Žila jsem svou současností, svými plány do budoucna, věci minulé se mi zdály být nedůležité a zkušenosti rodičů nepodstatné. Dnes vidím, že to bylo úplně špatně...

Ze svého dětství a mládí si dobře pamatuji dřevěnou kazetu s intarzovaným víkem, pro zjednodušení jí říkám „krabice“. Ležela na prádelníku v ložnici a ukládaly se do ní důležité dokumenty a fotografie, jichž v rodinách kdysi rozhodně nebývalo tolik jako dnes. Po odchodu rodičů se krabice přestěhovala do mé domácnosti. Pečuji o ni, občas ji otevřu a ponořím se do příběhu, který mě fascinuje. Snad je to věkem, časem, kterého mám v důchodu dostatek, rozumem, kterým jsem snad již obdařena, nebo tím, že srovnávám dnešní život a ten, o kterém vypovídají dokumenty a soukromé dopisy uložené ve zmiňované krabici. Skrývá se v nich hluboce lidský příběh, příběh naší rodiny, jehož hlavním aktérem byl můj otec. Byl to velmi čestný, zodpovědný a skromný člověk.

Můj otec byl voják z povolání. Za Protektorátu – kdy už byl otcem rodiny - byl odvelen jako součást vládního vojska do Itálie. Spolu s desítkami dalších zběhl, bojoval po boku tamějších partyzánů a přes Alpy se mu podařilo přeběhnout do Švýcarska. Tam se přihlásil do čs. zahraniční armády a stal se příslušníkem zahraničního vojska ve Velké Británii. Rodina v Čechách zpočátku neměla kromě nemnoha lístků či dopisů příliš informací o jeho pobytu, s napětím poslouchala vysílání londýnského rozhlasu, on nedočkavě očekával vojenskou poštu s nějakými zprávami o tom, zda jsou jeho nejbližší doma živí a zdraví. Korespondence, kterou moje matka po desetiletí schovávala a vyzývala mě, ať si ji přečtu (ze slov napsaných výše je jasné, že marně), je pro mě dnes ohromující. Z každé napsané věty promlouvá obrovský cit, vzájemná úcta a starost o druhé. Žádné nářky, ublíženost, závist, jen obrovská víra v brzký konec útrap a návrat k normálnímu životu. Je vidět, jak velkou roli tehdy sehrávala soudržnost široké rodiny, která byla pro své členy oporou lidsky i materiálně, lidé v ní byli ukotveni mnohem silnějši než dnes.

     Tatínek a jeho pamětní medaile československé armády v zahraničí. FOTO: Z archivu F. Čechové

Otec se z Anglie vrátil domů až v listopadu 1945. On i jeho kolegové pokračovali v práci pro armádu, ale brzy zjistili, že jen někteří budou v budoucnu oslavováni. Jen Ti, kteří byli na té druhé, tzn. východní frontě. Po roce 1948 se vojáci ze západní fronty stali pro Československou lidovou armádu nepohodlnými. Jeden absurdní příklad mluví za vše - otec byl vyzván, aby si své německé příjmení změnil na české. Na začátku 50. let stejně musel službu v armádě opustit. Pracoval jako hlídač ve vrátnici nebo jako brigádník na podzimní řepné kampani.

Situace se zlepšila až v 60. letech, kdy došlo k rehabilitacím a otec mohl působit alespoň částečně ve svém oboru jako instruktor civilní obrany. Podotýkám, že si nikdy nepostěžoval, byl poctivý, loajální a vděčný za vše, co mu život přinesl.

Já jsem se narodila až několik let po válce, anglickou anabázi naší rodiny jsem nezažila. Ale asi je něco mezi nebem a zemí... Anglie mě z neznámých důvodů okouzluje, fascinuje a zajímá po celý život. Anglické knížky, filmy, reálie, historie královské rodiny. Možná se příběh naší rodiny alespoň touto formou propojil s mou maličkostí. Byla bych ráda.