Jsem starý a nic jsem nedokázal. Co je mužská bilanční sebevražda?

Můj svět Psychika

Jsem starý a nic jsem nedokázal. Co je mužská bilanční sebevražda?

Datum: 28. 12. 2024

Diskuze: 25

Jsem starý a nic jsem nedokázal. Co je mužská bilanční sebevražda?

Ilustrační foto: Freepik

Celý život tvrdí, že správný chlap všechno vydrží. Mlčí, nesvěřuje se s trápením a pochybnostmi. A pak spáchá sebevraždu. Nikdy bychom do něho neřekli, shodují se pak jeho blízcí a známí. Takové případy jsou časté.

Na jednu sebevraždu ženy připadají v průměru tři sebevraždy mužů. V některých letech dokonce muži tvoří až osmdesát procent případů, kdy si někdo sáhl na život. Převažují mezi nimi pánové vyššího věku. Mnohdy se jedná o úkaz, který psychologové nazývají bilanční sebevražda. Muž se rozhodne odejít ze světa prostě kvůli pocitu, že on už světu nemá co nabídnout a svět jemu také ne. Jde o případy, kdy člověk neodchází v reakci na nějakou krizi, z náhlého zoufalství. Spíše je příčinou pocit, že vše hezké zažil a život už nikdy nebude tak dobrý jako dřív.

„Někdy jsou potíže starších lidí bagatelizovány s tím, že prostě pocit osamělosti a ztráty smyslu života patří ke stáří. Senioři se tak mnohdy na odbornou pomoc obrací pozdě nebo vůbec. Nejsou zvyklí si o ni říkat,“ uvedla psycholožka Klára Gramppová.

Nic pěkného mě už v životě nečeká. Jsem k ničemu. Jsem starý chlap, jehož názory už nikoho nezajímají a když se ozvu, jsem akorát tak pro smích.

Tyto pocity nejsou u mužů výjimečné. Atmosféra ve společnosti je nyní taková, že ve vedoucí pozici jsou jasně ženy. Žijeme v době matriarchátu a tak starší muži mají pocit, že svět, který znali, se změnil k nepoznání. Někteří nevědí, jak se v něm chovat, cítí se být opomíjeni, nové trendy nechápou, nelíbí se jim. To, co znali a považovali za normální, je nyní často považováno za nevhodné, za závadné.

„Shodli jsme se s kamarády, že bychom nyní nechtěli být mladí. Jasně, že bychom chtěli mít fyzickou a duševní sílu jako kdysi, ale když vidíme mladé holky, které nosí zásadně velké bundy a plandavé kalhoty, je nám z toho smutno. Mně se líbí děvčata v šatech. Nepovažuji nic špatného na tom, když se za nějakou ženou otočím, řeknu nějakou lichotku. Což je nyní považováno za obtěžování. Vím, že žádná mladá generace nikdy nechtěla poslouchat tu starší, ale přesto mám dojem, že nyní je vše, co my považujeme za normální, označováno za špatné a nikdo nám starším nenaslouchá. Když řeknete, že z našeho pohledu něco bylo kdysi lepší, hned dostanete nálepku protivného starého dědka, možná i zapšklého komunisty,“ vypráví jednasedmdesátiletý Petr. Jeho kamarád před dvěma lety ukončil svůj život. „Šokovalo nás to, ale pak jsem to pochopil. Byl léta rozvedený, pak mu nevyšel jeden vztah, přišel o práci. Když odešel do penze, neměl koníčky a rodinu jako já, nýbrž pořád jen seděl na mobilu, zapojoval se na internetu do nesmyslných diskusí, byl nabručený. Tím pádem neměl kamarády, protože pořád jen mluvil o tom, že ženské jsou špatné, mladí jsou k ničemu a tak. Já jsem se mu taky začal vyhýbat,“ říká.

Psychologové vysvětlují takové případy tím, že muži se na rozdíl od žen se svými trápeními a pochybnostmi nesvěřují. A to ani odborníkům, ani kamarádům. Nikdo tudíž mnohdy neví, že se trápí, že se cítí být k ničemu a jejich okolí je pak šokované, když zjistí, že si ze zoufalství sáhli na život.

