Celé dva měsíce, to zní jako věčnost. Koupání, výlety na kole, stát v potoce po kolena ve vodě, stavět hráz z kamení a větví, jen aby byla hlubina. Tak to bylo něco!
Léta byla horká, ovzduší nebylo poničené a čtvero ročních období fungovalo naprosto přesně. Náš oděv byl pro tento účel jednoduchý: modré trenýrky s gumičkou a tričko. Tak jsme proběhali celý čas.
Rodiče nás nenechali jen lenošit, ale museli jsme si také přivydělat na kapesné. Tak třeba stavění panáků na polích. Ve starých filmech je to ještě někde vidět: posekané obilí svázané do snopů a stavěné tak zajímavě, až z toho byl opravdu krásný panák. Obilí na poli vyschlo a vozilo se na mlácení. Na státním statku jsme pak pracovali na sýpce; na půdách jsme přehazovali obilí a měli z toho víceméně zábavu. Brácha ještě chodil pomáhat mlátit k soukromníkům. Byla to šílená práce: stát u mlátičky, házet snopy nahoru, v prachu, špíně a hluku. Nejvíce se prý těšil na svačinu. Dostal velký krajíc chleba silně namazaný sádlem se škvarky a hrnek výborného mléka. To pak byla pochoutka a odměna!
Moje vnoučata jezdí na bezvadný tábor. Neříká se tomu pionýrský jako za našich časů, ale v podstatě je to stejné: ráno rozcvička, potom výlety, táboráky, písničky, sport. Nic nového pod sluncem. Jeden rozdíl tam však je. Rodiče vezmou auto a v polovině turnusu přijedou za dětmi na návštěvu. Je to prostě takový rodičovský den, kdy pro ně děti připraví nějaký program a je veselo.
Ne tak v letech mého mládí. Já jsem absolvovala pionýrský tábor dvakrát. Dnes na to vzpomínám ráda, ale tehdy mi bylo trochu smutno, a byla i nějaká slzička. Tábor trval tři týdny a člověk se musel umět nějak prosadit a získat kamarády.
Tábor v Hodoníně mám v živé paměti. Pár let po válce ještě nesl stopy bývalého „lágru“ zajatců. Každé ráno se vztyčovala a večer sundávala táborová vlajka a na to musel mít člověk oblečený pionýrský kroj s rudým šátkem na krku. Ten byl naprostou nezbytností. Však jsem taky slavnostně slibovala, když mi byl poprvé uvazován: „Já, mladý pionýr lidově demokratické republiky slibuji před svými druhy, že se budu učit a jednat tak, abych byl platným občanem své milované vlasti.“ To všechno je minulost, ale taková byla doba, ať se nám to líbí, nebo ne.
Druhý tábor byl opět třítýdenní. Bydleli jsme na místním zámku, spali v komnatách a obědvali v zámeckých jídelnách. Krásně se tak devastovaly naše kulturní památky. Chtěla jsem se hrozně zalíbit vedoucí našeho oddílu, studentce Pedagogické fakulty, a podařilo se mi to, až když jsem vyhrála první místo v recitaci. Nebyl to pro mě žádný problém. Báseň Jana Nerudy jsem perfektně znala z hodin českého jazyka. Prostě, už tenkrát ve mně něco bylo!
Bez televize si většina lidí v dnešní době vůbec nedovede představit život. Jsou ale i takoví, kteří tvrdí, že ji nepotřebují. Já sama mám tolik zájmů, a přesto televize k nim patří. Bylo to perfektně načasované, že mě nerozptylovala během dětství. Možná bych byla chytřejší, měla větší rozhled, ale ono to tenkrát stačilo.
Koncem padesátých let už některé domácnosti televizi měly. Přes den nebylo vysílání žádné a večer jsem se rozhodovala, ke komu se půjdu dívat. V televizi toho tenkrát k vidění moc nebylo a o půlnoci se končilo hymnou. Film, detektivka nebo kriminálka, to bylo jen v sobotu. V neděli něco lehkého, neutrálního, zřejmě proto, aby druhý den mohli všichni pracovat a nemysleli na blbosti. V pozdější době bývávaly nedělní seriály, které sledoval snad celý národ, a v pondělí, to bylo téma hovorů na pracovištích.
