Máte rádi písničky a zazpíváte si je někdy jen tak pro radost doma nebo na chalupě při ohýnku? Sama za sebe mohu říct, že jsem si zpívala snad už u maminky v bříšku. Rozhodně hned, když jsem přišla na svět, i když ta doba nebyla moc radostná,bylo to před koncem války. Pamatuji se, že už jako malá jsem se pokoušela zpívat podle rádia. Výsledek byl zpočátku nevalný, protože moje maminka mi nezpívala,  neměla hudební sluch. Ale já lásku k hudbě zdědila spíš po tatínkovi, který za mlada hrával na trubku.

Když jsem už chodila nějaký rok do školy, koupili rodiče nové rádio i s gramofónem, což byl tehdy hit. Naproti našemu domu byla prodejna gramodesek a své zboží neúnavně nabízeli pomocí velkého pouličního reproduktoru. Jak jsem zaslechla novou písničku, vyloudila jsem na mamince potřebných 5 korun (to opravdu stála gramodska) a běžela si ji koupit. Za dva dny jsem ji už uměla a celý den zpívala. Večer mou produkci kontroloval tatínek, zda nezpívám falešně, a vůbec mě nešetřil. Také jsem si všechny texty písniček zapisovala do velkého sešitu, který ještě mám. Občas v něm listuji a sama se zkouším, jestli si ty písničky ještě pamatuji. Většinou ano, jen slovíčka mi už někdy unikají. 

Už jako dítě jsem toužila hrát na klavír, dvě dívky z naší třídy se učily a já jim to trochu záviděla. Rodiče mi ale klavír odmítli koupit, tak jsem je alespoň uprosila, abych mohla chodit do hudební školy a učila se zpívat. To už mi bylo asi 14 let. Učila jsem se poctivě noty i hudební teorii a začala se učit i zpívat sólově u pana profesora. Po lekcích správného dýchání a stupnic jsem začla nacvičovat nejprve lidové písně, později i něco z Hubičky a pan profesor mne přihlásil do sboru Severočeských učitelů - později Krušnohorského pěveckého sboru, kde jsem zpívala několik let. Jezdili jsme na různé soutěže v kraji s repertoárem Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, ale také s písněmi Adama Michny z Oradovic, nebo i Rybovou Vánoční mší. Byly to hezké časy.

Teď už moc nezpívám. Nikdo nezpívá. Nevím, jestli se učí zpívat národní písničky děti ve škole. Napadlo mne, že svůj šedý život pod vládou coronaviru  by si mohly nejen děti, ale i rodiče zpestřit zpěvem. Časem by se to určitě hodilo všem. Když jsem ještě pracovala, občas mě práce zavedla i do domova důchodců. Podivila jsem se, že ve společenské místnosti seděl harmonikář a babičky a dědouškové společně zpívali písně svého mládí. Prý to tam bývalo pravidelně. Také se říkalo: "Zpěvem k srdci, srdcem k vlasti".

Své povídání zakončím slovy písničky z padesátých let: " á si zpívám ráno, když vycházím ven, a potom si zpívám skoro  celý den..."

P.S. Nakonec vám dám otázku: "Zpíváte si doma? Sami nebo s partnerem či dětmi?"