Vzpomínka na dny, kdy se osvobození republiky poprvé slavilo v době její další okupace a nám bylo 15 let.

Narodila jsem se 9. května a to mě jako malou holku v 60. letech minulého století naplňovalo blažeností, neboť málokdo se mohl těšit v měsíci svého narození takovým oslavám, jako já.

Milovala jsem stavění a kácení máje, májové průvody s mávátky, alegorické vozy s roztodivnými výjevy a hlavně pochodující pohraničníky s krásnými německými ovčáky. Jediné, co mě nebavilo, byla vojenská přehlídka v Moskvě, kterou rodiče 9. května dopoledne sledovali pozorněji než oblíbený seriál Tři chlapi v chalupě nebo Sága rodu Forsthytů. Z těch sevřených šiků a atomových hlavic jsem měla, nic naplat, nepříjemný pocit. Matka, ač logicky nevoják, zasvěceně komentovala kvalitu a množství zbrojního potenciálu našeho Velkého Bratra a občas se nechávala unést, když volala na otce : „Podívej se, Véno na ty rakety ! Sověti už válku nedopustí ! a „Kluci moji zlatí !“ Těmi „zlatými kluky“ však neměla na mysli ty fosílie na tribuně, ale mladé pochodující vojáky, doufám...

Tatínek Véna, bývalý příslušník československé lidové armády, čímž logicky voják, tolik nadšení neprojevoval. Sice souhlasil s proklamovanými jistotami, ale zároveň pokukoval po studené plotně v obavách, aby manželčino militantní nadšení nezhatilo sváteční oběd. To se však nikdy nestalo, neboť maminka byla sice dobrá soudružka, ale hospodyně také.

Moje obliba oslav májových událostí roku 1945 však vzala za své, když k nám v srpnu roku 1968 ti „kluci zlatí“ napochodovali podruhé. Matka, která věřila v SSSR jak v evangelium, pomoc spřátelených vojsk v pozdních nočních hodinách uvítala nadšenými ovacemi, což sousedi nesli značně nelibě, a já se pak druhý den bála vyjít z domu.

Bylo mi 14 let a ocitla jsem se v opozici k rodině. Pokus o trest za mé názory se odvíjel podle následujícího schématu: Vlasy zkrátit – sukně prodloužit, nikam nechodit! V praxi to znamenalo, že mě mamina marně honila kolem stolu s nůžkami za účelem ustřihnout mi dlouhé, do očí padající vlasy, a poté povolila mnou neuměle zkrácenou sukni , což jsem obratem zase napravila.

Po všech marných snahách odvrátit okupační katastrofu všeříkajícími protiruskými nápisy (to mi šlo dobře) nebo zmatení okupantů přesměrováním ukazatelů (na to byli potřeba hlavně starší kluci), srpen utekl a začala škola.

Nástup do deváté, studijní třídy (tuto novou nerovnostářskou instituci, výdobytek obrodného procesu, ještě nikdo nestihl zrušit) byl poznamenán okupací tak, že lze jen stěží pochopit, jak vedle sebe mohl fungovat vzdělávací proces a atmosféra vzteku, vzdoru, zoufalství a přechodných záblesků naděje. To samozřejmě mluvím hlavně o našich učitelích – my jsme ty jejich nálady buď nasávali jak houby nebo nevnímali, asi jak kdo.

Já jsem tedy rozhodně nasávala a když v dubnu roku 1969 naše oblíbená, mladá a krásná dějepisářka Irena vešla do třída a řekla: „To je konec, děti, největší svině je v čele státu!," pochopila jsem, že se 1. tajemníkem Komunistické strany Československa a tím i nejmocnějším mužem v republice stal Dr. Gustav Husák, a že spadla klec. To bylo bezesporu tragické, ale za nedlouho začal květen, což sice již pro mě rozhodně nebyl ten slavný měsíc výše popsaný, ale byl to měsíc mých 15-tých narozenin. Takže na pozadí té doby, co vymknuta z kloubů šílí, bylo pro nás stěžejní uspořádat: Můj první mejdan.

Ten se konal v bytě u Jany, neboť moji rodiče své stanoviště prakticky neopouštěli nikdy a mejdan v bytě mého bydliště se tudíž jevil nemožným. Těšily a připravovaly jsme se na tu akci důkladně. Dodnes nechápu, proč jsme pro 5 dívek nakoupily tolik alkoholu a bohužel tak rozmanitého.... Druhý den mi bylo špatně, strašně špatně.

Ještě jsem se nestačila vzpamatovat z té první „dospělé“ zkušenosti a dostavil se další šok v podobě pozvánky na schůzi Leninského svazu mládeže, kam mě mamina bez mého vědomí přihlásila, a který sdružoval prokomunisticky a prosovětsky orientovanou mládež. „Nikdy“ ječela jsem na celý barák, „nikdy mě tam nedostaneš mezi ty kolaboranty...“ Představa, že bych se já, organizátorka peticí a autorka protestních pamfletů proti okupantům, byť jen v lokálním měřítku, stala členkou něčeho takového, byla neúnosná. Matka tedy lakonicky prohlásila, že tedy dobrá, nemusím tam docházet, ovšem potom nepůjdu již nikdy nikam, zejména ne na koncert imperialistické zpěvačky Joan Dugan, který asi nestihli zrušit, a na který jsme se já a všichni pro mě důležití lidé intenzivně připravovali a bylo nemyslitelné se nezúčastnit.

Dnes jen těžko pochopím, proč jsem se prostě ten večer nesebrala a tajně nevydala na vytoužený koncert. Pokoj jsem měla v mansardě našeho domu, rodiče by si určitě nevšimli příprav a možná ani nedovoleného opuštění lokality. Pokud by to zjistili , těžko by mě pronásledovali a odchytili, následoval by pravděpodobně jen „világoš“ po návratu. Bohužel se mi v té době jevilo jediné možné řešení – sebevražda, a to pomocí léků. Zvolila jsem otcovy protirevmatické. Jak je z tohoto textu zřejmé, zamýšlený čin se nezdařil. Ale účelu bylo dosaženo, já na koncert jít směla, ale bylo mi tam po těch prášcích hůř než po prvním mejdanu. Tu slavnou Joan Dugan už si moc nevybavuji, ale jako předskokani tam hráli a zpívali Paleček a Janík a jejich „ Hele lidi, nechte chvíli zmatku....“ byla taková jiskřička optimismu a naděje v tom všem.