Několikrát navrhl, že bychom se vzali. Já jsem si hrála na samostatnou hrdinku a říkala jsem, že už se nikdy vdávat nechci. Pak o tom přestal mluvit a já to jednou v žertu navrhla. On se smál a řekl, že už taky nechce. Bylo to mezi námi, ale nikdy jsme to neuskutečnili. Před kamarády jsme vedli hrdinské řeči, že se nechceme vázat, že svatba je jen cár papíru a podobně.

Náš vztah však v podstatě bylo manželství. Pořídili jsme si společný byt v nájmu, hospodařili jsme společně. Jirka měl chatu a já si to tam zamilovala, takže jsme do ní vráželi dost peněz. I mých peněz. Nenapadlo mi, že to jednou bude problém. Jirka byl ovšem prozíravý, takže mi v té chatě napsal trvalé bydliště, měl ji zkolaudovánu k trvalému bydlení a v nedalekém městě je moc hezký domov pro seniory, tak jsme vždycky žertovali a říkali, že když budu mít v okrese trvalé bydliště, třeba se tam jednou dostaneme.

Jirka odešel po krátké těžké nemoci. Proběhlo dědické řízení. Ukázalo se, že mi Jirka chatu odkázal. Dětem dal úspory, synovi odkázal své auto, které si koupil nedávno. Já jsem měla svoje staré auto, kterým jsem jezdila ráda. Přišlo mi logické, že nás tak podělil, navíc dceři odkázal obraz, který má velmi slušnou hodnotu.

Jeho dcera a syn závěť zpochybnili. Tvrdili, že na chatu mají nárok výhradně oni a já ne. Najali si advokátku, začalo peklo. Dali mě k soudu, tvrdili, že jsem Jirku k přepisu chaty na mě donutila pod nátlakem, když už byl nemocný. To mě urazilo, byl to naprostý nesmysl. Začaly dva roky tahanic, nepříjemností. Můj synovec je právník, tak se do toho vehementně vložil a nakonec jsme vyhráli. Chata je moje. Jenže mi vůbec nedělá radost. Na sousedním pozemku má totiž chatu Jirkova sestra a k ní teď jezdí jeho syn a dcera. Je to nesmírně nepříjemné, oni to berou, že jsem je připravila o majetek, koukají na mě jak sůvy, pomlouvají mě u sousedů. Naštěstí lidé z okolí Jirku znali, chovají se ke mně hezky. Vědí, že jsme na chatě společně pracovali.

Jednou, když mladí seděli vedle na zahradě, vzala jsem láhev vína a šla za nimi. Chtěla jsem to všechno uzavřít, říct jim, že nechci žít tak, abychom se na sebe mračili. Vždyť já nemám děti, nemám blízké příbuzné, stejně bych jim tu chatu odkázala. Beru to jako samozřejmost, že bych jim ji odkázala, chtěla jsem to tak udělat hned při dědickém řízení, kdyby tehdy proti mně tak nepřátelsky nevystartovali. Chtěla jsem udělat závěť, podle které bych chatu užívala do své smrti a pak by připadla napůl jim dvěma.

Tak jsem přišla k nim na zahradu a Jirkova sestra na mě začala křičet, ať vypadnu. Doslova mě takto sprostě vyhnala. Mladí se tvářili nepřátelsky. Probrečela jsem celou noc a pak jsem se rozhodla, že chatu prodám. Nechtělo se mi do toho, nechala jsem tam kus života, vše mi tam Jirku připomínalo. On tam spoustu věcí sám vyrobil, byl šikovný řezbář, měli jsme to tam pěkné, je tam stará vzrostlá zahrada. Rvalo mi to srdce, když jsem si představila, že už tam nikdy nepojedu.

Dala jsem si inzerát, mladí si ho všimli, protože ho lidé z okolí sdíleli na sociálních sítích a visel i na nástěnce v místním obchodě.

Nakonec jsem chatu prodala sympatické mladé dvojici. Mám radost, že je v dobrých rukách, moc se jim tam líbilo, říkali, že tam ani nic moc nechtějí měnit.

Měla bych být spokojená. Mám peníze. Ale k čemu mi jsou? Cestovat se mi už nechce, začínají mě trápit různé nemoci,  navíc je mi líto je rozfofrovat, když nevím, zda jednou nebudu potřebovat pomoct a budu si ji muset platit. Tak sedím v malém bytě ve městě a vzpomínám na dny, kdy jsem seděla na naší pěkné zahradě.

Jirkovy děti vlastně doplatily na svou hamižnost, ale mně to pomyšlení radost nedělá.

Ale uvědomila jsem si, v jaké bych byla situaci, kdyby Jirka na mě tu chatu nenapsal. Neměla bych nic a to jsem do ní investovala hodně. Vždyť já tam kdysi ze svých úspor zaplatila celou novou střechu. Ale právně bych na ni neměla nárok, nebyla jsem jeho manželka. Jen vdova bez papírů.

Myslím, že můj příběh může být ponaučením pro ženy, které tvrdí, že se nechtějí vdávat. Kdybychom byli s Jirkou svoji, měla bych automaticky nárok aspoň na část, musela bych děti vyplatit nebo ony mě nebo bychom se museli dohodnout. Ale takto, kdyby nebyl prozíravý a chatu na mě nepřepsal, neměla bych nic. Tak teď říkám všem ženským, ať netvrdí, že svatba je jen cár papíru. Pokud si spolu lidé rozumí a myslí to spolu vážně, měli by se vzít. Vše je tak jednodušší. Já třeba zpočátku měla problém, když byl Jirka v nemocnici. Protože jsem byla takzvaně cizí, lékaři se se mnou nebavili. Až když mě Jirka zapsal jako blízkou osobu a uvedl, že mi mají sdělovat informace, změnilo se to. Jsou to maličkosti, ale mohou komplikovat život. Takže, pokud někdo investuje své peníze do majetku partnera, se kterým není sezdán, je to riskantní. Na mém případu je jasně vidět, že člověk nikdy neví, co ho v životě potká, jak se zachovají blízcí. Já jsem Jirkovy děti měla vždy ráda, i jeho vnoučata. To, jak se ke mně zachovaly, bylo vlastně to nejhorší, co mě v životě potkalo. Úplně mi to vzalo veškeré iluze.

(Redakčně zpracováno na základě vyprávění čtenářky, která si nepřála uvést celé jméno. Fotografie je ilustrační. Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)