Jednoho rána jsem nemohla vstát z postele. Jako bych přestala ovládat své tělo. Už předtím jsem se často bezdůvodně rozbrečela. Ale tentokrát jsem věděla, že další den už nezvládnu, že prostě nemůžu dělat to, co se ode mě očekává.

Těmito téměř shodnými větami líčily psychologovi své potíže dvě ženy. Měly stejné pocity, stejné trápení a přitom byly naprosto odlišné. Jedna byla pětatřicetiletá úspěšná manažerka řídící firmu s více než stovkou zaměstnanců, druhá sedmdesátiletá penzistka, která se starala o nemocného manžela a pomáhala rozvedené dceři s dětmi. Obě jednoho dne získaly pocit, že už dál nemůžou fungovat. Zhroutily se. Okolí u obou reagovalo stejně: to není možné, taková silná ženská, do té bychom nikdy neřekli, že má nějaké potíže.

Psychologové čím dál častěji mluví o tom, že nikdy nebylo tak důležité jako nyní starat se o to, aby nás syndrom vyhoření nepotkal. Současný rychlý životní styl vyčerpává i lidi, kteří se svému okolí jeví jako silní a vyrovnaní bez ohledu na to, jakou mají práci a kolik jim je let. Často je jedním z spouštěčů problémů to, že lidé málo spí, málo se pohybují na vzduchu. Nemáme na to čas, říkají shodně. Jenže právě takové maličkosti často mohou zabránit zhroucení.

„Pohyb na čerstvém vzduchu a kontakt s přírodou mohou výrazně zlepšit naši psychickou pohodu, protože zvyšují hladinu endorfinů a zmírňují stres. To vše jsou jednoduché, ale efektivní způsoby, jak se postarat o svou psychiku a udržet si pozitivní přístup,“ říká psycholožka Simona Hřebíčková.
„Stejně důležitým základem duševní pohody je spánek. Během něj dochází k obnově buněk, posilování imunitního systému a zpracování emocí i myšlenek, které jsme během dne nasbírali. Kvalitní spánek tedy není jen o délce, ale také o jeho kvalitě. Hluboký, nepřerušovaný spánek umožňuje tělu dokončit všechny regenerační procesy a zajišťuje, že se ráno probudíme s dostatkem energie a optimistickým přístupem do nového dne,“ tvrdí.
Někdo tvrdí, že pokud už je člověk na pokraji vyhoření, tak banální věci jako je spánek a procházka mu nepomohou. Někdo má naopak zkušenost, že právě tyto zdánlivě banální změny, ho zachránily.

„Měla jsem pocit, že nemůžu od mého manžela odejít ani na chvíli. Byl těžce nemocný a proměnil se v dítě. Když jsem někam šla, tvrdil, že ho opouštím, i když jsem šla jen na nákup. Stal se psychicky labilní. Tak jsem si nechala nákupy vozit domů, postupně jsem přestala chodit ven. Bylo to to nejhorší, co jsem mohla udělat,“ vypráví osmašedesátiletá Jitka. Po roce takového života se jednoho dne posadila na chodbě na schody a rozplakala se. Sousedka, která ji tam našla, zavolala jejím dcerám. Ty nakonec zařídily, že k otci třikrát týdně dochází pečovatelka, jednou týdně ony. Jitka se přihlásila na jógu, v létě jela s kamarádkou k moři. Každý den jde na procházku a už nic nedbá na to, že manžel je sám doma. „Leží, je zabezpečený, takže není důvod, proč by tam hodinku nemohl být sám. Najednou to jde. Vysvětlila jsem mu to. Nemoc ho změnila tak, že začal být panovačný a vlastně mě vydíral, zneužíval. Pořád jsem tady pro něj, udělám pro něj vše, ale musela jsem se naučit starat se i o sebe,“ říká. Tvrdí, že právě procházky jí dělají na psychiku nejlépe.

Syndrom vyhoření bývá způsoben nedostatečnou regenerací a také přílišným zatížením. Je jedno jestli se jedná o péči o nemocného nebo o stres v práci nebo třeba tlak na výkon ve sportovním oddíle. Nejčastěji se o něm mluví v souvislosti s prací, ale situace se v tomto směru v poslední době mění k lepšímu. „Mnoho firem věnuje psychické pohodě zaměstnanců zvýšenou pozornost. Patří sem například možnosti konzultace s firemními psychology či kouči, organizace workshopů zaměřených na zvládání stresu nebo emoční inteligenci a také poskytování flexibilní pracovní doby či možnost práce na dálku, což přispívá ke snížení stresu a lepšímu sladěním pracovního a osobního života,“ vysvětluje Tomáš Pavlíček ze společnosti Atmoskop, což je platforma pro hodnocení firem očima zaměstnanců.

Těchto změn ale zpravidla více dovedou využívat mladí lidé než ti starší.

„My starší jsme zvyklí neremcat a podat výkon. Tím jsem se celý život řídila a výsledkem bylo, že jsem zůstávala v práci přesčas a dělala za mladší kolegyně, které byly neustále doma s nemocnými dětmi,“ vypráví šestapadesátiletá Monika, která celý život pracuje jako zdravotní sestra. „Brala jsem to tak, že jim chci pomoct, sama děti nemám, tak se automaticky očekávalo, že budu pořád zaskakovat. Do toho jsem se začala starat o nemocné rodiče. Výsledek byl po několik letech jasný. Před odchodem do práce jsem zvracela, dokonce jsem začala dělat chyby, což si zdravotník dovolit nemůže. Skončila jsem na nemocenské, začala jsem chodit k psychologovi. Dostala jsem se z toho, ale prý šlo o klasický syndrom vyhoření,“ tvrdí.
Syndrom vyhoření je slovní spojení, z něhož si někdy starší lidé dělají legraci a tvrdí, že se týká jen mladých, kteří nic nevydrží. Nicméně přibývá starších lidí, kteří už vědí, že taková lapálie může přijít v každém věku a důvodem nemusí být jen touha být nejlepší v práci.