Ať už to byli rodiče, dlouholetý přítel Jiří, předák ofsetové rotačky Vacek v tiskárně Polygrafie, pozdější přítel Vláďa, souputník mých studentských let a dodnes i mého života, řada dívek, které více, či méně rozbouřily v průběhu mládí moje emoce, a další lidé, které jsem v životě potkával a opět ztrácel. Je dobré na tyto blízké osoby nezapomínat, protože v různém stupni vývoje ovlivňovaly a také formovaly naši osobnost. Není ale možné psát o všech. Každý z nich však něčím pozitivním pro můj další život přispěl.

V  životě každého člověka jsou nejdůležitější rodiče. Předávají nám běžné životní návyky, své zkušenosti i povinnosti, které bychom měli s nimi sdílet a dál i rozvíjet. Zkrátka, učí nás žít. Když pak vykročíme do samostatného života, je už jen na nás, jak tyto rodičovské poznatky zhodnotíme. Ale to už jsme pak pod vlivem jiných autorit.

Rád vzpomínám na svou matku. Byla to prostá venkovská žena, vyrůstající ve velmi početné rodině, kde musely být do běžných denních povinností zapojené i děti. Těch bylo osm. Starší děti se musely starat o ty mladší, dělily si mezi sebou i běžné starosti o poměrně velké hospodářství. Já jsem toto vše vnímal velmi pozitivněa matce jsem hodně pomáhal v úklidu bytu i při vaření. A moc rád jsem poslouchal její vyprávění o běžném vesnickém životě v malé vísce Lkáni, poblíž Třebenic.

Otec byl úplný protiklad k  matce. Zajímal se o literaturu, vybudoval si časem rozsáhlou knihovnu, byl literárně aktivní a svůj deník si před námi pečlivě schovával. Vystudoval v Praze i obchodní akademii. Oba, jak otec, tak i matka, spolu však žili v poklidu a harmonii, a proto mohu na své mládí vzpomínat s potřebnou dávkou pozitivní nostalgie. Každý z nich mi dal do života něco jiného.

Ještě však zůstanu v čase svého mládí. Vedle rodičů byl velmi blízkým průvodcem mého života přítel Jiří. Byli jsme jak dva bráchové. Už jsem o něm ve svých knihách napsal dost. Takže pro informaci jen krátká citace z mé knihy Návraty:

„S Jiřím jsme se kdysi vsadili, kdo se dřív ožení. Já to sice tenkrát vyhrál, ale ono na tom zase tolik nezáleželo. Chodili jsme mizejícím údolím, v malém lesíku uprostřed pole státního statku jsme kouřili mentolky, lípy nebo džunky, nadávali na kralupský Kaučuk, který nám poničil náš Ovčín, a vůbec jsme nevěděli, co bude za dva nebo čtyři roky. Svět byl stále růžový a všechna děvčata byla pořád k pomilování.“

Jiří naše přátelství, ve zralém již věku, bohužel ukončil. Nemoc byla silnější. Hledal jsem jeho hrob na kralupském hřbitově, ale marně. Rád na něj vzpomínám. Prožili jsme spolu krásné chvíle a byli jsme si hodně myšlenkově blízcí.

Nechci zde psát svůj životopis. To není účelem tohoto článku. Jsou to jen letmé vzpomínky na pár lidí, kteří mi razantněji vstoupili do života, a byť už většinou odešli na věčnost, v mé paměti zanechali hlubokou a vděčnou stopu. Pokročme teď o pár let dál.

Píše se rok 1963, je mi devatenáct a sedím v kupé rychlíku, který míří z Prahy do Plzně. Proti mně sedí kluk v mém věku. Náhody bývají zajímavé. Tato náhoda mne sblížila s člověkem, který se na dlouhá léta stal mým kamarádem a stále jím, zaplaťpánbůh, je. Oba jsme mířili na tu samou adresu. Tou byla plzeňská pedagogická fakulta. Ubytování jsme měli již předem zajištěné ve vysokoškolské koleji v Malesicích, a tak jsme nemuseli nikam pospíchat. Cestou do města jsme se s Vláďou proto zastavili na pivo v  Měšťanské besedě. Posadili jsme se ke stolu, kde seděl ještě jeden mladík se dvěma děvčaty.

V  hospodě u piva se člověk seznámí skutečně rychle. Výsledkem sezení bylo, že jsem si s jednou dívkou sjednal na druhý den schůzku na plzeňském náměstí Republiky. Na pár měsíců jsme měli s Vláďou o zábavu postaráno. Odpoledne pivo ve Vídeňce, večer výborný Zlatý hrozen ve vinárně Krym a nekonečné tanečky s šestnáctiletou Jarmilou. Toho byl Vláďa většinou zúčastněn.

