Zatímco dospělí úzkostlivě vyhledávají bezpečí posypaných cestiček, málokterý kluk z ulice odolá možnosti dobýt školní budovy na nedalekém náměstí sice za dvojnásobný čas, zato s promrzlýma nohama a kalhotami mokrými vysoko nad kolena.

Dneska je sobota a počasí je už od rána přímo ukázkové. Slunce svítí zprudka do oken domů na jihozápadní straně ulice a odráží se od bílých sněhových ploch tak, že oči přecházejí. Dvanáctiletý Jirka po obědě dočetl knížku od Ježíška. Teď se chystá ven. Domluvil se ve škole s Honzou a Vojtou, že půjdou vyzkoušet nové saně na kopeček do parku. Kamarádí spolu už od první třídy, kluci bydlí v sousední ulici a rozhodně s nimi není žádná nuda. Jsou to jednovaječná dvojčata a problém je rozeznat má stále nejen Jirka ale i učitelský sbor, čehož Honza s Vojtou umí náležitě využívat. Podle jejich mínění si chytře rozdělili předměty napůl, což jim ale vydrželo jen do doby, kdy napadlo učitele přírodopisu zkoušet je vždycky oba dva najednou.

Když Jirka dorazil na kopec, kluci už měli několik zkušebních jízd za sebou. Každý měl od Vánoc nové sáňky, které byly sice menší, než ty staré ale jejich jízdní vlastnosti se nedaly vůbec srovnat. Malý parčík ve vnitrobloku je dětmi velmi oblíbený, mohly by sice za necelou půl hodinu dojít k velkému lesoparku, kde je terén vhodný dokonce i na lyžování, ale tady to mají blízko domů a na menším prudším kopečku je ježdění stejně zábavnější. Během odpoledne se k trojici už propocených kluků přidal ještě malý Petr. Chodí do jiné školy a je mu teprve sedm, ale bydlí ve stejné ulici a zná se s Jirkou i ostatními už odmalička. Petr je na svůj věk drobný a jaksi věčně pohroužený do sebe. Moc toho nenamluví, ale rád poslouchá vtípky ostatních dětí. Je náležitě hrdý na to, že si s ním hrají daleko starší kluci. Jirku i dvojčata poslouchá na slovo, což zase dělá moc dobře jim.

Teď už jsou tedy čtyři, takže mohou pořádat závody dvojic a různě spojovat několik saní za sebou. Jejich hlasy se lámou mezi domy. Nikoho však jejich řádění neruší natolik, aby výchovně zasáhl. Klukům planou obličeje nadšením, tváře jim mráz zbarvil do temně ruda a od jejich široce otevřených úst se valí oblaka sražené páry. Je jim tak horko, že si sundali svršky a naházeli je na hromadu pod kopec. Kromě ušlapané dráhy pro sáňky si vybudovali z hojných sněhových zásob i malý skokanský můstek a uklouzali ledovku, která je tak čistá, že se v ní odrážejí okolní domy jako v zrcadle.

Po třetí hodině se na celý park rozlehlo volání Jirkovi energické maminky. Jirka přiběhl pod jejich okno v přízemí, stoupnul si na železnou mříž u sklepního okénka a natáhl ruku nahoru. Nahmatal připravený tác s ještě teplou jablkovou buchtou. Rozdělil se s ostatními, což trvalo sotva pár minut a sesedat si po dvou na sáňky s tácem na kolenou ani nestálo za to. Pak vhodil prázdný podnos zpět na římsu okna. Výkřik nazlobené matky ani nevnímal a běžel zase zpátky do parku k ostatním. Jirka je rád, že bydlí právě v přízemí naproti parčíku. Usnadňuje mu to maximálně jeho aktivní život. Přes okno vyřizuje vzkazy rodičům, vyzvedává si svačiny a ze školy se vracívá zásadně oknem. Maminka si už dávno zvykla. Pokud se Jirka občas přece jen vrací domů dveřmi, má již připravený teploměr, aby zkontrolovala synův zdravotní stav. Ona i manžel si moc dobře uvědomují, že by na Jirku měli být přísnější a všechno mu nepovolovat. Je ale jedináček, rodičům už bylo skoro čtyřicet, když se ho dočkali a nemohou ho jinak než bezmezně milovat.

