Nedávno mi volala máma.

„Ahoj mami.“

„No Tebe jsme zrovna nechtěla.“

„A komu tedy voláš?“

„Spletla jsem si číslo, já jsem chtěla volat Miládce. Chci jí popřát. Má dnes narozeniny.“

Miládka je o čtyři roky starší sestra mé mámy. Je jí pětadevadesát let.

Moje máma už mi nikdy nezavolá.

25. 11. 2025

Jsou mi necelé čtyři roky, v pyžamku vylezu z postele a jdu bosa do kuchyně. Nikdo tam není. Ale vím, že se nemám bát. Číst sice neumím, ale maminka mi kreslí obrázky. Dnes je na stole lístek a je na něm nakreslený rohlík a lahev mléka. Otevírají se dveře, máma už je nazpět. Dostanu kakao a namazaný rohlík. A pak si kreslíme. Nejradši mám, když máma maluje, jak to vypadalo u nich v kuchyni, když byla malá. Stůl, židle, otoman… nejvíce se mi líbí kredenc. Na něm totiž sedí pes. Nepřijde mi to divné. Až jednou se táta ptá…A máma odpovídá: „Ten pes tam opravdu seděl, byl totiž porcelánový.“

Babička mě hlídá a já se těším, protože mi mamka slíbila, že přijde Mikuláš. Slyším zvonění, je krásný, celý bílý a má vysokou čepici. Přinesl mi košík s perníkem, buráky a mandarinkami. A taky kolekci na stromek. Když odešel, říkám babičce: „Babi, všimla sis, že Mikuláš měl stejné brejle a boty jako máma?“

Táta koupil motorku. Se sajdkárou. Mají s mámou na hlavách kožené helmy, já sedím mámě na klíně a jedeme na koupaliště. Pak se narodí brácha, takový mrňavý trouba. Motorku už nemáme, protože by se tam nevešel.

Už jsem větší a mám svoje kolo. Máma dá brášku do sedačky vepředu na své velké kolo a jedeme do polí na šípky. Na louce nám roztáhne deku, dostaneme s bráchou sušenky a vodu se šťávou a máma trhá krásné červené plody do tašky. Pak jedeme domů, já vepředu, ale když se ohlédnu, za mnou nikdo není. Chvilku čekám a pak se vracím zpátky. Kolo je na zemi a máma páčí bráchovi z kola nohu. Měl ji pak v sádře. Máma ho nosila po bytě na zádech a já jsme mu to záviděla.

Táta koupil auto. Starého Spartaka. Vzadu na okně ležel takový vypelichaný tygr. Neposlechli jsme mámu, když nám říkala, že si s tou obludou nemáme hrát, že se rozpadne. A taky že jo. Jednou tygrovi upadla hlava, auto zasypaly piliny. Dostali jsme každý jeden pohlavek a museli pomáhat auto uklízet.

Nejvíc jsem toho malého troubu, myslím bratra, nenáviděla, když mi ho máma strčila na hlídání a já si šla zrovna s holkami hrát. Pamatuji si mamku, jak moc se smála, když jí jednou bratr řekl: „Už mě k těm holkám nestrkej. Hrajou si pořád na princezny. Ale tak blbé princezny jsem ještě neviděl.“

Máma krásně voněla. Mazala si ruce krémem v takové růžové tubě. Když někam šla, navoněla se živými květy, které dostávala od táty k vánocům. Ve flakónku byly konvalinky. Vlasy si natáčela starými plechovými natáčkami. Když jsem byla větší, pomáhala jsem jí. Hřebenem zvaným tupírák jsme nabírala prameny vlasů, namotala na plechovou ruličku a upevnila.

Máma byla krásná. Až jako velká jsem pochopila, proč jsem s ní musela chodit k řezníkovi. Vešly jsme do prodejny, máma mě vedla za ruku a stouply jsme si do fronty. Srdce Slovácka, většina žen má na sobě vlňáky a šátky, moje máma občas klobouk. Když na nás přišla řada, řezník pan Kalný pravil prodavačce: „Mařenko, na chvilku obsluhujte sama. Helenko, pojďte se mnou dozadu.“ Tam maminku posadil, nutil jí panáky slivovice a do tašky strkal jatýrka. Já jsme občas dostala do ruky studený párek.

Táta se podivoval, proč si máma na ples pořídila blonďatou paruku, ale byl umlčen, že tomu nerozumí. Hlídala nás babička a my jsme jí na dotaz, proč se v televizi před filmem objevuje na obrazovce hvězdička s bráchou tvrdili, že se jedná o ruský film, aby nám dovolila se dívat. Ráno to na nás prasklo a máma nám dělala kázání, proč babičce namlouváme takové nesmysly. Vydrželo jí to do té doby, než táta dospal ples a vstal. Smál se a vyprávěl, jak jeden tanečník shodil mámě paruku z hlavy. Hněv se obrátil proti tátovi a my jsme měli pokoj.

Máma nikdy neměla řidičák. Pamatuji si její slavný, často a hojně používaný výrok: „Frantiku, tady mi zastav.“ Nic. Táta jede dál. „Proč jsi nezastavil, kde já si nakoupím. To mám tahat všecko tak daleku? Nic nepomohlo vysvětlování, že tam byl zákaz zastavení. "Frantiku, tady mi zastav“, bylo přímo legendární.

Ženil se můj syn. Jeho babička přijela na svatbu a měla kostým a příšernou hučku. Můj syn úpěl a šeptá mi: „Mami, nemůžeš s tím něco udělat?“

„Já to babičce diplomaticky vysvětlím.“

Kdepak na moji mámu s diplomacií. Klobouk se jeden okamžik ocitnul na věšáku, shodila jsem ho a prošla se po něm. Kajícně jsme se šla mámě přiznat. Pravila:

„Ty jsi byla vždycky nemehlo.“

Mami, odpusť…