Své dětství jsem prožila ve vesnici Drahanské vrchoviny. A v té době u nás bývaly tuhé zimy, na které se všichni vesničané připravovali už od podzimku. Moje milá babička po celé podzimní období sekala u stodoly dovezené roští z lesa a já jako malá jsem byla s ní a pomáhala je rovnat do úhledných hraniček, které se převazovaly a dávaly na určené místo - bylo tam i množství velikých polen a pilin, kterými se denně v zimě topilo v "piliňácích". Vždy jsem pomáhala i dědečkovi s jejich "nabíjením" - držela jsem dvě kulaté dřevěné pomůcky, dědeček sypal piliny a stlačoval je. Pak už se mohly zanést do ložnice, kde se s nimi topilo - na každý večer jsme chystali dva zásobníky.

Byla jsem nejstarší ze čtyř sourozenců - každé ráno jsem odhazovala sníh ze všech cestiček kolem domu, bratrům tatínek vyrobil malý pluh, kterým protahovali cestu na dvoře ke stodole a chlévům - toto byla naše velmi radostná práce, která nás všechny velmi bavila. Sníh padal dříve téměř denně, takže o tuto bílou zábavu jsme měli neustále postaráno. Babička s dědečkem bydleli na výměnku, tak i k nim jsme vytvářeli cestičky, aby se dobře dostali ven. V té době jsme prohazovali jen lopatami a kolem všech domků byly úplně sněhové bariéry, některé domečky se v nich úplně ztrácely.

Tatínek nám často vyprávěl o sněhové kalamitě v naší rodné vesnici, a to v roce 1942, kdy byla tuhá zima a sněhu napadlo tolik, že i silnice byla úplně zavátá a neprůjezdná - tehdy jezdil jen jeden autobus a to jednou denně. V tom roce museli všichni muži odhazovat sami ze silnice sníh, a to tak, že si ho vzájemně lopatami podávali až na vysoké bariéry, aby se silnice uvolnila - nedalo se projet ani pluhem, s kterým jezdilo końské spřežení. Takže odmetání sněhu byla první povinnost nás dětí, rodiče měli větší hospodářství - pracovali doma sami, na pomoc měli jen nás děti - měli jsme dva koně, pět krav, tři kozy, několik prasat a celkem dost slepic. A až po této ranní práci jsme se sešli všichni v kuchyni ke snídani.

Na živobytí se lidé dříve daleko víc nadřeli, a tak si všeho i víc vážili. Šetřilo se na všem, i na tom neprostším jídle. I když rodiče měli moc a moc práce, tak si vždy našli čas se před každým jídlem s námi krátce pomodlit a po jídle zase modlitbou za jídlo poděkovat. A jaké byly naše snídaně? Celkem velmi jednoduché a dá se říct často stejné - chléb se sádlem posypaným cibulí, někdy i chutný chléb jen osolený, na pití byla melta s mlékem. Ale nám to moc a moc chutnalo - byly jsme věčně hladové děti a měly také neustálý pohyb venku. I obědy byly spíše skromnější - maso se v mém dětství u nás objevovalo jen v neděli. A večeře bývaly také celkem stejné - uvařené brambory s mlékem nebo s podmáslím. Jen když se v zimě zabilo prasátko, tak byla častěji masová polévka a obarvené kroupy. To ostatní se hlavně zavařovalo do sklenic, něco roznosilo po sousedech a příbuzných. Když zase oni měli zabíjačku, tak nám opláceli - takže jsme si zabijačkových dobrot v zimě užili.

Musím přiznat, že jsem bývala v dětství po každém dni tak unavená, že jsem při večerní modlitbě už málem usínala, ale moji rodiče byli nadřeni a unaveni určitě daleko víc. Ale nelituji té své dřiny, byla jsem tak víc připravena na mnohé rány, které někdy člověka v životě potkávají, někdo jich má víc, někdo méně...

Chléb pekla maminka sama v kuchyni jednou týdně, to byl přímo obřad i s žehnáním chleba a jeho krásnou vůní. Chleba se vždy peklo víc na celý týden a moc a moc nám všem chutnal. Pec byla také místem pro nás menší, kde jsme se vyhřívali a sušili, když jsme přišli z venku mokří od sněhu, oblečení na převlékání jsme tehdy moc neměli. Ale sněhu jsme si dokonale využívali, jak ke koulování, dělání "andělíčků" ve sněhu, sáńkování, stavěli jsme sněhuláky a s občasnou tatínkovou pomocí i prostorné bunkry. Lyže jsme v dětství neměli, to až později, ale nějaké brusle na "kličku" se našly. Všichni jsme tehdy nosili boty "komisňáky", na ty se brusle přišroubovaly kličkou a vzájemně jsme si je půjčovali. Na rybníku se odházel sníh a už jsme mohli dobře bruslit.

Někdo z větších chlapců si dokázal vyrobit i ze starých bruslí boby - byla to destička s bruslemi. Byly většinou moc dlouho veliké mrazy, takže všechny kopečky se večer polévaly vodou a do rána ten pracovitý mistr mrazík vždy sám vytvořil krásnou ledovku, na které to na bobech jen a jen svištělo - ty se také půjčovaly. A když jsme šli ze školy domů kolem kopečků, tak nám stačilo si shodit tašku na zem, sednout si na ni a to byly také naše nejlepší boby. Školní tašky se dědily z jednoho sourozence na dalšího, rodiče většinou při vší práci ani nepostřehli, že jsou moc odřené. Takže vůbec nevadilo, že jsme na nich i dobře jezdili při svých hrách na ledu.

Ale já jsem v zimě měla nejraději rána, to jsem se vždy chtěla podívat z okna, jak je venku, ale na okench každou noc vykouzlil malíř mráz nové a nové ornamenty, že se nedalo vůbec dívat ven. Vždy jsem si jen "vyfoukala dechem" v okně kolečko, a tím jsem se dívala jestli venku sněží, nebo je přímo krutá vánice.

A na závěr chci dodat, že pomoc a práce v dětství v hospodářství, domácnosti i na poli byla pro nás úplnou samozřejmostí. Od našich rodičů to byl ten největší dar - všechno jsme se naučili, byli do všeho zapojeni a to bylo pro náš vlastní život velikým ulehčením. Ano, naše generace se na život většinou dobře připravila a je dosud nesmírně pracovitá.

Při mém nedávném téměř měsíčním pobytu v lázních Teplice nad Bečvou jsem tam viděla občas větší množství menších dětí s velikou nadváhou, tak jako mnohé silně obézní mladé ženy - musím přiznat, že mi jich bylo skutečně líto. V mém dětství žádné dítě s nadváhou nebylo, spíše naopak. A velmi dobře si pamatuji, že ani dospělí o nadváze v té poválečné době neslyšeli - byli štíhlí, nebo spíš hubení, lékaře téměř nepotřebovali.

A naše generace v dětství neznala slovo nuda, jedla prostá jídla, naší velikou tělocvičnou byla hlavně příroda, pole a lesy - k chůzi stačily nohy a i ruce byly vedeny hlavně k práci.

Bohužel v dnešní době přibývá nejen dětí a mládeže, ale i některých dospělých a starších, kteří nejraději sedí a kmitají prsty na mobilu nebo počítači. Vůbec jim nezávidím, že žijí více ve virtuálním světě. Ale v tom skutečném se žije určitě líp a daleko, daleko zdravěji!