Převedeno do české lidštiny: mám to zaplacené, tak se nebudu omezovat, budu si dopřávat od všeho dostatek. Jenže, člověk má jen jeden žaludek. A kráva je na tom stejně, jen ho má rozdělený do čtyř samostatných komor. 

Bohužel, mnoho Čechů při dovolených v zahraniční již několik desítek let náš národ dostalo na vrchol žebříčku neoblíbenosti, chamtivosti a nenažranosti. Ano, i takto jsme vnímáni u hotelového personálu při pohledu na chování v jídelnách a restauracích. Pominu, že tito jedinci neznají základní pravidla při konzumaci v bufetech a že není nutné na jeden talíř navršit tolik jídla, že odpadává na zem, když si hladový strávník může jít přidat. Někteří jedinci se chovají jako neurvalci a nevychovanci. Jak jinak vnímat, že i kvůli Čechům se připravují, někde i realizují,  opatření k zamezení plýtvání jídlem. Pokuty! Souhlasím. Pokud si někdo naloží tolik jídla, že ho pak nesní, ať to pocítí jeho peněženka. 

Jenže přejídání a nedojídání není jediný nešvar. Další špatná vizitka, která jde na konto Čechů, je odnášení jídla z bufetových snídaní, obědů i večeří. Stupidní vysvětlení přistiženého, že má zaplaceno all inclusive, a tedy na to má právo, je vnímáno jako buranství. Připravit si při snídani svačinu na dopoledne je nejen nepřijatelné, ale vzhledem k možnosti občerstvit se kdykoliv během dne, nesmyslné. Argumenty, že se někomu nechce odejít z pláže, neobstojí. Při nacpaném břichu po snídani lidskému organismu nějakou dobu trvá, než všechno stráví, a tak pocit hladu určitě nikoho takto nasnídaného nemůže přepadnout. A dále, tito jedinci neopominou dojít si na oběd i na večeři. 

V první polovině devadesátých let jsem doprovázela skupinu zájemců během týdenního zájezdu do Vysokých Tater, tehdy ještě jako součást Československa. Věkové složení účastníků od dvaceti do sedmdesáti let předvídalo zajímavé rozhovory a situace. Měli jsme zaplacenou polopenzi, začínali jsme večeří. Usínala jsem spokojeně, cesta autobusem do Tatranské Lomnice uběhla v přátelském duchu s podtextem seznamování se korunavné dobrou večeří. Nálada dostala trhlinu po snídani. Přišel za mnou hlavní číšník a upozornil mě, že moji rekreanti odnášejí jídlo z jídelny. Nevěřila jsem. Moji? To není možné! Jedna z mnoha informací, kterou jsem jim předala, spočívala ve sdělení, že jídlo se konzumuje pouze u stolu. Hanba, tento pocit ovládl moji mysl. Slíbila jsem, že pokud se jeho tvrzení potvrdí, zjednám nápravu. 

Okolo poledne jsme si vyhlédli restaurci, abychom se naobědvali. Téměř polovina účastníků našeho zájezdu vytáhla svačiny připravené ze snídaňové nabídky. Teprve po tomto prozření jsem ke všem promluvila a apelovala na slušnost. Druhý den jsem v průběhu snídaně pozorovala své strávníky a zasáhla ihned, když jsem zahlédla balení jídla s sebou. Jenže jsem nestihla vše. Opět za mnou přišel číšník se stejnou poznámkou jako předcházející den. Hanbou jsem byla rudá až za ušima, protože celý problém šel na mou hlavu - jako vedoucí celé výpravy jsem byla zodpovědná za chování svých svěřenců. Před odjezdem k dalšímu cíli jsem projevila nespokojenost nad chováním některých osob se zdůrazněním, že dělají ostudu ostatním Čechům. Snažila jsem se vysvětlit, že toto jsou neprosto zbytečné problémy, které poškozují naši pověst. Na nikoho jsem neukázala, nicméně ostatní již věděli, kdo stojí za touto blamáží a ostentativně dali najevo opovržení. Za celou situaci jsem se styděla do morku kostí. Do konce zájezdu byl klid a já, přiznám se, jsem se s touto skupinou ráda rozloučila.

Češi nejsou jediní, kteří se na dovolené chovají jako utržení z řetězu s cílem urvat pro sebe co nejvíce. A nejsou to všichni Češi, avšak puncem nevychovanosti jsme označováni za kdekterými hranicemi. Proto si kladu otázky: jak je možné, že se někteří z nás chovají jako barbaři? A neurážím barbary tímto přirovnáním? Kde zůstaly charakter, ušlechtilost, slušnost? Kde hledat příčinu tohoto chování, na které se upozorňuje stále častěji?