Co mě ale jako třináctiletou holku zajímalo, byl hokej. Když probíhalo mistrovství světa, hluboce jsme to prožívali a chodili na televizi do místní fabriky. Seděli jsme na dřevěných lavicích jako v kině a fandili. Sovětský svaz, Kanada, Československo. Znala jsem všechny hráče jménem. Když Danda nebo Pantůček útočili na branku „ rusáků“, řvali jsme jako pominutí.
Náš první televizní přijímač měl značku „LOTOS“ a poněkud již větší obrazovku. V jednom pořadu zpíval Matuška se Štědrým nový hit, Mám malý stan, a začali u toho i tancovat. To byl takový průlom, že jsem odvolala maminku z kuchyně, ať se rychle jde podívat. Do té doby totiž zpěváci stáli jako sochy a nehnuli brvou. Začínala léta šedesátá a všechno dostávalo rychlý spád. To však je již jiná kapitola.
Michaela Přibová
Psal se rok 1969, akorát jsem vyšla 5. třídu a čekala mě změna, na…
Ráno na chatě se probudilo do jasného a slunečného dne.…
Můj tatínek na záchod nechodil jinam než domů a pokud to ráno před…
Ony už to vlastně nebyly prázdniny, byla to naše první dovolená.…
Po maturitě jsem nastoupila do kanceláře. Byla to moje první…
Bylo to v létě, o prázdninách, na Moravě v Ketkovicích, někdy z…
Pro neznalé, tehdy za hluboké totality to byla Cestovní Kancelář…
Každý se s ním někdy setkal. Nebo skoro každý, abych…
Já nechápu, proč lidi odsuzují tu nádhernou dobu mého dětství a…
Nikdy jsem si žádný deník nepsala a věřte mi, že mě to docela mrzí…
Každý z nás proživá svůj životní příběh. Každý máme svůj příběh…
Volné chvíle jsme s manželem trávili na Brněnské, tedy…
Moje povolání je zdravotní sestra. Dne 20. srpna 1968 jsem…
V těchto dnech nám masmédia připomínají události ze srpna…
Ukázkový úvodní text článku
Tak jsem se opět na chvíli vrátil ke známému dotazníku…
Na svoji první, a zároveň největší, životní křižovatku jsem…
Maličká a miloučká vesnička na Drahanské vrchovině schovaná v…
Vznášet se ve vzduchu byl odvěký sen pozemšťanů. Zkoušeli to mnozí…
Ve vyprávění píši druhou vzpomínku na návštěvu maličké vesničky…
Pátek, sedm hodin, dvacet šest minut: Modro, slunečno, nablito.…
Narodil jsem se po dvou sestrách rodičům, kteří měli na náměstí…
Uprostřed svaťáku se kamarádi setkali, potřebovali se ubezpečit,…
"Koukej sekat latinu, nebo uvidíš," vyprovázela mě maminka do…
Koho se lidé nejvíc bojí? No přece zubaře. I nejmužnější…
Bylo mi 18 let a zamilovala jsem se. Byli jsme stejně staří,…
V neděli v pět přivezl syn z Ústí vnuka Péťu, je prý nemocný a…
Jedna z výhod vyššího věku je to, že přestáváte být hlavním…
Jo, to byly časy… byli jsme oba mladí, já i Karel. On měl už svou…
Určitě jste taky nějaké potkali, jsou mezi námi a není dílem…
Můj tatínek strašně rád používal neotřelá slova. Jak jsem později…
Určitě souhlasně přikyvujete, když si u rádia s Karlem Gottem…
Když vzpomenu na své taneční v roce 1961 až 1962, vybaví se mi…
V době, ve které se odehrál tento příběh, byla v okolí mého…
Je dnes hodně nevlídně, a tak velmi ráda usedám k počítači, abych…
Jak začít na novém blogu, když jsem tady taky nová? Vzpomínky a…
