Je to už hodně dávno. Tenkrát jsem byla ještě děvče školou povinné, snad čtvrtá třída základní školy. Bydleli jsme s rodiči v ulici, kde bylo na pravé straně pět baráků, na levé sedm a kousek dál vedla silnice a tam byl osamělý, nízký barák.
V tom bydleli nějací manželé Knajblovi, už starší lidé, ale my děti jsme je neměly rády. Od našich rodičů jsme věděli, že zabíjejí a jedí psy a jejich kůže a kůže z králíků odevzdávali kůžičkáři, který objížděl vesnice a volal: Kůže, kůže... A taky proto, že prodávají psí sádlo, které se dávalo na průdušky.
Měli jsme svého vůdce, kluka Standu, a ten jednoho dne přišel, že se jim ztratil pes Alík. Svolali jsme sezení a rokovalo se, kde pes může být. To jsme ale nevěděli, že psa porazilo auto a že Standův tatínek jej nechal utratit, aby se netrápil.
Venku bylo pěkně a dohodli jsme se, že půjdem někomu na třešně. Komu? No, přece u Knajblů byla veliká třešeň, úplně obsypaná. Poslali jsme tam spojku a vtom někdo volal, vidím psa od Standy. Ale už to nebyl pes, už jenom jeho kůže, přibitá na kůlně. Dostali jsme na ty dva lidi takovou zlost, Standa brečel a my holky s ním. Vymysleli jsme plán, že se jim pomstíme za Alíka. Pozdě večer jsme pověřili dva ze skupiny, aby vylezli na střechu jejich domu a komín ucpali starým kabátem, který jsme si u těch lidí z věšáku před vchodem půjčili. To nám nestačilo, běžela jsem domů pro hořčici, že budeme opékat špekáčky a brambory v uhlících. Hořčicí jsme jim pomalovali okna, to byly takové malé tabulky, tak jsme to nalíčili na husto, do rána to pěkně zaschlo. Ráno jsme šli celá parta, kluci i holky, čmikat, co se bude dít.
No, a věřte nebo nevěřte, dělo se. Starý děda se skleněným okem jak Pinoccio běhal i s tlustou bábou kolem baráku a nadávali. Strašně hustý dým se jim valil z otevřených oken a dveří. Také později vstávali, protože okna byla zamalovaná zaschlou hořčicí.
Pomsta byla dokonána. To jsme ale nevěděli, že si pan Knajbl obejde celou ulici a všude si postěžuje na nás, děti, ať už tam někdo byl či nebyl, rodiče po tom nepátrali a všichni jsme dostali nářez, ovšem, pokud kdo byl po ruce.
U nás táta byl invalida, měl jednu nohu postřelenou jako partyzán, měl přednostní nárok, aby si koupil Velorex neboli také Hadrolet, jak jsme tomu říkali. Byla to motorka krytá, na třech kolech, vzadu se tomu říkalo pec a já, tátova princezna, jsem jezdila stočená na peci.
A zrovna, když jsem přišla domů, kde už předtím si byl náš nesympatický soused postěžovat, tak táta umýval a šamponoval svého miláčka Hadrolet.
Takže táta chytil za ruku svou princeznu a já měla výprask i s chlazením. Voda stříkala na všechny strany, že i sousedka vlezla do okna, ať jim táta nestříká do oken, že mají mokro v kuchyni na sporáku. Tak jsem se vysmekla a běžela po žebříku na půdu, kde byl poklop. Vedle poklopu jsme měli necky a v nich byla pšenice pro slepice, abychom nemuseli lézt až na půdu, tak se pšenice nabrala do kyblíku ze žebříku. Necky jsem natáhla na poklop a sedla do nich, ne jako princezna, ale stará chytrá slepice.
Táta volal: Alenoóó, pojď domů, a já: "Nepůjdu, ty mě zbiješ". A když jsem cítila, že poklop se pomalu nadzvedává, měla jsem u okénka na půdě připraven starý dešník. Ten jsem roztáhla, vlezla do okénka a skočila jako parašutista dolů mezi tři rovnoměrně sazené angrešty. A to jsem plochu přistání měla dávno vyměřenou. Táta už byl v okně a volal: Počkej, ty potvoro, až přijdeš domů.
Ale já jsem byla tátův mazlíček a princezna, a po mém úsměvu táta na všechno zapomněl a bylo mi odpuštěno.
