„Honzo, tady máš nakupovací seznam, budu ti povděčná, když dneska pojedeš sám. Ne, abys na něco zapomněl jako minule, jinak nebudu mít z čeho uvařit oběd a budeš se muset spokojit s krupičnou kaší.“
Takhle nějak u nás probíhá obvyklé sobotní ráno. Hned o páté mě kočky vytáhnou z postele a donutí, abych jim naplnil misky. Mají na to své fígle od hlasitého mňoukání až po skákání na dveře, na tuhle nekřesťanskou hodinu jsou zvyklé z pracovního týdne a na rozdíl od nás lidi víkendy nesvětí. Pak sice ještě zalezu, abych uspal pár odstavců, ale po sedmé už to vzdávám. Jsem holt kříženec skřivana a sovy, večer pozdě do pelechu, ráno brzy ven a tahle kombinace mně samotnému svou trvalou ospalotvorností leze občas na nervy.
Snídaně, kafe se Soňou, a pak hned na týdenní nákup, abych to měl za sebou. Někdy jezdí má drahá se mnou, aby mě ohlídala před pácháním nepravostí s proda… totiž pardon, chci říct, aby šoupla do košíku, co jí v krámě zrovna napadne, jindy mě vybaví seznamem.
Minulou sobotu jsem tedy jel sám, nakopnul našeho letitého ohnivého oře na čtyřech kolech a vzal to do nedalekých Čelákovic. Šoupnu to na parkoviště a jako obvykle šáhnu do kastlíku mezi sedačkami, abych odtamtud vylovil pětikačku nebo desetikačku na vycvaknutí nákupního vozíku.
„Jak to, že tam nic není, proboha, vždyť jsem to sem před týdnem určitě vracel?“ Tážu se překvapeně sám sebe. Inu nevracel, asi jsem si tu minci automaticky šoupnul do drobněnky. „Jestlipak tam ještě je?“ Zadoufám. Samozřejmě není, v dobněnce je jen jedna padesátka, pak dvoukoruna a taky tři koruny, a já jsem nahranej, protože si nemám čím vycvakout košík na kolečkách.
Pak nastane vzácná chvíle, osvítí mě duch svatý, vytáhnu tašky z kufru a popojdu ke krámu do prostoru zaparkovaných vozíků. V dlani svírám dvoukačku se třemi kačkami s nadějí směnit tento skromný obnos za vytouženou pětikorunu, a přemítám, kdo by mi ji asi tak mohl poskytnout.
„Dobrý den, neměl byste pětikorunu, prosím vás, já si ji zapomněl vzít,“ oslovím šlachovitého opáleného staříka, nasedajícího na bicykl s batohem na zádech, plným nákupu. A otevřu dlaň s drobnými.
Stařík se na mě usměje, vzápětí posmutní a odpoví: „Dobrý den, nezlobte se, já mám jen žeton.“ Načež šlápne do pedálů a zmizí.
Stejnou fintu vzápětí zkouším na mladou maminku s malým dítětem. Než stačí zareagovat, ozve se její ratolest: „Mamí, mě štípla vosa, au, au, bééé!“ Maminka všeho nechá a jme se konejšit své dítko, že to nic není a že mu to doma hned ošetří.
„Dobrý den, neměla byste pětikorunu, prosím vás…“ oslovuji tedy na třetí pokus půvabnou, tak padesátiletou dámu.
Než stačím dokončit větu a otevřít dlaň s dvoukorunou a třemi korunami, paní se na mě útrpně podívá, skočí mi do řeči a sáhodlouze se rozhovoří: „Už vás chvilku pozoruju, jak tady žebráte o drobné. Na alkoholika nevypadáte a na bezdomovce taky ne. Určitě máte mizerný důchod, možná podporujete mladé a při dnešních cenách nevystačíte. Proboha, tohle mě jednou taky čeká, jestli se teda toho důchodu vůbec dožiju!“ Paní protočí oči v sloup, otevře peněženku, chvilku se v ní přehrabuje, pak vytáhne dvacetikorunu a dvě pětikoruny, a dodá: „Nate, víc vám dát nemůžu.“
Co teď? Už tak jsem se zdržel, ještě mám před sebou celý nákup a doma mě netrpělivě čeká manželka s už zase hladovými kočkami. Nemám čas na dlouhé vysvětlování, že má sice možná v lecčems pravdu, ale že s tím mým důchodcovstvím a žebrotou se mýlí. Tak jenom řeknu: „Děkuju, jste hodná, ale já jen potřebuju pětikačku na košík. A peníze jí vrátím, akorát toho bůra jí dám v drobných. Pokusím se o rychlý úsměv, vycvaknu košík a padám do krámu.