„Někteří lidé dokážou velmi dobře skrývat, že uvažují o sebevraždě. Mnohdy tak, že ani jejich nejbližší nic nepoznají. Často jde o osoby, které jsou uzavřené, i když tak navenek nepůsobí. Ale oni se se svým vnitřním životem nesvěřují,“ míní psycholog Jan Kulhánek. Klára Gramppová, která pracuje na lince seniorů společnosti Elpida, říká, že se setkává s telefonáty seniorů, kteří jsou často velmi zoufalí, bezradní. „Mnohdy vyjadřují skepsi a obavy z dlouhověkosti. Více než polovina hovorů se týká osamělosti, lidem chybí vztahy, cítí se být opuštění, nepochopení. Jenže právě vztahy jsou pro mentální zdraví zásadní. Stejně tak schopnost umět si říct o pomoc, když mi není dobře a schopnost sdílet to, co nás trápí. Člověk, který nesdílí, je ohrožený,“ říká.

Jenže právě v tom je problém starších mužů. Ženy jsou zvyklé od mládí klábosit s kamarádkami, svěřovat se, předávat si rady, poznatky. Někdy to vzbuzuje posměch, nicméně psychologové se shodují, že takový pěkný večer s chápavými a sdílnými kamarádkami je prospěšný. Mladí muži jsou nyní vychováváni k tomu, že sdílení je normální a fajn a velmi často se v tomto směru chovají jako ženy. Jenže pak nám tady zůstává kategorie takzvaně klasických mužů. Chlapíků, kteří celý život slýchali, že správný muž nikdy nefňuká, neskuhrá, všechno zvládne a za každých okolností se musí chovat jako silný chlap. A když se pak dostanou do situace, kdy se jako silní chlapi vůbec necítí, nevědí, jak s tím naložit. Mají pocit, že selhávají, že jsou k ničemu. Ale za žádnou cenu by to nedali najevo, takže se trápí o to víc.

Zkrátka, být stárnoucím mužem nyní není nic jednoduchého. Jde o náročnou cestu, na které obstojí jen mimořádně sebejistí, vyrovnaní jedinci, kteří se nenechají rozhodit tím, že svět je hodně jiný než ten, který se jim líbil. Ti, kteří sice bilancují, ale ne tak, že to zabalí.

| deprese | muži | psychika | životní postoj

Autor: Vratislava Hofmanová, redakce

Hodnocení článku:

Moje hodnocení:

Pro hodnocení se musíte zaregistrovat nebo přihlásit .

SDÍLET NA FACEBOOK

Zpět do rubriky Zpět na homepage

Váš příspěvek do diskuze:

25 komentářů

Jitka Caklová 3.1.2025 11:04

Paní Miroslavo, Váš příspěvek se mi velmi líbí, neboť je mému bytí blízký. Rozdíl je pouze v tom, že mně je 75+, jsem ve fázi poznání, že mé názory ve škole, v práci, u "přátel", neměly nikdy váhu, nebyly považovány za ok, ani inteligentní a ani dnes nikoho nezajímají. Proč by také měly, zkušenost je nepřenosná a "O svá kamna se musí spálit každý sám." Někdo na to přijde dříve, někdo později, někdo vůbec a vše se děje, jak se dít má.

MIROSLAVA JELÍNKOVÁ 2.1.2025 12:27

Většina bilancování je těžká a to nejen pro muže, co my ženy??? Rodíme, pečujeme, pracujeme, staráme se, trpíme, jsme podváděné, diskriminované, máme problémy s hormony atd., které nikoho nezajímají... Je to asi na obou stranách. Pocit zmaru, zbytečnosti, přechod u mužů i žen apod. Ale člověk, který chce (jako kdysi já a mnoho dalších) spáchat fyzicky sebevraždu, to udělá a mlčí o tom... Kdo o tom až moc mluví, je většinou typ (měla jsem doma), který psychicky vydírá a má se moc rád na to, aby si ublížil, zato lidem okolo. to ano... Je mi 60+, jsem ve fázi, kdy mé názory, kdysi považované ve škole, v práci, u přátel, měly váhu a byly považovány za ok a inteligentní, dnes nezajímají. Ani písemně na mobil a už vůbec ne osobně, často ani nedokončím myšlenku či větu, když se zapojím do diskuze a to i ve vlastní rodině... Připadáte si jako "blb" a naprostý neandrtálec a nenaděláte nic. Na hádky nemám nervy, na omlouvání a vysvětlování sílu. PROČ taky? Nemám za co se omlouvat, co vysvětlovat, zdůvodňovat, jdeme každý svou nějakou cestou, s nějakým plánem, nebo tzv. na blint, a NIKDO nemá právo Vás hodnotit a soudit Vás... Naše vnitřní emoce a pocity? Ano, problém, ale věřte, dá se z toho vyjít i bez antidepresiv či návštěvy psychiatra: prostě se vybrečím nebo vypíšu na papír... Mám li po ruce někoho v mém věku, probereme a zahodíme stejné problémy... Je to fajn, osvobozující, víte, je nás hodně, nejste v tom sami!!! Věřte.

