Marta (73 let): Vdovy si mají pomáhat. Ale já už tomu nevěřím
Když jsem přišla před třemi lety o manžela, kontaktovala mě kamarádka z mládí. Psala, že také ovdověla. Začaly jsme se vídat. Jenže to, co mi mělo přinést do života radost a vzpruhu, mě nakonec ještě víc srazilo na kolena.
Řídila jsem se všemi možnými poučkami, které vdovy dostávají. Neuzavírat se před světem, snažit se být samostatná, nebát se zkoušet nové věci. Přihlásila jsem se na přednášky o umění, občas jsem si šla sama sednout na kafe, čímž jsem si chtěla dostat sebevědomí, ujistit se, že dokážu žít sama. Ale muž mi strašně chyběl. Měli jsme hezké manželství. Nechtěla jsem však dceru a vnučky otravovat nějakými nářky, tak jsem se před nimi tvářila, že vše zvládám a poplakala jsem si vždycky sama doma.
Kamarádka, kterou jsem před tím neviděla přes čtyřicet let, naopak neustále o svém muži mluvila, tvrdila, že bolest a trápení se má sdílet. Pořád vzpomínala, co bylo, co dělali, kde byli. Občas jsme se sešly, pak mě seznámila ještě s další vdovou. Začalo mi trochu vadit, že byly hodně aktivní. Pořád mi telefonovaly, občas se bez pozvání objevily u dveří a já neohlášené návštěvy nemám ráda. Neustále se na mého Miloše vyptávaly, chtěly o něm mluvit a mně to nedělalo psychicky dobře. Často mi říkaly, co takzvaně mám a nemám dělat, jak mám uvažovat, co si mám myslet. Často zněla věta: „Marti, musíš být pozitivní a radovat se z každičké maličkosti.“
Byla jsem ale ráda, když mě pozvaly na chatu. Vypadalo to na pěkný týden, potřebovala jsem už delší dobu vypadnout do přírody. Já řídím auto, tak jsme nakoupily, obě jsem naložila a jelo se na chatu kamarádky do Beskyd. Soužití tří žen, které mají společné vlastně jen to, že ovdověly, nebylo jednoduché. Ale snažila jsem se být milá, povídat si s nimi, ale vyrážela jsem sama na procházky. Za to mě zkritizovaly, tvrdily, že bych neměla být sama. „Nesmíš se izolovat, jsme tady proto, abychom sdílely bolest,“ řekla jedna z nich.
Neustále chtěly jezdit na výlety. Chtěla jsem se odvděčit za to, že mohu být v přírodě, na pěkné chatě, tak jsem je vozila. Stal se z toho takový zvyk. Minulé rok jsme takto ve třech byly na té chatě asi desetkrát. Pak přišel šok, když mi kamarádka poslala vyúčtování elektřiny. Chtěla přispět. No já po ní rozhodně nechtěla, aby přispěla na benzín, když jsem ji pořád někam vozila. Řekla jsem jí to a pak se delší dobu neozvala. Byla to velmi trapná zkušenost.
Nedávno se objevila za dveřmi u mě doma. S dortíky a nějakou květinou. Byla jsem překvapená, vůbec se mi návštěva nehodila. Přišla jako by nic a pak se zeptala, kdy bych ji mohla odvézt na chatu. Přesně řekla: „Potřebuju tam po zimě uklidit, přivézt nějaké věci. Když mě odvezeš, můžeš tam pak zadarmo týden být.“
Nevěděla jsem co na to říct. Nechci žít osaměle, nechci působit jako bručoun, tak jsem svolila. V únoru jsme vyrazily. Pomohla jsem jí naložit spoustu věcí, dokonce nějakou rozloženou skříňku, takže mě pak bolela záda. Nabraly jsme i tu třetí kamarádku. Byla tak protivná, že jsem se ani nemohla soustředit na řízení. Dokonce řekla: „No jo, celou zimu si nás nevšímáš, ale jak se blíží jaro, chceš na chatu, že jo?“
Na jedné straně stále slýchám, že člověk, který ovdověl, nemá žít osamoceně. Chci se stýkat s lidmi, chci navazovat nová kamarádství, cestovat, poznávat něco nového. Takže nemám sílu ty holky úplně odstřihnout. Na straně druhé cítím, jak mě psychicky vysávají. Nedávno mi psaly, že se rozhodly na příštím výletě do Beskyd vyvolat naše bývalé manžely, ať si prý přivezu Milošovu fotku. No tak to mě tedy úplně znechutilo. Odepsala jsem jim, že se asi zbláznily. Už neodpověděly, asi se naštvaly. Možná je to tak dobře.