Tam už to jde ráz na ráz, pamětliv své nechuti ke krupičné kaši pečlivě studuju Sonin seznam, s lepými prodavačkami nepravosti nepáchám, jenom si od nich nechávám poradit, když je zas od minule něco jinde a já to nemůžu najít.
Pak vyjíždím před krám, ukládám nákup do auta a vracím košík. A cože to nevidím? Támhle o kousek dál stojí ta hodná starostlivá paní, která se smilovala a chtěla starému žebrákovi věnovat třicet korun. Úkosem se na mě podívá, trochu se zamračí a cosi řekne druhé dámě, se kterou tam zřejmě už delší dobu kleve… totiž hovoří. Jsou příliš daleko, než abych slyšel, o čem spolu mluví, ale asi to nic lichotivého nebude, možná si povídají o podvodnících a nevděčnících. Je mi to líto, napadá mě za nimi jít, vše jim vysvětlit a přidat pugét rudých růží pro každou. Možná by to ocenily, nevím, jenom jim krátce zvesela zamávám a raději jedu domů.
„No, konečně, už jsem ti chtěla volat, kde ses zapomněl,“ vítá mě doma ta má jediná. Zlobí se jen naoko, prozrazuje ji veselý podtón. Dávám jí pusu, vyprávím o své příhodě s drobnými, ona se směje a celou věc uzavírá: „Honzo, prosím tě, nakrm kočky a udělej lečo, já musím dožehlit prádlo.“
Příprava na Vánoce v naší rodině začíná koncem října. Obě snachy…
Redakce
Nepatřím mezi ty, kteří se často zabývají svou minulostí. Možná…
Věřím na předurčení člověka místem, kde se narodil a vyrostl. Jiní…
Víte, že je mi tak trochu líto, když vidím, jak neosobní…
Vždy jsem obdivovala mámu a tátu, jak hezký vztah spolu měli.…
Redakce
Letošní rychlý nástup jara mě příjemně překvapil. Pospíšily si i…
Babičkovská role, to je požehnání. Je to štěstí. Řekla bych, že je…
Neustále čtu o tom, že bychom se měli připravovat na život ve…
Redakce
Jsou dny pěkné, méně vydařené i dny zvané blbec. S přibývajícím…
Tak jsem se nedávno dožila velmi úctyhodného věku. Mám primát,…
Nedávno mi sousedka řekla, že mi závidí rodinu. Připadáme jí prý…
Redakce
Nedokážu sedět sama doma, koukat na televizi. Vždy jsem byla ráda…
Redakce
Když se dcery dozvěděly, že jsem poslal větší obnos do sbírky na…
Redakce
Léto už sice skončilo, ale myslím, že není na škodu si tak trošku…
Tak se mi zase zadařilo. Odpoledne jsem jen tak lehce poklízela,…
Jak se začínají v médiích pomaloučku polehoučku objevovat zprávy o…
Budeme mít klid, o nic se nemusíme starat, stejně by po nás jednou…
Redakce
Maličká a miloučká vesnička na Drahanské vrchovině schovaná v…
Zatímco moje sestra žije aktivním životem pražského seniora,…
Den jako každý druhý s výhledem na krátkou práci v kanceláři,…
Každý máme nastavené možnosti a hranice, přes které už nejede vlak…
Ukázkový úvodní text článku
"Koukej sekat latinu, nebo uvidíš," vyprovázela mě maminka do…
A je to tady zase. Opět přicházejí vánoční svátky. A s nimi hodně…
Bylo mi 18 let a zamilovala jsem se. Byli jsme stejně staří,…
Na Vánoce roku 2002 k nám do Kravař dorazilo, tak jako do…
Jejich podvody jsou natolik mazané, že zamotají hlavu i zdatným…
Vánoce jsou u nás období neshod a nepohody. Můj…
Redakce
Určitě jste taky nějaké potkali, jsou mezi námi a není dílem…
Moje snacha všechno ví nejlépe a je mistryní v interpretaci toho,…
Redakce
Můj tatínek strašně rád používal neotřelá slova. Jak jsem později…
