček, když v tom jakoby mi zapálil, jak se říká, koudel u z..ku jsem se vysmekla, utekla a vylezla na první strom v mém nejbližším dosahu. Takovou reakci si zřejmě mladý svobodník od roztoužené dívky zřejmě nepředstavoval, takže musím konstatovat, že od té doby jsem ho neviděla, ani jsem o něm neslyšela.

Dnes je mi již přes 70 let, manžel mne opustil před 4 lety a jsem sama s pejskem. Časy se hodně změnily a protože se s pejskem nelíbám, nemusím tudíž ani lézt  po stromech. Ale pejsek bohužel netančí a mne již nikdo k tanci nevyzývá, ani ti muži malého vzrůstu,  i když by mi to dnes již nevadilo. A jak ráda bych si zase zatančila!