Dcera říká, že jsem příliš kritická, že mi je málokdo dost dobrý, že když člověk chce mít kamarádky, musí počítat s tím, že si s nimi ve všem nesedne. Asi má pravdu. My jsme s manželem žili dost sami pro sebe, nebyla jsem nikdy typ, který by se obklopoval kamarádkami. Možná nejsem dost tolerantní. Ale už jsem dost opatrná, když slyším řeči o tom, že by si vdovy měly pomáhat, držet pohromadě, navzájem se vyhledávat. To, že jsem vdova, přece neznamená, že se mám stýkat především s vdovami a společně fňukat.
Takže nyní jsem ve fázi, kdy se na jedné straně cítím osamělá a na druhé straně mám souběžně strach navazovat nová kamarádství. Ale jedno vím jistě. Už nechci dělat služebnou a řidičku ženám, které mi říkají, co si mám myslet a co mám dělat.
Redakčně zpracováno na základě vyprávění čtenářky, která si nepřála uvést celé jméno. Fotografie je ilustrační. Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)
Pošlete odkaz na tento článek
Zemřel mi spolužák a kamarád. Jel jsem mu na pohřeb z Opavy…
Nedokážu sedět sama doma, koukat na televizi. Vždy jsem byla ráda…
Poučila jsem se, že nemám dávat na rady druhých. Neustále jsem od…
Když jsem před lety objevila portál i60, zaujal mne natolik, že…
V posledních týdnech jsem byla několikrát postavena před otázku,…
S partnerem jsme spolu žili téměř třicet let. Říkali jsme, že v…
Ozvala se mi kamarádka z dětství. Neviděly jsme se už hezkou řádku…
Dělá mi radost dávat lidi dohromady. Hlavně ty, které k sobě…
„Nešla bys se mnou na koncert?“ ozvala se po krátkem pozdravení…
Prožila jsem pěkné, dlouhé manželství. Děti nám nebyly dopřány,…
Na půdě u dědečka jsem našla deštník po pradědovi. Byl starý,…
Vždy jsem obdivovala mámu a tátu, jak hezký vztah spolu měli.…
Nejsme pravděpodobně ti nejtypičtější senioři. Já i manžel jsme…
Ráno jsem nikam nespěchala. Přede mnou byla neděle a mě čekal…
Taky vás občas ovládá pocit, že "čas je běžec příliš rychlým…
Tvářila se kysele. Kamarádka L. Potkala jsem ji za slunečného dne.…
Letošní rychlý nástup jara mě příjemně překvapil. Pospíšily si i…
Usínám a blikne mi hlavou, co mě zítra čeká. Jako celoživotní…
Bylo ráno jako každé jiné, kdy musím ven se svým pejskem. Naše…
Tak copak tu máme dneska? Dívám se ráno do stolního kalendáře.…
Jistě si říkáte, co je na téhle fotografii zajímavého a…
Když se ráno probudím, nejprve se snažím dopátrat ve své paměti,…
Každý se s ním někdy setkal. Nebo skoro každý, abych…
Babičkovská role, to je požehnání. Je to štěstí. Řekla bych, že je…
Jak já se těšila na odchod do důchodu. Na ta klidná, meditační…
Nevím, kdo řídil můj život, jestli existují nějaké „vyšší síly“ či…
Když jsme byly se sestrou dětmi, vyrůstaly jsme s mamkou a…
Jsem již v důchodu patnáct let. Možná je to jen můj pocit,…
Mé tělo se pomalu řítilo vstříc podlaze. Ale ovládat rychlost v tu…
Nejdůležitější je mít vyřešené bydlení. A pokud jde o samostatnou…
„Neboj, budeme tady jen jeden, maximálně dva dny, ani to nepoznáš…
Ukázkový úvodní text článku
Omlouvám se, ale máme za povinnost zvedat telefony. Nevadí, počkám…