Celé dva měsíce, to zní jako věčnost. Koupání, výlety na kole,…
Libuše Münsterová
Psal se rok 1969, akorát jsem vyšla 5. třídu a čekala mě změna, na…
Ráno na chatě se probudilo do jasného a slunečného dne.…
Můj tatínek na záchod nechodil jinam než domů a pokud to ráno před…
Volné chvíle jsme s manželem trávili na Brněnské, tedy…
Nemyslím si, že zrovna vy se nudíte. Ale kdyby náhodou... Zvířata,…
Moje povolání je zdravotní sestra. Dne 20. srpna 1968 jsem…
V těchto dnech nám masmédia připomínají události ze srpna…
Ony už to vlastně nebyly prázdniny, byla to naše první dovolená.…
Po maturitě jsem nastoupila do kanceláře. Byla to moje první…
Bylo to v létě, o prázdninách, na Moravě v Ketkovicích, někdy z…
Pro neznalé, tehdy za hluboké totality to byla Cestovní Kancelář…
Ukázkový úvodní text článku
Dnešek začal skutečně lahůdkově. V práci nás sedí šest - tři a tři…
Tak jsem se opět na chvíli vrátil ke známému dotazníku…
Na svoji první, a zároveň největší, životní křižovatku jsem…
Maličká a miloučká vesnička na Drahanské vrchovině schovaná v…
Zatímco moje sestra žije aktivním životem pražského seniora,…
Vznášet se ve vzduchu byl odvěký sen pozemšťanů. Zkoušeli to mnozí…
Ve vyprávění píši druhou vzpomínku na návštěvu maličké vesničky…
Pátek, sedm hodin, dvacet šest minut: Modro, slunečno, nablito.…
Narodil jsem se po dvou sestrách rodičům, kteří měli na náměstí…
Uprostřed svaťáku se kamarádi setkali, potřebovali se ubezpečit,…
"Koukej sekat latinu, nebo uvidíš," vyprovázela mě maminka do…
Koho se lidé nejvíc bojí? No přece zubaře. I nejmužnější…
Bylo mi 18 let a zamilovala jsem se. Byli jsme stejně staří,…
V neděli v pět přivezl syn z Ústí vnuka Péťu, je prý nemocný a…
Jedna z výhod vyššího věku je to, že přestáváte být hlavním…
Jo, to byly časy… byli jsme oba mladí, já i Karel. On měl už svou…
Určitě jste taky nějaké potkali, jsou mezi námi a není dílem…
Můj tatínek strašně rád používal neotřelá slova. Jak jsem později…
Určitě souhlasně přikyvujete, když si u rádia s Karlem Gottem…
Když vzpomenu na své taneční v roce 1961 až 1962, vybaví se mi…
V době, ve které se odehrál tento příběh, byla v okolí mého…
Je dnes hodně nevlídně, a tak velmi ráda usedám k počítači, abych…
Jak začít na novém blogu, když jsem tady taky nová? Vzpomínky a…
Včera odpoledne se mi rozeřval na stolku mobil – sousedka Věra:…
Bydlení na venkově, byť za humny naší matičky Prahy, mělo svá…
„Na štíru s paragrafy“ byl za socialismu pravidelný sloupek v…
Mládí je úžasné období. Bylo mi právě 16 a půl roku a moc jsem se…
Ani nevím, jak tě nazvat. Vždyť jsem neměla pro tebe jméno. Bylo…
Spím sama. Nemůžu přece nikoho nutit, když se mnou nechce sdílet…
Život se se mnou vážně nemazlil. Bylo to dost hrozné od samého…
Už dávno všichni víme, že rosomák není pták. Olympik kdysi…
V posledních týdnech jsem byla několikrát postavena před otázku,…
Když jsem někdy po skupině neměla spoj k nám na vesnici,…
Honza byl velký kamarád mého táty. Potkali se v Klubu českých…
Za vlády jedné strany jsem měla s policajty jen samé neblahé…
„Čas strávený ve škole, byl pro mě čas ztracený a promrhaný. Byl…
Nejlepší velikonoce jsem kdysi prožívala v Mexiku. Neboť není…
Eliška stojí u okna a vzpomíná... Venku prší, houstne soumrak, za…
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.
Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?
Aktuální anketa
-
Rozhodování mi nečiní problém, rozhoduji se rychle a většinou správně
1800
20 %
-
Většinou dám na svou intuici, a nějak to dopadne
1749
20 %
-
Nevím, nepřemýšlel(a) jsem o tom
1678
19 %
-
Rozhodování pro mě není snadné, trvá mi déle, než se rozhodnu
1818
20 %
-
Je to pro mě velký problém, rozhoduji se dlouho a ne vždy správně
1852
21 %
