Léta chodím ke kadeřnici Simonce. Chodím k ní z důvodu, který je zřejmý; prostě je moc šikovná, milá a mně zcela vyhovuje, jak se o moje vlasy stará.

Nechodím k ní zase tak často, protože moje vlasy si žijí tak trochu svým životem. Nikdy jsem je nebarvila, jsou vlnité, jen zhruba čtyřikrát za rok potřebují zastřihnout a na malou chvíli na ně plácnout trvalou, aby si přece jen nedělaly, co chtějí.

Simonka je upovídaná a mně to vyhovuje. Posadím se do křesla a poslouchám, co je nového nejen u ní, ale i ve vesnici, odkud jsem před časem utekla. Takhle to je, ovšem minulý týden ne.

Vylezla jsem po schodech do kadeřnictví.

 „Dobrý den, Simonko,“ stačila jsem pozdravit, ale pak mě zasáhl nevídaný obraz. Simonku jsem nespatřila. Spatřila jsem gigantická prsa, patřící madam, sedící v kadeřnickém křesle.  Obří útvary se proti mně tyčily prakticky v celé svojí nahé parádě, ukryté jen částečně do upnutých puntíkovaných šatiček. Zírala jsem na tu hmotu a nebyla mocna slova. Kadeřnictví není velké, je to původně kočárkárna, takže nebylo divu, že za prsisky jsem hned neviděla drobnou Simonku, jež stála za majitelkou oněch neuvěřitelných tvarů a cosi jí kutila na hlavě.

Když jsem znovu popadla dech a vstoupila do kadeřnictví, posadila jsem se do křesílka. Simonka mi odpověděla na pozdrav, a stejně tak i dáma. Ta neměla pochopitelně jen prsa, ale i zbytek těla, jež bylo sice kypré, leč nedosahovalo ani zdaleka takové kyprosti jako ňadra dmoucí. Celá dáma byla oděna do šatiček, jež by zajisté slušely spíš Simonce. Sahaly do půlky stehen a odkrývaly víc, než by si můj zrak přál.

Ten den mi toho Simonka moc nepověděla. Prim hrála dáma. Vstoupila jsem evidentně doprostřed jejího monologu.

„… sex je pro mě prostě potěšení, je to koření života,“ dokončila dáma příběh, jejž jsem bohužel neměla tu čest slyšet. S tím kořením nicméně souhlasím a evidentně i Simonka, protože jsme obě souhlasně pokývaly hlavou.

„Kdy přijde Martina?“ obrátila se dáma na Simonku.

„Máme čas, přijde až za dvě hodiny, to stihneme, nebojte se," odpověděla Simonka.

Martina je druhá kadeřnice. Tvářila jsem se asi dost překvapeně, proto dáma přispěchala s vysvětlením.

„Já Martinu nesnáším,“ obrátila se ke mně, „dřív jsem chodila jen k ní, ale od té doby, co mi dvakrát za sebou schválně SCHVÁLNĚ (!) spálila vlasy, chodím tady k Simonce.“

Ta vrtěla nesouhlasně hlavou. „Ne, to určitě ne, to by Martina nikdy neudělala!“

„Jo! Udělala! Závidí mi prsa a úspěchy u mužů!“

Uff.. to bylo silný kafe, neboť dáma mezi řečí prozradila, že jí je pětasedmdesát, což je bratru skoro o čtyřicet víc, než je Martině.

„Já za to přece nemůžu, že je mám jako Čvančarová,“ dáma zálibně nadzvedla prsa, znaveně ležící v klíně, „každé takhle prostě nenarostou.“ Spíš jako Pawlowská, doplnila jsem v duchu.

„Když mi je spálila poprvé, myslela jsem, že je to jen náhoda, ale hned potom mi je spálila zase, protože jsem měla schůzku s jedním mužem, který se jí taky líbil. Ukazovala jsem jí jeho fotku v mobilu. Záviděla mi ho. Opravdu moc hezký chlap, obarvené vlasy, udržovaný…“

No nazdar, pomyslela jsem si v duchu, chlap a obarvený vlasy… ten by na mě nesměl sáhnout…

„Barvený vlasy?“ vydechly jsme se Simonkou unisono.

„Jistě, proč ne? Chce vypadat mladistvě, je mu přes sedmdesát. Měli jsme schůzku u vody, nádherný večer, teplo, světla se odrážela od hladiny, bylo nás tam víc, ale on se věnoval jenom mně, byl pozorný,  a pak, pak… ach, udělal mi to moc hezky, úplně jsem se nabila na pár dnů novou energií…“

Dáma se zasnila. Pak se maličko probrala z vytržení a dodala: „ale doma bych ho nechtěla.“

Proč by ho nechtěla, neupřesnila, a ani my jsme se neodvážily zeptat.

Do kadeřnictví vstoupil muž. Střední věk, vysoký, upravené vousy, sympaťák. Všechny tři jsme odpověděly na pozdrav. Muž se posadil do volného křesla.

„Nesnáším vousaté muže,“ prohlásila kategoricky dáma. Bylo by na místě, kdyby muž odpověděl, že on pro změnu nesnáší staré prsaté ženy, co se neumí oblíknout vhodně svému věku. Muž byl evidentně slušně vychovaný, proto se jen zdvořile usmál. Evidentně mu poprsí, rozprostřené před jeho nosem, vzalo veškerá slova. 

„Mně rozhodně vousy na mužích nevadí, mně se buď chlap líbí, nebo nelíbí, bez ohledu na vousy a vlasy,“ odvážila jsem se podotknout a Simonka se mnou souhlasila. „Já to mám taky tak.“

„To víte, já jsem stará škola, muž musí být hladce oholen, když mě chce získat,“ rázně prohlásila dáma.

Vzhledem k tomu, že Simonka vzala do ruky fén a pustila ho na nejvyšší stupeň, debata spěla ku konci.

I já jsem ten den z kadeřnictví odcházela nabitá na několik dnů novou energií. Takový krásný téma na článek, to se hned tak nenajde!

Večer jsem si prohlížela svoje prsa. No jo, nemám je ohromný, ale pořád je to lepší, než dřív. To jsem je neměla prakticky vůbec. Je zajímavé, že jsem nikdy nezaznamenala žádné stížnosti stran jejich nepatrnosti, ale je taky fakt, že jsem jejich přítomností nikdy nikomu nevyrazila dech tak, jako dáma v kadeřnictví.