Určitě souhlasně přikyvujete, když si u rádia s Karlem Gottem…
Můj zdárný syn Jakub je sice mladším dítkem, ale je to hodně dávno…
Nemám vlastního syna, ale syna, kterého jsem vyvdala. Jeho dítko,…
Redakce
Čím dál více mě iritují řeči o seberozvoji, nutnosti se neustále…
Redakce
Alena, dlouholetá kamarádka, jezdí do práce do Prahy vlakem ze…
Vyrůstala jsem ve veselé rodině se dvěma sourozenci a byla…
Když jsem někdy po skupině neměla spoj k nám na vesnici,…
Co řeší malí kluci? A mohou jim dědové poradit? Tady je ukázka…
Honza byl velký kamarád mého táty. Potkali se v Klubu českých…
Za vlády jedné strany jsem měla s policajty jen samé neblahé…
Na litoměřický Střelecký ostrov naplno dopadá slunce a jaro se…
Na Velikonoce moc rádi jezdíváme na chalupu k mamince a…
Eliška stojí u okna a vzpomíná... Venku prší, houstne soumrak, za…
Chodime tak všichni. Někdy hloubám, proč se mi tam občas dějí…
Naše maminka nám často vyprávěla, jak jako malá jezdívala do…
Narodila jsem se v posledních měsících války, v tehdy…
Na začátek článku se dávají co nejkrásnější fotky. Takovou nemám –…
Cukrárna ve Velkých Losinách, myslím tu u zámku, je boží. Z…
Seděl v metru a hltal. Horké lasagne. Stačil si je, ještě než…
Dcery mi koupily k sedmdesátinám zájezd k moři. Byl to výborný…
Redakce
Pamatujete si na tramvaje našeho dětství? Dnes už jsou umístěny v…
Protože jsem se narodila jako holka, což táta fakt nečekal. A tak…
S partnerem jsme spolu žili téměř třicet let. Říkali jsme, že v…
Redakce
Jako děti - já, můj brácha a ségra, jsme s rodiči každý rok…
„Jednoho dne poštou ranní, růžové mi přišlo psaní.“ No, tak to…
Ten dům stojí v Husově ulici, kousek pod náměstím a dnes vypadá…
Blízkých lidí, kteří v různých fázích času můj život…
Ráda bych vás potěšila příběhem mého muže z jeho báječných…
Můj manžel je hodný a důvěřivý člověk. Občas jsem měla pocit, že…
Redakce
Utekla jsem. Nic jinýho se nedalo dělat, než se sebrat a utíkat.…
Čekání v prostorách odletové brány („gate“) nemusí…
Je to jen můj pohled. Každý to má jinak. Nechci se dívat do stěn…
Když sedíte za kasou v supermarketu, tak se nemůžete moc…
Jablka, švestky, hrušky, houby – a do toho volby. Někdy i…
Když pozoruji své vnuky, ty do 13 let, tak si říkám, co všechno…
Všeobecně je "metoda šrapnel" inspektora Trachty známa jako…
Byla doba, kdy za ochotu někde pracovat, zaměstnanec dostal byt v…
Řád, neřád, pořádek, chaos. Tyto pojmy jsou příliš relativní a…
Stalo se to v červenci, tedy přibližně před čtvrt rokem, a…
Dnes bohužel žádná legrace ani erotika, ale nepříjemný…
Hned v úvodu se přiznávám: žádné specifické nemám. Hezké a šťastné…
Můj tatínek miloval fotbal. Napjatě sledoval všechny přenosy v…
Ono je to s tím Martinem takové zvláštní, jako děti jsme se těšily…
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.
Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?
Aktuální anketa
-
Rozhodování mi nečiní problém, rozhoduji se rychle a většinou správně
1800
20 %
-
Většinou dám na svou intuici, a nějak to dopadne
1749
20 %
-
Nevím, nepřemýšlel(a) jsem o tom
1678
19 %
-
Rozhodování pro mě není snadné, trvá mi déle, než se rozhodnu
1818
20 %
-
Je to pro mě velký problém, rozhoduji se dlouho a ne vždy správně
1852
21 %