„Opravdu s námi nepůjdeš?“ Naléhá kamarádka v…
Neustále čtu o tom, že bychom se měli připravovat na život ve…
Jsou dny pěkné, méně vydařené i dny zvané blbec. S přibývajícím…
Já nechápu, proč lidi odsuzují tu nádhernou dobu mého dětství a…
Pootevřu jedno oko a mrknu na budík – čtvrt na osm. Ne, ještě…
Jsem nenapravitelné ranní ptáče. Dokonce mi vyhovuje přechod na…
Mám domek. Krásný, rekonstruovaný, v hezké obci a na dobrém místě.…
Buďto budeš jen čekat na smrt nebo se vzpamatuješ a začneš nový…
Celé dva měsíce, to zní jako věčnost. Koupání, výlety na kole,…
Termální prameny mě baví, ale když někde pramení, jsou v zájmu…
Psal se rok 1969, akorát jsem vyšla 5. třídu a čekala mě změna, na…
Tak jsem se nedávno dožila velmi úctyhodného věku. Mám primát,…
Nedávno mi sousedka řekla, že mi závidí rodinu. Připadáme jí prý…
Ráno na chatě se probudilo do jasného a slunečného dne.…
Můj tatínek na záchod nechodil jinam než domů a pokud to ráno před…
Jeden večer blbnu, co mi síly dovolí, na pódiu, s elektrickou…
Nikdy jsem si žádný deník nepsala a věřte mi, že mě to docela mrzí…
Dovolil jsem si luxus. Být líný. Nebyl to dobrý počin. Šlo mi o…
Každý z nás proživá svůj životní příběh. Každý máme svůj příběh…
Volné chvíle jsme s manželem trávili na Brněnské, tedy…
"Vyměníme starý, oprýskaný, opotřebovaný a ošklivý nábytek…
“Kde je dnes pán s králíčkama?” rozhlížela se marně na trhu v…
Nemyslím si, že zrovna vy se nudíte. Ale kdyby náhodou... Zvířata,…
Moje povolání je zdravotní sestra. Dne 20. srpna 1968 jsem…
Pojedu sama k moři. Tu větu jsem převalovala v hlavě asi pět let.…
Tohle je intimní zpověď zralé ženy. Proto varuji všechny čtenáře,…
V těchto dnech nám masmédia připomínají události ze srpna…
Ony už to vlastně nebyly prázdniny, byla to naše první dovolená.…
Po maturitě jsem nastoupila do kanceláře. Byla to moje první…
Bylo to v létě, o prázdninách, na Moravě v Ketkovicích, někdy z…
Pro neznalé, tehdy za hluboké totality to byla Cestovní Kancelář…
… a jak za to ale nemůžu, protože mi příroda prostě velký…
Opakoval se rok 1997, Bohumín zase pod vodou. Meteorologové…
Když se dcery dozvěděly, že jsem poslal větší obnos do sbírky na…
Ukázkový úvodní text článku
Minulý týden jsem byl účastníkem srazu prostatiků. Ne, nejsem v…
Léto už sice skončilo, ale myslím, že není na škodu si tak trošku…
Jdu po chodníku a vidím, že starosta má otevřené okno. Sláva,…
Tak se mi zase zadařilo. Odpoledne jsem jen tak lehce poklízela,…
„Tys přece pracovala v televizi. Jak to tehdy bylo?“ zeptalo…
My, co jsme dospěli do věku, kdy nás začnou zrádně opouštět i…
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.
Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?
Aktuální anketa
-
Rozhodování mi nečiní problém, rozhoduji se rychle a většinou správně
1800
20 %
-
Většinou dám na svou intuici, a nějak to dopadne
1749
20 %
-
Nevím, nepřemýšlel(a) jsem o tom
1678
19 %
-
Rozhodování pro mě není snadné, trvá mi déle, než se rozhodnu
1818
20 %
-
Je to pro mě velký problém, rozhoduji se dlouho a ne vždy správně
1852
21 %