Manžel zemřel, když mi bylo pětačtyřicet, od té doby jsem měla dvě rande, ale byla to spíše úděsná zkušenost, takže jsem se smířila s tím, že už budu navždy žít sama. Syn bydlí na opačném konci republiky, voláme si, občas přijede. V posledních letech jsem se cítila víc osamělá než dříve. Pracuju ve zdravotnictví, moje pozice vyžaduje neustálé soustředění, tak jsem v podstatě žila jen prací a pak jsem se doma vždy svalila k televizi nebo jsem si sedla na balkon a dala do sluchátek hudbu. To byl můj relax. Trochu málo, že? Život ubíhal, den za dnem byl stejný, kolegyně do mě hučely, že nejsem stará, že si mám zkusit někoho najít nebo začít s nějakými aktivitami, při nichž můžu někoho potkat. Čím dál více jsem měla pocit, že mají pravdu, že marním svůj čas, že bych měla začít takzvaně žít.

Právě v té době jsem potkala Pavla. Byl o dva roky starší, nadšený cyklista a turista, vypadal dobře. Seznámili jsem se při grilování u kolegyně, která slavila šedesátku. Měla jsem pocit, jako by mi ho seslalo nebe. Od začátku bylo jasné, že si máme o čem povídat, že máme jeden o druhého zájem. Když mi za tři dny zatelefonoval a ptal se, jestli bychom se v sobotu nešli projít, mazala jsem ke kadeřnici, na manikúru, no však to ženy znají. Výlet byl fajn. Povídal mi o sobě, o svých dcerách, o svých dvou rozvodech. V té době žil řadu let sám. Pracoval na dispečinku v jedné velké zásobovací firmě, takže dělal na směny podobně jako já. Časem jsme začali mluvit o tom, že se těšíme do penze, že plánujeme cestovat, bavit se. Oba jsem se shodli, že jsme už z práce unavení, že nás v tomto věku noční služby dost vyčerpávají, i když jsme na ně zvyklí. Začali jsme je ladit tak, abychom měli čas být spolu.

Po půl roce mi Pavel nabídl, ať se k němu nastěhuju. Dohodli jsme se, že si donesu svůj nábytek, svou postel a obsadím jeden pokoj, on si nechá druhý. Přece jen jsme si chtěli zachovat každý trochu soukromí. Můj byt jsem pronajala dvěma studentkám.

Zpočátku bylo všechno hezké. Pavel několikrát uvařil, uklízel, byl pozorný. Problém byl, když přijely jeho dcery, cítila jsem, že tam nejsem vítána. Jednou jsem dokonce předem odjela ke kamarádce, abych je nerušila. Zanedlouho jsem cítila, že Pavel je čím dál víc pohodlný a líný. Už nevařil, neuklízel, ba ani nenakupoval. Takže jsem ho v podstatě živila. Několik měsíců jsem všechno jídlo zabezpečovala já a bylo mi trapné na to téma začít mluvit. Říkala jsem si, že třeba zaplatí společnou dovolenou, že někam vyrazíme. Nic. V létě oznámil, že jede s kolegy na týden na kola do Jeseníků. A pak si koupil nové kolo.

Začalo mi docházet, že naše forma soužití byla výhodná především pro něj, pro mě méně.

Já vím, že láska se nedá měřit penězi, výhodností. Jenže v našem věku je to už jiné, člověk chce mít jistotu. A jde vůbec v našem věku o lásku? Nebo o to, že si lidé chtějí pomoct, podpořit se, nebýt sami?

Pak Pavel navrhl, abych svůj byt prodala. Doslova řekl, že bychom tak měli peníze, že bychom si je mohli užít. Ptala jsem se, co si pod tím představuje. Řekl, že bychom mohli k moři, do hor. Došlo mi, že to plánuje za mé peníze. Tehdy mi v hlavě začala blikat varovná kontrolka, jenže jsem jí nevěnovala pozornost a jela jsem dál. Přestavovala jsem si, jak to bude krásné, až v létě vyrazíme na nějaký řecký ostrov, začala jsem trávit týdny na internetu hledáním toho pravého místa pro naši velkou dovolenou.

Manžel mé kolegyně je realitní makléř, tak jsem ho požádala, jestli by mi byt neodhadl a nepomohl ho nabídnout k prodeji. A on mě zachránil. Vyptal se na mou životní situaci a když zjistil, že bydlím u muže, v bytě, kde nemám ani zapsáno trvalé bydliště a nic mi tam nepatří, prodej mého bytu mi rozmluvil. Řekl, ať ho pronajímám, ale že je vždy mít dobré se kam vrátit. Byl krutě realistický a říkal, že má hodně zkušeností. Trval na tom, že nejdůležitější je ve vyšším věku mít vyřešené bydlení, ideálně mít něco vlastního, třeba malou garsonku.

Samozřejmě, že měl pravdu.

Nad naším soužitím s Pavlem se začala stahovat mraky. Já jsem měla pocit, že mě čím dál víc využívá. Pavel měl pocit, že jsem nespokojená. Přišly první hádky. Idyla byla pryč a mně začalo docházet, že jsem byla naivní, když jsem se nastěhovala k mužskému, kterého jsem pořádně neznala. A navíc, v našem věku se už těžko mění zvyky. Byla jsem zvyklá na samotu, na svůj klid, najednou mi začalo kde co vadit, peskovala jsem Pavla, že má hlasitě puštěnou televizi, že v lednici smrdí syrečky, které si s oblibou kupoval.

Když jsme si jednou sedli u vína a já jsem mu řekla, že si myslím, že jsme se se společným bydlením unáhlili, viděla jsem, že se mu ulevilo. Řekl, že má taky ten pocit. Tak jsem si svůj pokoj zase odstěhovala do mého bytu. Studentky si našly jiný pronájem a já si zase žiju tak jako dříve.

Jsem ráda, že když se s Pavlem potkáme, normálně mluvíme. Jsme v kontaktu přes sociální sítě, nedávno jsem mu telefonovala a popřála k narozeninám. Všechno dobře dopadlo. Ale mužského už hledat nebudu. A kdyby se nějaký naskytl, nikdy se k němu nepřestěhuju. A už vůbec nikdy neprodám můj byt, který je vlastně jediná jistota, kterou mám. Když si představím, že jsem byt klidně mohla prodat, peníze bychom utratili a pak by mi Pavel řekl, že nám to ve společné domácnosti neklape, úplně se třesu hrůzou.

(Autorka si nepřála uvést celé jméno, ale redakce ho zná... Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)