Například: bolavá duše, nesmrtelná duše, slunce v duši, spřízněné duše,. Dělá to z duše rád, duše se tetelí blahem, chodí jako tělo bez duše, je duší podniku, je mi z hloubi duše protivný, je na peníze jako čert na hříšnou duši, je  to dobrá duše, je učitel tělem i duší, je v něm malá dušička, má duši na jazyku, mluvíš mi z duše, na mou duši!, nebylo tam živé duše, oko – do duše okno, promluvit někomu do duše, stydět se do hloubi duše, upsat duši čertu/ďáblu, už má dušička pokoj, už máš duši v peří?, vypustit duši…

Jak ale vnímají duši různá náboženství, mytologie, filozofie, psychologie, jak je zobrazována? O tom a dalších jejích aspektech pojednává tento článek.

Co je to duše?

Duše v náboženstvích, mytologiích a filozofiích

Duše představuje v řadě náboženství, v mytologiích a filozofiích nehmotnou substanci živé bytosti. V náboženských a filozofických naukách pojem duše odkazuje na nehmotný princip, který je chápán jako nositel života jednotlivce a jeho identity, který přetrvával v čase. S tím je často spojen předpoklad, že duše je nezávislá na těle, a tedy i na fyzické smrti, a je tudíž nesmrtelná. Smrt pak bývá interpretována jako proces oddělování duše a těla. V různých naukách se předpokládá, že dochází k reinkarnaci duší.

Všeslovanské slovo duše souvisí s pojmy dýchání a dechu, podobně jako řecká psyché, hebrejský nefeš a latinská anima nebo animus. Původně označovala rozdíl mezi živým, dýchajícím člověkem a na pohled nezměněnou mrtvolou. Staré (primitivní) kultury měly sklon přisuzovat duši všemu, s čím se lidé setkávali (například i lesu, řece nebo skále). Animismus je považován za nejstarší formu náboženství.

Řecký filozof Platón vyznával myšlenku nesmrtelné duše. Tvrdil, že pouze v duši se nachází skutečná osobnost člověka, ona podstata, která přežívá fyzickou smrt. Samotné tělo je jen jakýmsi přídavkem duše, který je formován duší a skrze nějž se duše může projevovat. Aristoteles přisuzuje duši všemu živému jako jeho „formu“. Rozlišuje duši vegetativní (rostliny), vnímavou (živočichové) a rozumnou (člověk). Jen rozumná duše je však nesmrtelná. Duše je podle něj principem života. Epikuros odmítá nesmrtelnost duše.

Ve středověké filozofii představovala duše oddělitelnou substanci, kterou pak formuloval René Descartes: Všechno, co jest, je buďto „věc myslící“, kam patří také (bezrozměrná) duše, anebo „věc rozlehlá“, kterou pozdější myslitelé spojili s představou hmoty a hmotnosti. Tím také vznikl vážný problém dualismu, tedy, jak může nehmotná duše působit na hmotné tělo.

Když se s pokrokem lékařských věd ukázalo, že i duševní činnosti podstatně závisejí na stavu mozku, filozofové představu duše jakožto samostatné substance odmítli.

Duše v psychologii

Předmětem psychologie se duše stala v 19. století. Pojem duše je v psychologii poměrně neurčitý a empiricky obtížně zkoumatelný, proto se často nahrazuje pojmy duševní činnosti, vědomí a mysl. Obvykle se hovoří o činnosti nervové a mozkové, které lze empiricky zkoumat.

Duše v medicíně

Vztahem duše a těla, především z vlivu psychických funkcí a procesů na organismus, se zabývá psychosomatika. Jako pojem má svůj původ ve starověké řečtině: psyché – duše a soma – tělo. V širším slova smyslu pojem označuje komplexní pohled na člověka a jeho zdraví, protože zdraví, vymezení choroby, zdravotní a funkční stav jsou podmíněné nejen tělesně, ale také duševně, sociálně, zvyklostmi dané společnosti, vlivy a nároky prostředí. 

Duševní onemocnění je široký pojem, zahrnující množství různých potíží ovlivňujících náladu, myšlení a chování člověka. Používají se pro ně rovněž označení psychické onemocnění či psychická porucha. Mezi duševní onemocnění se řadí například ADHD, bipolární porucha, deprese, organické duševní poruchy, poruchy osobnosti, poruchy příjmu potravy, schizofrenie, úzkostné poruchy a další.

Duševní zdraví zahrnuje emocionální, psychickou a sociální pohodu. Hranice mezi duševním zdravím a nemocí není jasně dána. Přechod mezi stavem zdraví a nemoci bývá pozvolný. 