Noční schůzky s  Jarmilou na plzeňském návrší Lochotíně probíhaly pochopitelně bez Vládi. Jarmila byla úžasná a já byl těžce zamilovaný. Zvláště, když naše noční schůzky dostávaly postupně intimnější povahu. Teprve tato šestnáctiletá dívka mne naučila, co to je být skutečně zamilovaný. Co to je ta pravá láska.

A pak přišla rána. Velká. Rozchod. A opět citace z mé knihy Návraty:

„Jeden všední, docela obyčejný říjnový den. Takový, jakých je dvanáct do tuctu. Sedím v autobusu a žmoulám v ruce kus papíru, narychlo utrženého ze školního sešitu. Myslím, že jsem měl v očích i pár slz. Jen pár řádek a sbohem a podpis. I to je kus života těžkého. A jak těžkého. Rozchod. Bylo mně, jako bych umíral a se mnou i celý svět. Ani se nenadějete a najednou, z ničeho nic, se ocitáte sami uprostřed šíroširého světa. Holí a bezbranní. A nemůžete přitom dělat nic. Jen se dívat. Jak námořník na bílé plachty lodí, odplouvajících někam do dáli. Dívat se na vzpomínky, které letí s nimi a zase se vracejí jak bílí rackové.“

I toto byla zkušenost. Krásná i bolestná. Poznání dvou různých tváří života. Přesto na Jarmilu s  vděčností vzpomínám. V takové chvíli člověk právě pozná přátele, na které mnohdy pro četné randění zapomíná. Zcela pragmaticky, a hlavně empaticky uvažující přítel Vláďa vycítil tehdy moje duševní zmatky a při našich občasných sedánkách v plzeňské Vídeňce u piva jsem se pomalu vrátil zpět do reálného života. A uvědomil si přitom, že přátelství může být i něco více než láska.  

Jednotlivé vzpomínky jdou chronologicky za sebou. Je rok 1968 a já pracuji v Polygrafii jako rolák u ofsetové rotačky Roland. Měl jsem to velké štěstí, že předákem mé směny byl velmi příjemný, a hlavně empatický stroják pan Vacek. Hodně jsme se sblížili. Měl u mne jistotu, že kdykoliv bude třeba, pomohu na jakémkoli místě u stroje a třeba i v přesčasech. Dokonce mne zasvěcoval do taje řízení tohoto obrovského stroje v  představě, že ho jednou zastoupím. Zasloužil se i o to, že jsem postupně získal funkci úsekového důvěrníka ROH a moje postavení u rotačky se výrazně upevnilo. Předák Vacek stál vždy při mně a já ho při vhodných příležitostech i podpořil. Třeba jednou v zimě, kdy jsem při velké zimě ve strojovně zastavil rotačku kvůli bezpečnosti ostatních pracovníků.

Leč, já měl o své budoucnosti jinou představu. Po šesti dlouhých letech jsem přešel, jako čerstvý maturant na grafické průmyslovce, kterou jsem studoval při zaměstnání, do polygrafického výzkumného ústavu jako výzkumný pracovník. Při realizaci výzkumných úkolů jsem toho poznal hodně. Prostředí různých tiskáren, činnost lidí, jejich pracovní podmínky, úroveň bezpečnosti práce a předpisy s tím spojené, i jednotlivé tiskařské techniky. Toto vše se člověk v žádné škole nenaučí. Jedině ve škole života.

V průběhu dalšího života, kdy jsem řídil polygrafickou výrobu, a v pomyslném funkčním žebříčku jsem vystoupal až do funkce výrobně technického náměstka, jsem opět potkával celou řadu důležitých lidí. Náš vzájemný vztah už byl přece jen odlišný od minulých let. S nabytou zkušeností a funkčním zařazením jsem spíš ovlivňoval já své podřízené. Jak to vnímali, to jsem se dozvěděl až po svém odchodu do důchodu, kdy jsem se s  mnohými svými bývalými podřízenými setkával u piva v sídlištní hospodě. Některé informace byly pro mne docela překvapivé.

Lidé přicházejí a zase odcházejí. V průběhu času člověk nabývá zkušenosti, a to nejen pracovní, ale hlavně životní. Pokud jsou naše vzpomínky pozitivní, můžeme s klidem říci, že jsme prožili dobrý život. Díky osudu za to.

„Nepodléhejte dogmatu, že máte žít podle toho, co si myslí druzí. Nedopusťte, aby v hluku cizích názorů zanikl váš vlastní vnitřní hlas. A to nejdůležitější: mějte odvahu jít za svým srdcem a intuicí. Protože ty už nějak vědí, kým se ve skutečnosti chcete stát.Všechno ostatní je vedlejší.“

 Steve Jobs, americký podnikatel a zakladatel společnosti Apple

* * *