Aniž bych věděla, že volím tu nejlepší obranu, odmítala jsem podepsat byť jen papír, že jsem se dostavila a všem jsem o mých výsleších vyprávěla. To je ovšem jiný příběh, než ten, který zde hodlám vyprávět.

Stalo se to na konci divokých devadesátkek, kdy můj syn Jakub objevil kouzlo skejtu, a bez něj prakticky nebyl po řadu let spatřen.

Jednoho květnového nedělního dopoledne jsme si vyšli na procházku po nábřeží; já, můj bývalý manžel, náš syn Jakub a jeho skejt. Kuba byl šikovný skejťák a předváděl nám, co všechno umí, a my se loudali za ním. Nevím, jak se to stalo, ale najednou jsme viděli, jak skejt obloukem zdolává zábradlí kolem nábřeží a mizí v kalných vodách jarní Vltavy. Zrychlili jsme a za chvilku stáli vedle Kuby, opírajícího se o zábradlí. Skejt kupodivu neplaval, nebylo po něm památky…

Šli jsme od místa neštěstí smutní a Kuba zoufalý. Doma si jen zul boty, šel do pokoje a vlezl si do postele. Přikryl se peřinou a odmítl vylézt. Starší dcera Terezka se nejdřív divila, co se stalo, ale když jsme jí to vyprávěli, vlezla si ke Kubovi, objala ho a spolu tak hodlali strávit zbytek neděle.

Skejt byl pro desetiletého Kubu tehdy vším, byl prostě součástí jeho osobnosti. Navíc mi manžel u kafe prozradil, že ten skejt stál šest tisíc, což byla pro náš rodinný rozpočet vysoká částka. Bylo mi Kuby moc líto a přemýšlela jsem, jak situaci vyřešit. Jasně, koupit nový skejt, což bychom stejně udělali, i kdybychom měli do výplaty jíst jen topinky. Mě ale napadlo něco jiného. Vzpomněla jsem si, co jsem před pár dny četla v novinách. Článek o poříční policii! Našla jsem noviny i článek, a vida! Byla tam i adresa, kde má poříční policie v Praze svoje stanoviště.

Nedělní oběd jsme vynechali a vyrazili hledat poříční policii. Jeli jsme autem, protože tehdejší služebna byla dost daleko od centra, kde jsme bydleli.

Manžel byl skeptický, byla neděle, jednalo se jen o skejt a ne o zlatý náramek, jako v článku, ale já jsem se upnula na myšlenku, že policie je konečně od toho, aby pomáhala.

Poříční policie měla kancelář v malé stavební buňce. Zaklepali jsme, opatrně vešli a zdvořile pozdravili. Hned za dveřmi byly misky, jedna s vodou, druhá s kousky masa. Budou hodní, pomyslela jsem si, mají tady zvířátko.

Za stolem ve stísněném a velmi skromně zařízeném prostoru seděli dva muži v civilu. Jeden z nich vyskočil, honem popadl misky a schoval je.

  „Proč ty misky schováváte? Nám nevadí,“ řekla jsem.

  „My se lekli, že jde šéf, my tady vevnitř nesmíme mít našeho Mikeše,“ vysvětlil mi policista a ukázal na druhého muže, na jehož klíně spal krásný mourovatý kocourek.  

Vysvětili jsme, proč jsme přišli, a oba muži se zaradovali.

  „Super, najdeme ti skejta, neboj,“ řekl Kubovi ten mladší.

Cestou na nábřeží jsme se dozvěděli, že jsou vděční za každý výjezd k něčemu jinému, než k utonulému. Mladší muž měl na sobě potápěčský oblek.

  „Ten oblek mám už dvacet let, je ze Švédska a je mnohem kvalitnější, než ty, co normálně fasujeme, jen už dvacet let nesmím přibrat ani deko, jím akorát saláty a jabka,“ smál se.

Nábřeží Vltavy je dlouhé, předlouhé. Byli jsme přesvědčeni, že určíme přesné místo, kde skejt zmizel. Potápěč hledal, leč marně. Ačkoliv bylo jaro, na nábřeží byla zima a voda jako žiletky. Dvě hodiny, tři hodiny, a nic.

Byli jsme nešťastní nejen my, ale i policisté.

  „Víte, co,“ navrhl nám ten starší, když se mladší policista soukal z obleku, „my ten dnešní výjezd nezapíšeme. Tady máte telefon na našeho vedoucího, zítra je pondělí, to bude v práci. Zavoláte mu a nahlásíte případ. My sem znovu vyjedeme a budeme hledat oficiálně. Sejdeme se tady. Ale nesmíte zanic dát najevo, že se známe!“

 Moc jsme se omlouvali a děkovali, ale všichni jsme byli dost skeptičtí, že se skejt vůbec kdy najde.

  „Najde!“ pravil rázně potápěč, „vždycky jsem všechno našel. Ale vy máte úkol! Celou noc budete přemýšlet, kde skutečně se skejt utopil!“

V noci jsem si promítala film, jak jdeme po nábřeží, jak sledujeme Kubu…až mi to najednou k ránu došlo!! No jo! Viděla jsem přesně, kde se to stalo!

Nemohla jsem se dočkat, až budeme moct zavolat veliteli poříční stráže.

Sešli jsme se na nábřeží v poněkud rozšířené sestavě, protože pan velitel s sebou vzal i redaktora Večerní Prahy. Náš milý potápěč na nás potají mrkl a potopil se na mnou určeném místě, vzdáleném asi padesát metrů od toho původního. Potopil se, za tři minuty byl venku a nad hlavou třímal skejta!

Když se potápěč převlékal, strčila jsem do kufru auta balík s kafem, uherákem a bonboniérou. Za nic si to nechtěla milá poříční policie vzít, ale já jsem trvala na svém.

Druhý den jsem sedla a napsala na ředitelství policie děkovný a pochvalný dopis. Další den vyšel ve Večerní Praze článek o úspěšném výlovu, který končil slovy:

  „…šťastná žena si nesla domů svoje prkénko.“ To se trochu dotklo Jakuba. Skejt přece není prkénko!! A je jeho!!!

Za týden mi přišlo do vlastních rukou rekomando od policie. Přinesla mi ho pošťačka a podezíravě si mě prohlížela. Když jsem psaní otevřela, ukázala jsem ho i jí. Bylo to poděkování policejního ředitele za moje děkovné psaní!

  „Uf, to jsem se lekla,“ oddychla si paní pošťačka, „ jsem tu teprve chvíli, tak jsem se bála, že jste nějaká podezřelá osoba, když dostáváte takovou poštu.“

Je to už dávno…doufám, že má poříční policie důstojnější zázemí než tehdy, a že může mít vevnitř i svého Mikeše.

Dnes na skejtu jezdí moji vnuci, protože je to naučil strejda Jakub.