V České republice působí Národní ústav duševního zdraví, moderní výzkumně a klinicky orientované centrum pro oblast duševního zdraví.

Duševní hygiena (psychohygiena) je nauka o tom, jak si chránit a upevňovat duševní zdraví a jak zvyšovat odolnost člověka vůči nejrůznějším škodlivým vlivům. 

Duše v kultuře

Duše bývají pro člověka neviditelné, ale někdy je lze spatřit, nejčastěji v podobě zvířete, především ptáka, ve střední Evropě zpravidla bílé holubice. Po smrti člověka zůstává duše nějakou dobu v blízkosti mrtvého těla.

Některé duše ze světa živých neodcházejí: jde nejčastěji o trest za skutky spáchané za života; tyto bludné duše se nazývají strašidla, duchové nebo přízraky. Jindy se naopak duše mrtvých snaží živým pomoci. 

Kde sídlí duše?

Aristoteles umisťuje lidskou (rozumnou) duši do srdce. Leonardo da Vinci tvrdil, že duše je uložena v různých mozkových komorách. Dnešní neurovědci tvrdí, že duše sídlí v mozku, v endokrinní žláze zvané epifýza (česky šišinka).

Kde se nachází duše po smrti člověka?

Podle Platóna se lidská duše po smrti lidského jedince vrací do světa idejí. V něm čeká na jakousi „reinkarnaci“, před kterou se očišťuje, a připravuje se tak na své znovuzrození. Aristoteles otázku duše po smrti vůbec neřeší, pouze naznačuje, že nejspíš někde přetrvává. Epikuros tvrdí, že smrt těla znamená i smrt duše, a tudíž strach ze smrti je zbytečný. Podle některých soudobých vědců se naše duše rozplyne ve vesmíru.

Mají zvířata duši?

Odpověď na tuto otázku závisí na úhlu pohledu; z filozofického a náboženského hlediska spíše nemají, zatímco z pohledu duchovních tradic a některých interpretací ano, a to zejména pokud chápeme duši jako princip života či zdroj vědomí. Vědci připouštějí, že zvířata mají vlastní formy vědomí, emocí a psychických projevů. Alespoň některá zvířata si nejspíš uvědomují, co je smrt, a tuší, že je čeká.

Výsledky výzkumů světových etologů dokládají překvapivé duševní schopnosti různých druhů zvířat. Někteří primatologové dokázali, že lidoopi se mohou naučit docela dobře posunkové řeči hluchoněmých a vyjadřovat v ní i poměrně komplikované věci, dokonce i některé abstraktní pojmy.

Nejspíš všichni, kteří máme blízký vztah k pejskům a kočičkám, víme, že duši mají, že projevují lidské emoce.

Vzpomínka na zesnulé

Památka zesnulých či lidově Dušičky připadá na 2. listopadu. Odvíjí se od slavnosti Všech svatých, který připadá na 1. listopadu. V římskokatolické církvi je dnem liturgického roku, kdy se církev modlí za duše v očistci. Ve starověké keltské tradici vznikl Halloween, lidový svátek, který se slaví 31. října, tedy den před křesťanským svátkem Všech svatých. Český svátek Dušiček má hluboké duchovní kořeny, zatímco Halloween se postupně vyvinul do světského svátku, který dnes mnoho lidí vnímá spíše jako příležitost k zábavě. 

Zdroje:

https://cz.hecht.cz/blog/zajimavosti/dusicky-a-halloween-co-maji-spolecne-a-v-cem-se-lisi

https://cs.wikipedia.org/wiki/Duše

https://cs.wikipedia.org/wiki/Duševní_hygiena

https://cs.wikipedia.org/wiki/Dušičky

https://cs.wikipedia.org/wiki/Psychosomatika

https://fokus-praha.cz/co-delame/pro-sirokou-verejnost/co-je-dusevni-zdravi/

https://medium.seznam.cz/clanek/jindrich-biza-existuje-lidska-duse-kolik-vazi-a-existuje-i-po-smrti-92110

https://medium.seznam.cz/clanek/vaclav-horejsi-maji-zvirata-dusi-115875

http://www.jozefmiko.sk/03_integralna_akademia/08_integralna_akademia/02_filozofia/01_okcidentalna_filozofia/slovnik_filosofickych_pojmu/slovnik_filosofickych_pojmu.pdf

https://www.nudz.cz

https://www.nzip.cz/rejstrikovy-pojem/340