Lenka Kočandrlová 31.12.2024 15:03

Myslím si,že muži častěji spáchají sebevraždu,protože nejsou ochotni už snášet nějakou bolest plynoucí z nemocí, protože už nemají perspektivu nějaké změny k lepšímu a tak to vzdají.Ženy mají víc záchytných bodů, mají děti,vnoučata,domácnost, kamarádky,zvířata. Muž zasažen utrpením,nevidí už nic dobrého na dalším živoření, tak to skoncuje,aby měl konečně klid. Je v tom i kus sobectví, na případných pozůstalých mu nesejde, myslí si,že to zvládnou i bez něho.

Olga Škopánová 30.12.2024 16:55

Ano muži jsou ti největší chudáci, kterým nikdo nerozumí a nikdo se před nimi neklaní. Ženy své stáří zřejmě mají pohodové nic je nebolí a s ničím se netrápí. Stáří je ale výsledkem celého předchozího života ať se jedná o muže či ženy. Kdo byl morous celý život ve stáří jiný nebude, ten kdo celý život komandoval jiné ve stáří může trpět, že komandovat není koho. A kdo se celý život staral o dobré vztahy s rodinou či přáteli bude z toho profitovat i ve stáří.

Jitka Caklová 30.12.2024 10:15

.......nekonečný, ale to si člověk nesmí lásku plést s naivní zamilovaností mládí :-)

Jitka Caklová 30.12.2024 10:07

Ano Soňo, každý/á jsme nějací...., proto ke mně ztráty z dětství a mládí dnes přicházejí v podobě opravdových darů. Život v lásce je nekonečný ♥♥♥

Soňa Prachfeldová 30.12.2024 09:49

Určitě není snadné, být stárnoucím mužem a ještě být k tomu nemocný. To nedodá nikomu. Každý,á, jsme nějací se svými nedostatky i klady. Řekla bych přirovnání, dříve nálezy, nyní spíše ztráty. Takový je život, krásný i konečný.

Jitka Caklová 30.12.2024 09:25

Myslím si, že v tomto případě je paní autorce šuma fuk, jestli s ní někdo polemizuje :-). A jen tak mimochodem, každý jsme měli nějaké dětství, někdo lepší, někdo horší. Mě moje nesnadné dětství postupem času a uvědoměním si souvislostí, nesmírně posílilo, tudíž už nemám potřebu se obhajovat, ani se povyšovat. Jsou ale tací, kteří se z toho "bahna" vyhrabávají do dnes, pouze si toho nejsou vědomi.

Jiří Dostal 30.12.2024 04:47

:-) :-) Duchovní čarostřelci se ve změti pohlaví snaží potrefit špatně vyšlechtěné samce... a s korunovaným navrch-... :-) :-)

Jindřich Berka 29.12.2024 23:38

Myslím si, že takoví muži jsou a je třeba o tom psát a ne polemizovat s autorem. Otázka je ale ta, že když člověk chce něčeho dosáhnout, musí vyvinout úsilí. Já se musel jako dítě vyhrabat z bahna a jsem se svým životem spokojen, i když to tady někomu občas vadí. Prý jsem egoista. Může egoista pomáhat lidem, Těžko. Všichni, co tady píší, tak to má cenu. Protože na rozdíl od těch druhých mají nápad, něco tvoří a ne jenom kritizují. Nemusím s tím souhlasit, ale každý má právo si psát, co chce. Nemusíte to přece číst. Jindra

Načíst starší příspěvky