Jednou jsem měla štěstí, že jsem mohla koupit dvoutýdenní pobyt ROH pro dva do Sovětského svazu. Opravdu koupit. Nebyli jsme s manželem zaměstnáni v provozu, a tak získat poukaz ROH bylo téměř nemožné. Tato příležitost se naskytla pro nezájem o prázdninový pobyt v Moskvě a Leningradě, tedy ne u moře. Nabídka mě zaujala, neboť jsem předpokládala, že je to jediná možnost, jak se tam podívat. Také cena byla lukrativní na skutečnost, že doprava byla letecká.

Když jsme přiletěli do Moskvy na letiště Šeremetěvo, museli jsme čekat, až se z letadla vyloží zavazadla. Slyšela jsem nějaké zvuky, žuchnutí i docela silné rány, jako kdyby něco padalo z výšky. A k mému úžasu se potvrdila zpráva sedícího pána s výhledem na letištní plochu, že se jedná o naše zavazadla. Zaměstnanci je opravdu shazovali na přistavený vozík, tak zvaný „platoňák“ a to z docela velké výšky zavazadlového prostoru letadla. Byl to pro mě šok. Vždyť jsme měli v kufrech fotoaparáty, fén a holící strojek, které mohly být nárazem poškozeny. Naštěstí to přežily.

Po zajímavých prožitcích našeho pobytu jak v Moskvě, bez návštěvy Mauzolea, tak v Leningradě, jsme se opět ocitli na letišti v Moskvě, tentokrát na letišti vnitrozemském.

A tam nás čekal opět šok. Z letadla jsme vystupovali opožděně a do odbavovací haly přišli jako poslední. Jezdící zavazadlové pásy již stály, ale bez zavazadel. Ta ležela pod pásy na podlaze poházená jako povalené šachové figurky. Přepadl mě opět pocit strachu, v jakém stavu budou kufry i s jejich obsahem. Vždyť kromě již zmíněných „přístrojů“ jsme měli v každém kufru jednu láhev ruské vodky.

Ale nebyli jsme sami, co s úzkostí prozkoumávali svá zavadla. Jedna starší paní si vezla v malé tašce dvě lahve vodky a na radu našeho průvodce si ji dala do zavazadlového prostoru. Taška „chrastila“ skleněnými střepy a vodka z ní pomalu vytékala. Mladý manželský pár si vezl domů stolní rýsovací prkno, které převážel v originálním obalu. Obal byl místy protržený a vypadávaly z měj malé součástky, jako matice, či šroubky. Náš elektro hliníkový odšťavovač na ovoce jsme museli doma trochu „naklepat“, aby víko dosedlo na hrnec. Také poznal, jak se v Rusku zachází se zavazadly. Co na to říct?

Největším zážitkem z Moskvy kromě pamětihodností byl pro mě mužský chorálový zpěv v chrámu Vasilije Blaženého na Rudém náměstí a v Leningradě po prohlídce největších historických skvostů mě „okouzlil“ Finský záliv, který voněl dálkami, pro nás zakázanými. S loděmi připlouval do Leningradu „svět“ a volně si rozhodl, kam opět zamíří. Bylo to pro nás tak nedostupně lákavé.

Na závěr bych chtěla říct, že oba týdny jsme zaplnili poznáváním pamětihodností a zajímavých míst v obou městech i na trase mezi nimi. Ale to by bylo jiné a mnohem delší vzpomínání.