Bydlení na venkově, byť za humny naší matičky Prahy, mělo svá…
„Na štíru s paragrafy“ byl za socialismu pravidelný sloupek v…
Mládí je úžasné období. Bylo mi právě 16 a půl roku a moc jsem se…
Ani nevím, jak tě nazvat. Vždyť jsem neměla pro tebe jméno. Bylo…
Život se se mnou vážně nemazlil. Bylo to dost hrozné od samého…
Už dávno všichni víme, že rosomák není pták. Olympik kdysi…
V posledních týdnech jsem byla několikrát postavena před otázku,…
Když jsem někdy po skupině neměla spoj k nám na vesnici,…
Honza byl velký kamarád mého táty. Potkali se v Klubu českých…
Za vlády jedné strany jsem měla s policajty jen samé neblahé…
„Čas strávený ve škole, byl pro mě čas ztracený a promrhaný. Byl…
Nejlepší velikonoce jsem kdysi prožívala v Mexiku. Neboť není…
Eliška stojí u okna a vzpomíná... Venku prší, houstne soumrak, za…
Naše maminka nám často vyprávěla, jak jako malá jezdívala do…
Ten rohový jednoposchoďový činžák s červenohnědou omítkou a…
Máj je memoár z mé prvotiny Láska podle Párala, která vyšla…
Na začátek článku se dávají co nejkrásnější fotky. Takovou nemám –…
Někdo klepe. Odkládám sklíčko s nachystanou a ještě…
Ukázkový úvodní text článku
Tyhle prázdniny si užiju. Tyhle prázdniny budou jiný. V …
Pardubice 1975. Husáka zvolili prezidentem a my maturujeme. V …
Věřím na předurčení člověka místem, kde se narodil a vyrostl. Jiní…
Pamatujete si na tramvaje našeho dětství? Dnes už jsou umístěny v…
Je konec prosince 1944. Sníh pokrývá zem jako těžká přikrývka a…
Protože jsem se narodila jako holka, což táta fakt nečekal. A tak…
Dvakrát nadšená jsem z nich tedy nebyla, přesouvali se pomalu…
Jako děti - já, můj brácha a ségra, jsme s rodiči každý rok…
V televizi nejde momentálně nic zajímavého, politické zprávy…
Tento příběh mi vyprávěl můj manžel a natolik mě pobavil, že jej…
Malovat pozadí je totiž zodpovědná a důležitá práce, která si žádá…
„Jednoho dne poštou ranní, růžové mi přišlo psaní.“ No, tak to…
Budu vám vyprávět příběh, který se stal před patnácti lety. A…
Ten dům stojí v Husově ulici, kousek pod náměstím a dnes vypadá…
Ten kompost tam byl snad odnepaměti. V rohu zahrady ho…
„Jak jde kroj, tak se stroj“, říkávala moje máti, když jsem se v…
Někdy se zdá, že jsme na světě jen chvíli a někdy zase, že čas se…
Blízkých lidí, kteří v různých fázích času můj život…
Kameny, o nichž bude řeč, nebyly samozřejmě ledajaké. Byly velké,…
Rodiče zastávali názor, že s čím mě seznámí oni, tak nebudu…
JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno portál i60 nabízí.
Chcete na portál i60 přispívat vlastními články, povídat si na chatu, najít nové přátele či partnera v Seznamce?
Aktuální anketa
-
Rozhodování mi nečiní problém, rozhoduji se rychle a většinou správně
1800
20 %
-
Většinou dám na svou intuici, a nějak to dopadne
1749
20 %
-
Nevím, nepřemýšlel(a) jsem o tom
1678
19 %
-
Rozhodování pro mě není snadné, trvá mi déle, než se rozhodnu
1818
20 %
-
Je to pro mě velký problém, rozhoduji se dlouho a ne vždy správně
1852
21 %
