Pro někoho to je banální věc, pro mě obrovský krok k lepšímu sebevědomí a k samostatnosti.

Manžel zemřel před šesti lety. Předtím jsme moc necestovali, většinu času jsme věnovali dětem, pak vnoučatům, na domě bylo stále třeba něco opravovat, budovat. Když jsem zůstala sama, dala jsem barák dceři a nastěhovala jsem se do jejího pěkného jednopokojového bytu. Zahájila jsem novou etapu života. Samostatná, slušně zabezpečená, pracující vdova. Ženská, která si říká, že přece ještě není tak stará, aby ji už v životě něco pěkného nečekalo. Tím nemyslím muže. Nedovedu si představit, že bych si v tomto věku s někým něco začala. Ale nové lidi potkávám ráda, společnost mi chyběla. Štvalo mě, že se nemám na co těšit, že dny ubíhaly.

Obdivovala jsem ženy, které byly také samy a vyrážely na cesty. Nemyslím teď mladé dobrodružky, které jezdí po světě. Pro mě byla dobrodružka i žena, která si sama v cestovce koupila zájezd k moři a jela. Nedovedla jsem si představit, že pojedu někam sama. Co tam budu sama dělat? Sama sedět v jídelně při večeři? Sama ležet na pláži? Ani jsem nevěděla, jak to chodí na letišti. A tak jsem trávila večery cestováním na internetu. Sjížděla jsem cestopisy, fotky a snila o tom, že jednou uvidím nějaký řecký ostrov.

Dcera a zeť rozhodli za mě. Darovali mi k narozeninám zájezd na Kefalonii. Šlo o jednoduchý apartmán se zaplacenou snídaní a večeří ve vedlejší restauraci. Vše organizováno cestovkou. Vše zaplaceno, zařízeno. Málem mě šlak trefil. Radostí i obavami, strachem. Nešlo couvnout. Tak jsem zakoupila plavky, žabky, letní šaty, anglický slovník, řecký slovník, nastudovala o ostrově co se dalo. Mladí mě odvezli na letiště a já byla v šoku, že se už nedávají papírové letenky, že tam nebyl žádný delegát, že se už o mě nikdo nepostará. Trochu jsem zmatkovala, ale pak jsem se zařadila do řady Čechů čekajících na stejné letadlo a vše dobře dopadlo.

Moře bylo jako z pohádky. Až jsem měla slzy v očích. Všichni místní byli hodní, pozorní. Jídlo skvělé, restaurace romantická. Ta atmosféra mě dostala hned první den. Ale to nejdůležitější? Ve stejném komplexu apartmánů, jako jsem bydlela já, byla ještě jedna Češka. Sama, ve věku kolem šedesátky. A také další dvě ženy podobného věku, ty cestovaly spolu. No jak mohlo dopadnout? Po počátečním nesmělém okukování jsme se daly do řeči. Pak jsme si zaplatily výlet, který nám delegátka poradila. Pak jsme se vydaly na odlehlou pláž, kterou nám doporučila. Každý den byl lepší než ten předešlý. Připadala jsem si jako malá holka, která se zase těší, co nový den přinese. Ten pocit, jsem už předtím úplně zapomněla.

Vím, že někomu budu připadat směšná. Lidé cestují běžně. Ale pro mě byl opravdu každý den u moře výjimečný. Uvědomila jsem si, že jsem byla hloupá. Že nejhorší je mít strach ze samostatnosti, z dobrodružství, z vybočení ze stereotypu. Proč jsem nejela dávno dříve? Nejlepší bylo, že ty ženy, se kterými jsem se seznámila, mluvily úplně stejně. Taky byly vdovy nebo rozvedené, taky říkaly, že zpočátku si nedovedly představit, že by jely do zahraničí samy, bez mužů. Tak ty dvě začaly cestovat spolu, ta jedna jezdí single. Píšeme si, jsme v kontaktu.

Po návratu jsem se začala online učit anglicky. Mám cíl, chci se dostat aspoň do fáze, kdy budu moct jednoduše konverzovat, objednat si jídlo a tak. Pochopila jsem, že existují cestovní kanceláře, které nabízejí malá studia, apartmány na hezkých místech. Do té doby jsem si myslela, že jet na zájezd s cestovkou znamená, že se člověk ocitne v hotelu plném ukřičených dětí a stojí ve frontě na jídlo v obrovské jídelně. Už vím, že možností je mnoho. Jedině mě štve, že když jedu sama, musím platit nehorázné příplatky za neobsazené lůžko, někdy se to šplhá do tisíců.

Už jsem navštívila tři řecké ostrovy. Jen co jsem se letos vrátila, už začínám přemýšlet, na který poletím příští rok. Mám motivaci se učit anglicky, neutrácet za hlouposti a raději šetřit na zájezd a taky se nepřežírat, abych se sama za sebe na pláži nestyděla. Začala jsem zase žít.

A taky jsem začala být nesnesitelná, protože známým, které jsou samy a sedí doma, pořád říkám: ženy, vyražte do světa, nebojte se, samotných ženských cestují mraky. Já jich v tom Řecku viděla hodně. Všímám si jich na letištích, na plážích, při večerních procházkách městečky. Je jich mnoho, jsou mladé i staré, Angličanky, Němky, Skandinávky, Češky.... A já jsem teď pyšná, že jsem jednou z nich. Jedna známá mi řekla, že jí lezu na nervy tím, jak jsem začala být veselá, sebevědomá, že je moje pozitivita hraná, nepřirozená. Ale já opravdu cítím příval energie a odvahy.

Netroufla bych si jet úplně sama, sama si koupit letenku, ale když má člověk za zády cestovku, delegáta, opravdu to dodá jistotu i takovým troubám jako jsem byla já a navíc je to jistota, že někdo pomůže, kdyby se něco stalo. Tak holky, cestujme, dokud nám to zdraví dovoluje.

(Autorka si nepřála uvést celé jméno, ale redakce ho zná... Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)