Stále je krásné klidné lednové odpoledne. Už se ale trochu zvedá studený vítr a stíny se rychle prodlužují. Do hodiny bude tma, starší páry i rodiny s dětmi se už rychle vrací z procházek do tepla.

Kluci na kopci ještě stále vytrvale střídají jednotlivé disciplíny ale i jim už zima zalézá za nehty a únava se hlásí.

První se zastaví malý Petr.

„Už půjdu. Slíbil jsem, že přijdu dřív,“ křičí na rozesmáté kamarády a rozbíhá se při tom k hromadě kabátů a šál.

„Ještě je vidět, kam chvátáš?" diví se jeho aktivitě nezdolná dvojčata.

„Večer přijde děda a teta se strejdou, zítra brzo odjíždíme," rozpovídá se k překvapení všech malý Petr.

„Jedete na výlet? Vlakem?" vyzvídá Jirka. Petr několikrát přikývne a oči mu září nadšením. Za rukáv vytáhne z kupky svůj kabát a vyklepe z něj hroudy sněhu.

„Ty se máš. My vlakem moc nejezdíme. Ale loni o prázdninách jsme jeli s babičkou a dědou vlakem na Karlštejn. Na jedné velké stanici jsme si koupili limonádu a párek," překřikovala se dvojčata.

„Budeme se stěhovat, říkal táta, že někam až za Prahu," vysvětluje dál Petr a pomalu se souká do svého kabátu. Je nadšený ze zájmu starších kamarádů a užívá si jejich obdivných pohledů.

„A těšíš se?" vydechne překvapený Jirka a pomůže Petrovi dopnout poslední knoflík.

„Nevím, asi jo," dodává Petr a nacvičeným způsobem zkontroluje, jestli je žlutá hvězda našitá na levé straně kabátu na svém místě.

Je krásná slunečná sobota, 17. leden 1942.

Zítra dopoledne odjede z Plzně první ze tří transportů do Terezína. Celkem 2.605 lidí. Zpět se jich vrátí 112.

                                                                                                      ***

Příběhům z „válečného“ dětství mého tatínka jsem naslouchala prakticky celý život. Můj tatínek, ročník 1930, vyprávěl často, rád a přímo dobrodružně. Jako dítě jsem doslova hltala jeho historky o pozorování bombardovacích perutí z půdy našeho domu, kam ho bral tajně jeho taťka, o nočních úprcích do krytu ve sklepě při náletech, které nejprve vítal, protože škola přece druhý den začínala o hodinu déle, ale které později, když se země opravdu otřásala, strávil schoulený v náručí své maminky, o nekonečném sčítání rozbitých skleněných výplních v domě, které dostal už jako čtrnáctiletý na starost, o prázdných lavicích ve škole, když spolužáci měli smůlu a zůstali pod sutinami, o sousedce, která přišla domů až druhý den, kdy ji teprve vyprostili ze sklepa hotelu Continental, který dostal přímý zásah. Když vyprávěl o každodenních návštěvách v kempech americké armády, odkud žádné dítě nikdy neodešlo s prázdnou, dostala jsem i já chuť na bílý chleba s pomerančovou marmeládou a plátkem uzené šunky.

O osudu židovské rodiny z tak blízkého sousedství se ale tatínek prvně zmínil až někdy po roce 2000.

Musím přiznat, že to na mě hodně zapůsobilo. Bydlíme totiž stále ve stejné plzeňské ulici, ve stejném domě, už čtvrtá generace. Do stejného parčíku v proluce mezi domy jsem chodila sáňkovat přece i já s bratrem. Vodila jsem tam ještě nedávno na procházky i své malé synovce. Takových obyčejných sobotních odpolední jsme tam prožili velkou spoustu. A měli jsme to štěstí, že jsme se tam cítili šťastně a v bezpečí.

Na přesné jméno mladšího kamaráda si tatínek ale už nevzpomněl. Pokoušela jsem se později něco bližšího dohledat v seznamech deportovaných osob na internetu, ale nedokázala jsem to, málo vstupních informací.

Tak jsem se zmohla jenom na tuhle malou vzpomínku.